Šestého dubna se i v českém tisku rozšířila zpráva, že zemřel jeden z nejpozoruhodnějších španělských režisérů Bigas Luna. Jeho jméno se ovšem připomínalo spíše kvůli objevu filmových hvězd Penélope Cruz a Javiera Bardema, a již méně pro osobitost režisérovy tvorby. Filmová kariéra katalánského rodáka má kořeny v polovině sedmdesátých let, tedy v období překotné liberalizace po smrti diktátora Franka. Tomuto období „utrženému z řetězu“ odpovídá jeho dnes již takřka kultovní film Bilbao (1978) s postavou sexuálního psychopata. Film je dodnes pozoruhodný aplikováním prvků filmů noir, vyšinutou vnitřní zpovědí protagonisty a nelítostným pohledem na probuzené konzumní vztahy ve společnosti, jež se mění ve vypjatý fetišismus a v pouhou iluzi nabyté svobody. Snímek je zajímavý i z hlediska subjektivního vyprávění, které stále více znejisťuje diváka a nutí ho uvažovat nad tím, zda-li se vše reálně odehrává, či jsou to pouhé erotické fantazie vyvolávané při důkladné ranní hygieně.

Jednotlivci „věznění“ svými pudy a touhami posloužili od té doby jako hlavní téma Lunových snímků. Sexuální patologičnost spojená se symboly konzumerismu a s kritikou machismu se opět objevila například v jeho bizarním a mezinárodně úspěšném melodramatu Šunka, šunka (1992), záměrně připomínajícím a nadsazujícím prvky typické pro žánr espanolády, který byl tak typický pro období frankismu. Abychom si udělali o originálním režisérovi co nejúplnější obraz, je na místě zmínit i dva jeho méně známé, leč výsostně originální snímky. Prvním z nich je horor Angustia (1987) o maniakovi ovládaném matčinou hypnózou a nuceném sbírat pro ni lidské oční bulvy. To, jak polozapomenutý film pracuje s tématem filmového diváctví (jedná se vlastně o film ve filmu) a jak si zároveň pohrává s lidským zrakem, jednoduše nemá v kinematografii obdoby. Jako protipól bych zmínil poetickou komedii La Teta i la lluna (1994), která je postavena na jednoduché premise: malý chlapec žárlí na právě narozeného sourozence, a jelikož již ho maminka nechce kojit, rozhodne se najít vlastní kojnou, a tak začíná být zvláště fascinován ňadry všech žen z jeho okolí.

Od konce devadesátých let se Luna začal více přiklánět ke klasické kinematografii, i když nadprůměrné zaujetí erotickými scénami jeho filmy stále doprovázelo. Pozdní Lunovy počiny však příliš zájmu ze strany diváků a kritiky nevzbudily a poslední dotočený snímek Di Di Hollywood (2010) o španělské herečce, která zažívá hollywoodskou slávu jen proto, že ji chce producent využít k utajení homosexuality jejího hvězdného partnera, byl hodnocen velmi nízko.

Bigas Luna zemřel uprostřed příprav svého nejnovějšího filmu Second Origin. Producent Oscar Rodriguez ze společnosti Antartida Productions ale nyní oznámil, že v natáčení se bude pokračovat. Na režisérskou židli usedne Carles Porta, scenárista a druhý producent tohoto filmu. Natáčení je naplánováno na léto a Rodriguez se bude dle svých slov snažit naplnit Lunovo vlastní přání, aby byl film dokončen a věnován jeho právě narozenému vnukovi.

Carles Porta pracoval s Lunou na tomto snímku více než tři roky a cítí, že jeho jmenování režisérem má smysl: „Znám zvláštní situace, které plánoval natočit a jeho celkovou vizi. Máme k dispozici koncepty, technický scénář a dokončený storyboard. Věřím, že to bude velký posmrtný film, který dokončíme jako poctu Lunovi.“

Second Origin měl být dosud nejdražším Lunovým snímkem. Jedná se o 3D postapokalyptickou romanci odehrávající se v Katalánsku a zároveň o adaptaci španělského bestselleru 70. let Mecanoscrit del Segon Origen spisovatele Manuela de Pedrola. Protagonisty příběhu jsou bílá dívka a devítiletý černý chlapec, kteří jediní po mimozemské invazi přežili holocaust lidského rodu na Zemi. Rozhodnou se i přes svůj nízký věk k obtížnému úkolu – zachovat lidskou kulturu a stát se počátkem nové generace, být nositeli „druhého počátku“. V hlavní roli se objeví éterická herečka Rachel Hurd-Wood, kterou proslavila především role rusovlasé Laury v Parfému: příběhu vraha. Snaha dokončit toto „velké plátno“ i změna na režisérské židli je velmi podporována také ze strany zahraničních koproducentů z Velké Británie a z Belgie. Premiéra filmu je naplánována již na příští rok.

