Sundance 2011 #1 První tři festivalové dny

Ve čtvrtek byl v lyžařském letovisku Park City v americkém Utahu zahájen nový ročník Sundance festivalu. Oficiální tiskovou konferencí akci zahájil zakladatel festivalu Robert Redford, ředitel festivalu John Cooper (v této funkci letos již podruhé) a nově také výkonná ředitelka Sundance Institutu Keri Putman (ta byla do této pozice jmenována v únoru minulého roku). Záznam celé tiskové konference, během níž bylo věnováno mnoho prostoru i otázkám od přítomných novinářů, můžete zhlédnout výše.

Z toho nejdůležitějšího, co zde zaznělo, lze jmenovat ohlášení rozšíření stávajících aktivit Sundance Institutu. Stávající praktické semináře pro nezávislé filmaře se totiž rozšíří a nově se budou organizovat také v Indii (a to zatím pouze pro scenáristy). Ve výsledku to znamená, že v příštích ročnících festivalu se logicky objeví více snímků z této lokality, protože absolventi těchto seminářů mají uvedení ve festivalovém programu zaručené. Umožnila to dohoda s indickou společností Mahindra, jež zároveň finančně podpoří i novou cenu pro mezinárodní filmaře (na níž pak bude její jméno), která se bude od tohoto festivalového ročníku udílet.

Vedle toho pak byla také oznámena spolupráce s Fordovou nadací, která poskytne Sundance Institutu 50 milionů dolarů na podporu nové generace filmařů akcentujících závažná sociální témata. Sundance by tak měl během pěti let každý rok přerozdělit 10 milionů mezi nejzajímavější dokumentární projekty.

Letošní Sundance festival prý očekává největší nával návštěvníků ve své historii, což již dokazují i mírně otrávené komentáře některých zahraničních redaktorů, kteří mají problémy dostat se na projekce. Problém s kapacitami je pro návštěvníky o to citelnější, protože jeden z největších projekčních prostorů zůstává uzavřen kvůli neshodám vedení festivalu a jeho majitelů.

Během uplynulých tří dnů nelze zatím ze zahraničního tisku vypozorovat, že by na sebe nějaký film strhl výrazně více pozornosti. Narozdíl od předchozích ročníků to ale vypadá, že úroveň snímků je letos lepší a většinou převažují pozitivní reakce na všechny dosud uskutečněné projekce. Nákupčí distribučních práv si našli zatím dva potencionální hity, které se budou snažit dostat i do běžné kinodistribuce. Prvním je Margin Call debutujícího režiséra J.C. Chandora nabízející hvězdnou hereckou sestavu jako je Kevin Spacey (Americká krása), Zachary Quinto (Star Trek), Jeremy Irons (Kupec benátský) a Paul Bettany (Wimbledon). Příběh snímku je zasazen do investiční firmy během posledních několika hodin před vypuknutím současné finanční krize. Cena práv by se mohla vyšplhat velmi vysoko, protože o film má zájem většina z větších distributorů nezávislých filmů v USA (mezi jinými Harvey Weinstein, Focus Features, Sony Pictures Classics, Fox Searchlight, IFC…). Zatím nejdráze prodaným filmem se stal Like Crazy režiséra Drake Doremuse (jehož Douchebag byl na Sundace v soutěži minulý rok), který následuje také řada velmi pozitivních recenzí. Snímek o lásce dvou vysokoškoláků, jenž jsou přes své intenzivní city nuceni začít vztah na dálku se během několika nabídek vyšplhal až na cenu čtyř milionů, jenž za jeho mezinárodní práva nakonec zaplatil Paramount.

Filmy se zatím nejvíce optimistickými ohlasy (leč asi nemůžeme přímo mluvit o „hitech“ festivalu) jsou výše zmíněný Like Crazy, dokument Jamese Marshe Project Nim a velmi očekávaný psychologický film Martha Marcy May Marlene Seana Durkina (oba posledně jmenované jsme již dříve zařadili na náš seznam nejzajímavějších filmů letošního festivalu zde a zde).

Drake Doremus se svým romantickým filmem Like Crazy uhranul většinu kritiků na Sundance. Z dosud publikovaných recenzí je naprostá většina velmi pozitivních. Příběh se točí kolem dvou studentů, kteří se potkají na vysoké škole v Los Angeles a ihned se do sebe zamilují. Chlapec je místní, ale dívka je z Londýna a rozhodne se zůstat se svým milým i během prázdnin, přestože její vízum tou dobou již neplatí. Když však posléze letí navštívit svou rodinu do Británie, zjistí, že se nemá jak legálně vrátit na americkou půdu. Pro oba tedy začíná vztah na dálku.

Andrew Barker ve Variety popisuje Like Crazy jako „vynikající a krásně zahraný film, který by pro Felicity Jones a Antona Yelchina, stejně tak jako pro režiséra Drakea Doremuse, měl být pouhou předehrou pro větší věci.“ Všímá si, že Doremus ve scénáři nevyužívá klasická romantická klišé jako například první polibek, poetická vyznání lásky či sex. Jen málo filmů od Linklaterova Před úsvitem podle něj dovedlo tak efektně využít jednoduchých požitků při vykreslování zamilovaného páru. Není náhodou, že je Linklaterův film zmíněn i v řadě dalších recenzí. Erik Davis ze serveru Cinematical dále přirovnává Like Crazy ke snímkům jako Blue Valentine či 500 dní se Summer, přičemž kvality Doremusova filmu jsou podle něj daleko větší než u obou jmenovaných. Laremy Legel z Film.com poznamenává, že „to, co na mě u Like Crazy nejvíce zapůsobilo, byl fakt celkové nepřítomnosti sentimentu. Nic není zadarmo – a tito herci si zaslouží každičký kus vaší empatie, který k postavám cítíte.“

Jediná výrazně negativní recenze vyšla na serveru Collider od Matta Goldberga, který Like Crazy označuje jako manipulativní film, jenž se v divákovi snaží vyvolat vzpomínky na jejich první lásky. Charaktery postav označuje za nepropracované a negativně se vyhrazuje i vůči formální stránce filmu, jež na sebe strhává příliš pozornosti a staví do pozadí dobré herecké výkony obou představitelů.

Martha Marcy May Marlene byl již před začátkem festivalu velmi očekávaným filmem. Po prvních projekcích si dosud získal jedny z nejkladnějších recenzí tohoto ročníku. Režisér Sean Durkin se ve snímku soustředí na psychiku ženy, které se podaří uniknout z uzavřené komunity sekty, jež se skrývá na farmě v lesích mimo pozornost obyčejných lidí. Psychicky rozhozená žena vyhledá svou sestru žijící v New Yorku a snaží se znovu začlenit do běžného života. Vzpomínky na fyzické zneužívání jí však dohánějí a vytvářejí z ní paranoidní bytost, která se obává, že jí sekta opět dostihne. Durkin vychází ze svého krátkého filmu, jenž loni běžel na festivalu v Cannes. Snímek podle recenzí vystavěl na střetu dvou časových linií – první z nich zasazené v New Yorku po úspěšném útěku, druhá je pak návratem časem zpět zobrazující praktiky sekty.

Z reakcí vyplývá, že formálně snímek Seana Durkina může připomínat estetická východiska evropské filmové produkce, podobně jako předchozí celovečerní projekt z produkce Borderline films – Afterschool. Eric Kohn na IndieWire zmiňuje, že snímek pracuje často s dlouhými záběry a nepříjemným klidem, který posiluje efekt odloučení a distance hlavní postavy od okolního prostředí. David Chen ze serveru Slashfilm píše, že se i řada konverzačních scén obejde bez jakéhokoliv střihu. Snímek v něm vyvolal velmi nepříjemné pocity, ale přesto nebyl schopen odejít ze sálu, protože byl doslova přikován k sedačce fantastickou režií a silou celého filmu. Podle toho, jak je v recenzích snímek Martha Marcy May Marlene popisován, připomíná některé reakce na Hanekovy filmy, jež také vyvolávají silně nelibé pocity, přesto jsou díky svému absolutnímu perfekcionismu naprosto fascinující.