Zdroj: Screendaily.com

V roce 1973 byl během vojenského převratu zabit socialistický prezident Chile Salvator Allende a místo něj se ujal vlády pravicový diktátor generál Augusto Pinochet Ugarte. V čele vlády vojenské junty se stal zosobněním doby teroru, poprav, zatýkání, mizení lidí beze stopy, cenzury a dalších spřízněných prvků typických pro totalitní systémy. Na druhé straně byl Pinochet spojován s ekonomickým rozmachem, prosazoval ekonomické reformy na principu volného trhu, díky čemuž byl podporován ze strany USA, a přátelsky mu tak byli nakloněni Ronald Reagan i Margaret Thatcherová.  V prvním referendu v roce 1978, jež mělo ukázat, jak silnou podporu veřejnosti Pinochetova vláda má, obhájil svoji budovanou pozici milovaného diktátora ziskem 75% voličských hlasů. Druhé referendum plánované na rok 1988 mělo generálovi na základě nové ústavy podobným způsobem zajistit pozici pro další dekádu. Slibovaný návrat k demokratickému systému a z velké části zřejmě i mediální propagace jeho odpůrců ovšem výsledek poněkud zvrátily.

15 minut slávy

Právě o zmíněné přelomové kampani pojednává čtvrtý celovečerní snímek chilského režiséra Pabla Larraína s příznačně částicovým názvem No (tedy španělsky „ne“ – jelikož se jedná o oficiální název kampaně, snímek putuje s nepřeloženým titulem i do české distribuce). Jak vyplývá z uvedeného, stojí proti sobě dva agitační týmy: levicově, leč demokraticky orientovaný odpor pod hlavičkou „No“ („ne“ Pinochetově vládě) a provládně pracující tým „Sí“ (tedy „ano“), jenž má, přes značnou nevěrohodnost, demokratické principy rovněž zakomponované ve svém programu.  Hlavní hrdina René Saavedra (Gael García Bernal) pracuje coby kreativec v reklamní branži a pod vlivem klipové estetiky poplatné popkulturní kýčovitosti osmdesátých let nabízí svým klientům nový a svěží vizuál (jeho reklama na limonádu Free! se nápadně podobá dobovým reklamám na Coca-Colu). Možnost pracovat pro agitační tým No jej uvrhne do obtížného rozhodování, zda se držet bezpečné cesty neproblematické propagace komerčních výrobků a služeb, či využít příležitosti a upevnit svůj občanský postoj a v případě úspěchu i profesní růst. Přestože zpočátku přijme nabídku jako poradce, postupně se stane hlavním tvůrcem televizní kampaně proti Pinochetově vládní garnituře. V rámci plánovaného referenda má totiž každý z týmů pro svoje ideje vyhrazený každodenní patnáctiminutový prostor v televizním vysílání po dobu 27 dní (férové podmínky jsou jen zdánlivé, neboť oficiální síly mají pod svým vlivem v podstatě veškerý zbývající vysílací čas). Situace je tedy ideálně nastavená pro zobrazení lítého mediálně propagandistického souboje.

Lži a video

Larraínův film, jenž byl letos akademií nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film, chytře propojuje tematický obsah s vizuální formou. Celý snímek vypadá jako VHS záznam s typickými nešvary této technologie: barevně rozrastrovaný a neostrý obraz způsobený analogovým přenosem. Film tak nabývá určité patiny doby, která na diváka dýchá ze světa protagonistů (móda, historicko-politický kontext, vizuální estetika). Kvazidokumentárnost ostatně podporuje jeho celkové pojetí – děj je servírován zcela bez patosu, sentimentu a narativní dramatizace jakoby nezúčastněným pohledem neosobního záznamu. Emoce jsou potlačeny pokrývkou jemně provázané ironie (např. Reného komentář před uvedením své práce před klienty, který se opakuje třikrát takřka se stejnými slovy a bez ohledu na to, zda jde o telenovelu, limonádu, nebo propagaci demokracie).

Odstup navíc diváka oprošťuje od pocitu sympatie s hlavním hrdinou, jehož práci tak může pozorovat s patřičným nadhledem. Film se tak vyhýbá úskalí ztotožnění s hlavní postavou, díky čemuž nepůsobí jako „Reného příběh“, ale jako procedurální doku-drama. Dílo se soustředí spíše na celkový kontext a mate pozorností věnovanou hlavní postavě. Většinu scén sledujeme s Reného fyzickou přítomností, aniž by do zobrazovaných událostí tento fakt vnášel specificky subjektivní hledisko. Hrdina má roli ideového výměníku, v němž se ukázkově mísí humanita s pragmatičností, sobectví s altruismem a pravda se strategickou lží. V zásadě je pro svobodu a demokracii, ale v neposlední řadě je sám pro sebe. René příliš nerozlišuje rozdíl v obsahu – svým vštípeným profesionalismem má tendenci vše balit do stejného hávu, který je jednoduše cool. Velké ideje demokracie, svobody a rovnosti tedy prezentuje reklamním jazykem rychlého střihu, obrazů obecné představy štěstí a povrchních přepjatých emocí bez hlubší konzistence. Ve svém pragmatismu je však zároveň idealistou, který je ochoten pomoci, přestože si nechce příliš zadat. Nakonec jej stejně dostihne prostý strach o život, když jej agenti stíhají svými charakteristickými prostředky zastrašování.

O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet

Slavná věta Ludwiga Wittgensteina, jíž završuje svůj traktát o možnostech smysluplné výpovědi vědeckého či filosofického jazyka, očividně neplatí pro jazyk reklamy a totalitních vlád. V Larraínově snímku lze rozpoznat, jak k sobě mají tyto dvě strategie výpovědi nebezpečně blízko, ba že se navzájem prostupují. To, co podrobil minuciózní kritice Theodor Adorno ve spise Dialektika osvícenství (Kulturní průmysl: Osvícenství jako masový podvod), totiž že jazyk spotřební kultury podřízený hromadění kapitálu je bez patřičné ochrany před svody totalitarismu lehce zneužitelný, se v agitační činnosti obou týmu ukazuje v plné míře. Elementární principy propagačního kódu ovšem svou vlastní podstatou jakoukoliv účinnou ochranu před postupným otupěním znemožňují, ba dokonce ji staví zcela mimo svůj myslitelný kontext. Vytváření jednoduše stravitelných mentálních opiátů je ve strategiích obou týmů podrobujících si své voliče zjevně patrná. Obě strany užívají svým kritériím přizpůsobené tendenční prostředky vyjádření. Různá je snad jejich motivace: zatímco tým No věří, že jeho snaha je správná (přičemž tato víra nevypovídá o ničem víc než o upřímnosti a jak známo, cesta do pekel je často dlážděna dobrými úmysly), Pinochetovo mužstvo ke svému úkolu přistupuje s větším cynismem. Což se plně projeví s generálovou prohrou, po níž jeho soudruzi kvapem opouštějí potápějící se koráb. Protichůdné záměry i ideové podloží politických soupeřů se však na prezentované úrovni obrazů a slov slévají v jedno, pod heslem: účel světí prostředky. Pravdu vítězů či poražených je tak vždy možné částečně odhalit teprve s patřičným historickým odstupem.