Edward Douglas z Comingsoon.net označil Martha Marcy May Marlene jako jeden z nejlepších režijních debutů, co v posledních letech viděl. Intenzitě samotného filmu také pomohly ústřední herecké výkony, které jsou napříč recenzemi často zmiňovány. Nadějná mladá herečka Elizabeth Olsen byla Kyle Smithem z New York Post označena jako supernova Sundance galaxie. Jenni Miller z Cinematicalu poukazuje na fakt, že je přítomna téměř v každém záběru filmu, přičemž její herecký výkon je ohromující. Elizabeth Olsen mimo tohoto snímku hraje také v dalším titulu promítaném na Sundance – The Silent House, který však zatím získává spíše rozporuplné reakce (vypadá to, že kvůli komplikovanému natáčení na pouhý jeden záběr je ve filmu nakonec řada prvků, které by v každé běžné produkci byly díky střihu vyňaty).

Jedním z dokumentů, které během prvních třech dní vzbudily nejvíce ohlasů, se stal předpokládaný hit Project Nim Jamese Marshe (jeho Muž na laně zde byl před dvěma lety oceněn jako nejlepší v zahraniční dokumentární soutěži). Ten se zaměřuje na vědecký experiment, jenž probíhal během sedmdesátých let na Kolumbijské univerzitě pod vedením profesora Herba Terrace. Cílem bylo porozumět více psychologii zvířat a pokusit se naučit šimpanzí mládě znakové řeči. Celý projekt byl však nakonec uzavřejn jako neúspěšný, z části také díky tomu, že malý živočich neustále měnil prostředí a jeho podmínky soužití pro soužití s lidmi se neustále měnily.

Peter Debruge ve Variety píše, že James March se vlastně ani o výsledek experimentu nezajímá a celou situaci využívá k položení otázky, co všechno se může stát, když je divoké zvíře vychováváno mezi lidmi. Snímek toho očividně vypovídá více o lidech, než o jejich zvířecích protějších. Eric Kohn z IndieWire chápe dokument spíše jako vystihnutí lidské snahy komunikovat se zvířaty. Daniel Fienberg ze serveru HitFix taktéž píše, že „původní Projekt Nim byl o snaze porozumět věcem, které se honí v šimpanzí mysli. Marsh si ale uvědomuje, že s jeho hrdinou nelze vést rozhovor, a tak vytvořil z dokumentu Project Nim film, jenž se snaží porozumět věcem, které se honí v lidské mysli. Zároveň dodává, že dokument sice začíná v zábavném tónu a řada scén je úsměvných, nicméně s postupujícími minuty začíná být hutnější a řada diváků na Sundance se nevyhnula slzám.

V recenzi pro New York Post popisuje Kale Smith filmové prostředky, kterých Marsh využívá. Vyzdvihuje zde především fakt, že jeho nový film vybočuje z estetického hlediska z řady dalších dokumentů. Marsh si nechal pro snímek například složit hudební doprovod a velmi precizně komponuje záběry a pracuje s osvětlením. Dan Mecca z The Film Stage se pak lehce kriticky vyjadřuje k faktu, že archivního materiálu bylo očivině málo a ve způsobu střihu filmu je to prý znát. Mali Elfman ze ScreenCrave zaujímá k filmu zatím nejvíce kritický postoj a táže se na celý smysl snímku, který je podle něj příliš málo aktivistický.

V příštím článku shrnující nejžhavější zprávy ze Sundance vás budeme informovat o dalších filmech, o kterých se v Park City nejvíce mluví.

Články obsahující informace o Sundance 2011:

Sundance 2011 #5 Vítězné snímky
30. 1. 2011 – 5.46

Sundance 2011 #4 Poslední hity před závěrem: Terry, Higher Ground a Page One: A Year Inside the New York Times
29. 1. 2011 – 15.01

Sundance 2011 #3 První udělené ceny
27. 1. 2011 – 20.35

Sundance 2011 #2 Kevin Smith, Take Shelter, Pariah a The Future
27. 1. 2011 – 16.01

další články...