Pozitivní negace

Na rozdíl od svých protivníků nemají Pinochetovi přitakávači kreativní duši Reného formátu. Ve svých spotech místo radostné stupidity svobodou sjetých tanečníků pracují s poněkud nevěrohodným materiálem dojatě zpívajících dětí v emocionálně přepjatém ovzduší oslavného kultu osobnosti. Následně volí ke své propagaci očerňování nepřítele jako rudou hrozbu komunismu, přičemž subverzivně vykrádají vizuální motivy svých protivníků. Vtipné je v tomto kontextu i využití základních slov kampaně: zatímco oni říkají NE, my říkáme ANO demokracii, svobodě atd. Mimořádně zajímavým útokem na první signální soustavu je záběr na silniční válec drtící dětský kočárek s komentářem ohledně černé budoucnosti, pokud diváci u obrazovek řeknou NE jejich bohulibým vizím. Není třeba příliš dodávat, že protikladná strana užívá stejných prostředků v přesně opačném významu: řekněte NE vraždění, cenzuře, svévolné moci… Zmiňované využití obav z neznámé budoucnosti se zdá být v kontextu volby klíčové. Ve výpovědi jedné z protagonistek preferující ANO se tento fakt ukázkově odráží: minulost už minula, je zapomenuta a dnešní vrabec v hrsti je silnou motivací proti změně (pakliže ovšem nepatříme mezi více perzekvované jedince). Pokud jsou ovšem současné poměry neúnosné, pak se rozhodovací znaménka obrátí. Celou situaci je koneckonců také zajímavé porovnat i s tuzemskou politickou scénou v nedávném prezidentském předvolebním období… V propagandistickém galimatyáši se nakonec volič musí tak jako tak spolehnout na vlastní zkušenosti a v lepším případě na rozum. Výsledek referenda tedy jistě neodrážel v poměru jedna ku jedné týmový souboj. Film nám v tomto směru vlastně nenabízí ani tak pohled do celkové situace, ale jakýsi exkurs do ideologického klání uzavřeného do sebe, který by mohl sloužit na hodinách mediální výchovy s následnými otázkami k reflexi. Jistá redukce historického momentu na líčení mediální války by mohla být vnímána jako slabina. Dle mého názoru je však takto specifická koncentrace Larraínova filmu spíše předností, neboť ve svém omezeném výseku věnuje tématu maximum pozornosti. Snímek lze navíc díky tomu brát bez ohledu k Chilské historii jako obecněji platné ztvárnění propagačních strategií totalitarismu a jazyka komerční reklamy, jak bylo naznačeno výše. Lze předpokládat, že dílo svou komorností, úzkým vymezením a v tematickém kontextu synteticky zvolenou formou obrazu potěší především ve shodném duchu specificky orientované publikum, které by se před samotnými Reného obrazy mýdlových tanečníků nejspíše znechuceně odvrátilo.

Třeboňský festival Anifilm ve středu 8. května, po šesti dnech nabitých animovanými filmy, oficiálně zakončil svůj čtvrtý ročník. V několika blocích propracovaného nesoutěžního programu mohli návštěvníci zhlédnout filmy z počátků animované tvorby nejen v české kinematografii. V soutěži celovečerních animovaných filmů zvítězil pochmurný snímek Městečko velkých duchů amerického režiséra Chrise Sullivana. Téma nesoutěžního programu i vítězné snímky soutěžních sekcí naznačily, jakými směry by se festival mohl ubírat do budoucna.

Na první pohled malé centrum Třeboně (které je zároveň i centrem festivalu) nejeví známky zvýšeného festivalového ruchu. Anifilm připomínají všudypřítomné bannery a promítací plátno uprostřed náměstí. Prostory vyhrazené pro festival míjejí se zvědavými výrazy ve tvářích rodiny na kolech, v podvečer situaci přichází zkontrolovat i páv z přilehlé zámecké zahrady. Akreditovaní návštěvníci s festivalovými pasy kolem krku se v celé scenérii objevují pouze zřídka. V porovnání s minulými lety, kdy se v Třeboni ještě konal Anifest [1], došlo ke znatelné proměně.

Změnilo se především pojetí festivalu, které je na první pohled viditelné při listování festivalovým programem. Organizátoři si zvolili dominantní téma, které doprovázely četné přednášky i tematická výstava. Například v sekci Počátky animace u nás mohli diváci zhlédnout první animované reklamy, krátké filmy a filmy pro děti uvedené na našem území. Všechna tři pásma projekcí doplnila svou přednáškou Michaela Mertová z Národního filmového archivu. Podobně tomu bylo i u bloku věnovaného americkému studiu United Productions of America (UPA). První filmy natočené v těchto studiích představil Tom Sito, profesor Univerzity Jižní Kalifornie, dále zájemci mohli diskutovat se zástupci studia v samostatném diskuzním panelu.

Do tematického rámce počátků animace lze zařadit i sekci, která nabízela ve dvou blocích nejvýznamnější filmy jugoslávského (dnes chorvatského) studia Zagreb Film. Snímky z dílen tohoto studia slavily největší úspěchy ke konci 50. let, kdy byly poprvé uvedeny na festivalu v Cannes. Po tomto průlomu si animovaných filmů ze Zagreb Filmu všimli i francouzští kritici Georges Sadoul a André Martin, kteří je uvedli ve Francii pod názvem Záhřebská škola animovaného filmu (tedy pod označením, které se používá dodnes). Kouzlo prvních snímků Zagreb Filmu spočívá především v tom, jak hravě dokáží tvůrci pracovat s prostorem a jak lehce ho dokáží transformovat. Příkladem může být krátký film Inspektor se vrátil domů (1959), který natočil Vatroslav Mimica. Postavička neohroženého inspektora a také prostředí, ve kterém se pohybuje,  neustále mění svůj tvar, proto se na první pohled banální pronásledování záhadného otisku prstu nakonec stává velmi dobrodružnou podívanou. Navíc postavička inspektora s vlastnostmi superhrdiny v kontrastu s temným prostředím humorným způsobem vybízí ke srovnání s postavami detektivů z filmů noir. Svůj vlastní svět postavený na hrátkách s tvary můžeme spatřit i ve filmu Náhražka (1961) od Dušana Vutkoviće. Základem tohoto Oscarem oceněného snímku je výtvarná hříčka s několika jednoduchými liniemi. Tyto manipulace s tvary slouží hlavní postavě a později samotnému tvůrci jako nástroj k ovlivnění ostatních předmětů, postav a nakonec i celého příběhu.

Zkoumání hranic animovaného filmu, které je společné mnoha prvním animovaným pokusům uvedených v rámci Anifilmu, bychom marně hledali v hlavní soutěžní kategorii celovečerních filmů pro dospělé. Filmům jako Takový nádherný den (2012) nebo Městečko velkých duchů (2012) více než na propracovaných animačních pokusech záleží na výpovědi hlavních postav. Většinou se jedná o výpovědi s komplikovaným sdělením, které se divák dozvídá skrze charakter hlavních postav. Takový nádherný den od Dona Hertzfeldta popisuje život utrápeného muže Billa. Velmi jednoduché černobílé kresby tužkou střídají záběry reálného prostředí. Depresivní život hlavního hrdiny vyvažuje komentář plný svérázného černého humoru, který působí jako poslední obranný mechanismus člověka v naprosto zoufalé situaci. Ve fázi, kdy se s nastalou situací dá ještě něco dělat, ne se pouze zoufale smát svému osudu, se nachází hlavní postavy vítězného snímku Městečko velkých duchů. Ve více jak dvouhodinové stopáži film sleduje příběhy tří postav, zaměstnanců místního deníku, jejichž osudy se neočekávaně prolínají. Pomocí flashbacků kreslených tužkou na papíře se divák kousek po kousku dostává k příčinám, které dovedly trio postav do současné mizérie.

Pojetí programu a výběr filmů do soutěžních kategorií ukazují, jak by se Anifilm mohl profilovat do budoucna. Když porovnám podobu třeboňského festivalu z dob před jeho rozdělením, Anifilm nyní zastává jakousi výsadní pozici. Přichází s ústředním tématem, které pro běžného diváka nemusí být příliš lákavé. Díky pestrému přednáškovému programu, který v hlavních časech doprovázejí projekce, můžeme vidět i snahy dramaturgie festivalu vzdělávat návštěvníky. Na druhé straně se festival značně otevřel dětskému publiku, pro které bylo určeno několik projekcí zdarma. Mezi těmito dvěma protipóly zela tento rok značná mezera, která se odrážela na festivalové atmosféře. I přes oficiální údaje od organizátorů, že festival navštívilo na 21 tisíc návštěvníků, by bylo směrodatnější uvést, kolik akreditací pro veřejnost se tento rok prodalo. Za svůj pobyt na festivalu v jeho druhé půlce jsem akreditované návštěvníky ze stran veřejnosti potkával velmi sporadicky.

Ačkoliv se v českých filmových médiích již několikráte probíral dopad rozštěpení Anifestu na dva samostatné festivaly [2], téměř vždy se na tuto problematiku nazíralo z pohledu programu či financování. Přitom výrazný dopad můžeme vidět právě v řadách návštěvníků. Programy obou festivalů se výrazně zredukovaly tak, aby každý z nich mohl nabídnout něco jedinečného. I přesto každý z nich dále trvá šest dní. Výrazně se zredukoval také počet promítacích míst (alespoň v Třeboni). Troufám si tvrdit, že se divákům již nevyplatí vydat se na festival, kde mohou během tří dnů zhlédnout většinu filmů, které je zajímají.

Pokud Anifilm bude nabízet podobně kvalitně dramaturgicky uchopený festival, jako tomu bylo nyní, věřím, že do budoucna se může stát oblíbeným festivalem pro filmové profesionály. Ostatně již tento ročník jsme mohli sledovat toto směřování, když se během Anifilmu uskutečnilo i Visegrad Animation Forum pro prezentaci připravovaných filmových děl producentům a koproducentům. Vítězství filmu Chrise Sullivana jakožto divácky nejnáročnějšího snímku zase ukázalo, že soutěžní sekce by mohla i v budoucnu hledat progresivní přístupy k animaci, které ne vždy musí jít ruku v ruce s diváckým vkusem. I přes tyto pozitivní výhledy do budoucnosti zamrzí proměna festivalové atmosféry, kterou festival zaznamenal po svém rozdělení.

——————————–

[1] Od roku 2002 do roku 2009 se v Třeboni konal festival Anifest. Po přesunu Anifestu do Teplic se od roku 2010 koná v Třeboni festival Anifilm, za nímž stojí dramaturgický tým vzešlý z dramaturgického týmu Anifestu.

[2] Příklady: http://cinepur.cz/article.php?article=1889 nebo http://aktualne.centrum.cz/kultura/film/novinky/clanek.phtml?id=759873

Jak to dopadne, když se filmoví teoretici chopí kamer a své znalosti a zkušenosti vloží do krátkých audiovizuálních děl? O tom se můžete na vlastní voči přesvědčit tento týden v dejvické Klubovně. Ve středu a čtvrtek, 15. a 16.5., zde proběhne již osmnáctý ročník festivalu studentů teorie audiovize Zlatý voči.

Dvoudenní soutěžní přehlídka snímků současných, nebo bývalých studentů teorie audiovize představí filmy nejen z České republiky, ale také z Maďarska, Slovenska, Francie a Španělska. Můžete se těšit jak na experimentální snímky a dokumentární tvorbu, tak na hravé animované i hrané filmy.

Vítěze v několika kategoriích bude tradičně vybírat porota renomovaných filmových odborníků. Letos v porotě zasedne Štěpán Hulík, scenárista minisérie Hořící keř, Lucie Česálková, filmová teoretička, filmová kritička Alena Prokopová a výtvarník David Černý, který je jedním ze zakladatelů Zlatých vočí a autorem historicky první ceny festivalu.

Pro návštěvníky je připraven také bohatý doprovodný program, jehož součástí je od minulého roku mimojiné sekce Retrospektiva, která představí to nejlepší, co kdy bylo na festivalu Zlatý voči k vidění. Svůj Film Petra uvede režisér a hudebník Petr Marek, který na festivalu v roce 1998 obdržel cenu za celoživotní dílo. Dále budou k vidění filmy režiséra a kameramana Richarda Řeřichy, dokumentaristy Karla Žaluda a režiséra Tomáše Bařiny, jejichž filmy byly oceněny v průběhu prvních let festivalu.

O hudební zážitky se ve středu večer postará kapela Bouchací šrouby, která zahraje nejen vlastní skladby, ale živě doprovodí také němý film Vzpoura hraček Hermíny Týrlové z roku 1946. Od devíti hodin dojde ke spojení rockové hudby s moderními žánry elektroniky, fotografiemi a exkluzivními videoklipy v podání kapely The Superpower. Ve čtvrtek večer pak zahrají Frukshtuk, kapela žánru dyskalkulického mathrocku. V nočních hodinách se bude tančit do rytmu Djs Inside Kru a  Dj Deleuze.

Pásma krátkých studentských filmů, zajímaví hosté a pestrý hudební doprovod v klubových prostorách dejvické Klubovny slibují návštěvníkům jak zábavu, tak především uvolněnou atmosféru, díky které se na Zlatý Voči všichni rádi vracejí. Festival se díky tomu stal živým místem pravidelného setkávání studentů, tvůrců a filmových a hudebních nadšenců. Přidejte se k nim i vy!

www.zlatyvoci.cz

Režisérka Kelly Reichardt (Old Joy, Wendy a Lucy), jedna z nejvýznamnějších postav současného amerického nezávislého filmu, se po třech letech vrací s novým snímkem Night Moves. Po feministickém westernu Meek’s Cutoff si autorka opět zvolila žánrový model, tentokrát thriller. Kdo však viděl kterýkoli z jejích předchozích snímků, již tuší, že o klasický žánrový film zřejmě nepůjde. Podle dostupných informací snímek převrací zákonitosti thrilleru na hlavu, podobně jako Meek’s Cutoff dekonstruoval westernová schémata. Dílo má navíc výrazný politický podtext: vypráví totiž o trojici ekologických aktivistů, kteří plánují vyhodit do povětří vodní hráz.

V hlavních rolích uvidíme trio známých herců. Peter Sarsgaard (Škola života, Sirotek) ztvárnil výrobce bomby, Dakota Fanning z Twilightu hraje bohatou dívkou, která projekt financuje, a hvězda filmu Social Network Jesse Eisenberg celé akci velí. Původně měl ve snímku hrát i Paul Dano, ale na poslední chvíli jej nahradil právě Eisenberg. Při práci na scénáři spojila Reichardt síly s Jonathanem Raymondem, s nímž spolupracuje již od filmu Old Joy. Sluší se také zmínit, že jedním z producentů je slavný režisér Todd Haynes (Sametová extáze, I’m Not There), který se již finančně podílel na dvou předchozích režisérčiných snímcích.

Ještě před začátkem natáčení se tvůrčí tým musel potýkat s obviněním z plagiátorství: scénář se údajně až příliš podobal románu Monkey Wrench Gang Edwarda Abbeyho. Navzdory tomuto nařčení však snímek byl dokončen v plánovaném čase a nyní obíhá světové festivaly, byť například účast v hlavní soutěži Canneského festivalu filmu nakonec unikla. V americké kinodistribuci by se film měl objevit v září letošního roku, v našich kinech jej bohužel pravděpodobně neuvidíme. I tak si snímek zaslouží pozornost, a jakmile jej některý z našich redaktorů uvidí, můžete se těšit na obsáhlou recenzi.

Quebecký jinoch Xavier Dolan je bedlivě sledovanou postavou novodobé kinematografie. Již v devatenácti letech upoutal pozornost svým do určité míry autobiografickým filmem Zabil jsem svou matku (2009), v němž se vyrovnával s problematikou vztahů, homosexuality a dospívání. Tato témata se ukáží být pro Dolana do budoucna nosnými pilíři jeho umělecké tvorby. Několikerá ocenění provokativního debutu na canneském festivalu umožnilo Dolanovi natočit jeho další film, který se pro mnohé stal kultovním – Imaginární lásky (2010) následovaly mezinárodní úspěchy svého předchůdce, stejně jako jeho prozatím poslední dílo Laurence Anyways (2012). Ještě než se budeme moci seznámit s Dolanovým Tom à la ferme (2013), jenž je prozatím v postprodukční fázi, můžeme si část zkrátit s jeho novým počinem z oblasti hudebního klipu, o kterém bychom snad ani nepsali, kdyby nerozvířil v zahraničí relativně klidné mediální vlny.

Za písní College Boy stojí původně new wave hudební uskupení Indochina, které slavilo úspěchy zvláště v osmdesátých letech, s písněmi jako L’Aventurier, Troisième sexe či Tes yeux noirs, k níž mimo jiné vytvořil vizuální zpracování Serge Gainsbourg. V poslední dekádě Indochina posunula svůj styl od rozverné punkovosti do temnějších poloh rockového rázu. Vyzývavá profilace persony Xaviera Dolana ztělesňuje ze své podstaty vhodnou volbu pro dosavadní image skupiny. Videoklip College Boy byl cenzurován ve francouzské televizi, stejně jako na mnoha jiných kanálech, například quebecké hudební stanici MusiquePlus. Důvod je prostý – krátký snímek není ani tak pobuřující co do kritického obsahu, jako spíše tím, jakým způsobem je kritický akcent realizován. Klip tematizující šikanu totiž pracuje s provokativním zapojením přímočarých šokantních prvků, které postupně vrcholí ukřižováním. V rámci klipu dojde na „gore“ efekty v podobě pomočení študáka, explicitního zobrazení zarážení hřebů do zápěstí a několikanásobného prostřelení hrudníku či zelektrizování paralyzérem. Dolan na konto kritické odezvy pro Le Figaro poznamenal: „Přijde mi absurdní, že je klip cenzurován. Je opravdu o tolik více násilný než většina filmů, co k nám den za dnem proudí na stříbrná plátna? Otázka by neměla znít – zašel jsem příliš daleko? Ale spíše – co zabrání partě studentů zajít tak daleko, vzhledem k silnému lobování za práva držení palných zbraní v USA?“

Dolanův argument má samozřejmě svou váhu, na druhou stranu ospravedlňovat násilí násilím – tedy šokujícím vyvedením toho, že odpornosti jsou všude okolo nás – by vedlo pouze k neustálému posunování etických hranic. Po Dolanovi by tak mohl přijít někdo další, kdo by se se svým vlastním provokativním videoklipem pro televizi odvolal na College Boy, a postupně by se z toho stala estetická norma, která by se zhoubně posunovala dále a dále. Etické hranice by ve veřejném mediálním prostoru měly mít své pevné místo a pro Dolana by nemělo být až tolik překvapující, že jeho video narazilo na cenzurní zásahy. Upozornit na společenský problém právě takovou estetikou, jež pošťouchne ustanovené morální normy, je nicméně více než vhodným prostředkem pro vyvolání diskuze. Právě cenzurní opatření obestírající College Boy vyvolala v pozitivním slova smyslu mnohem větší zpětnou reakci, než jakou by s největší pravděpodobností videoklip podnítil, kdyby hladce zapadl do programové skladby vysílání. Samotné zpracování College Boy není zároveň nikterak nihilisticky surové, ba naopak hravě pracuje se srozumitelnou symbolikou a pro Dolana s typicky nápaditým ztvárněním, které uvědoměle hraničí s manýrismem. College Boy nám pomocí elegantního zpracování předává vážné poselství a současně na nás pomrkává s černočernou drzostí. Merci…

V pátek 26. dubna se na plzeňském festivalu Finále opět konala každoroční prezentace připravovaných projektů českých filmových producentů. Katalog, který byl při této příležitosti vydán, a je ke stažení zde, čítá rekordní počet téměř devadesáti filmů. Představené projekty by při nejlepší možné konstelaci mohly spatřit plátna kin v průběhu následujících čtyř let. Z bohaté a pestré nabídky jsem pro tento článek zvolil deset filmů, které upoutaly moji pozornost uměleckými ambicemi, příslibem originálního zpracování či působivým tématem. Nechci zastírat, že šance na realizaci těchto nekomerčně zaměřených či finančně náročných projektů není příliš vysoká. Stačí se podívat na obdobný článek z roku 2010, v němž z deseti vybraných filmů dosud měl premiéru pouze jediný (Heart Beat Jana Němce), i když několika z nich už se přeci jen podařilo dosáhnout realizační fáze. Každopádně je třeba brát datum plánované premiéry s rezervou, a pokud se na nějaký z plánovaných filmů začnete těšit, tak se obrňte trpělivostí a přitom počítejte i s nejhorší z možností.

1. Dcera ptáčníkova
Jméno Ivana Renče běžnému divákovi zřejmě mnoho neřekne, nanejvýš si jej spojí s komerčně úspěšným režisérem stejného příjmení (jedná se o jeho otce). Přitom Ivan Renč patří k nejosobitějším tvůrcům animovaného filmu 70. a 80. let a má na kontě i pozoruhodné psychologické drama Hlídač z roku 1970 s démonickým výkonem Jiřího Hrzána. V posledních letech se jeho filmařská dráha omezila na nevýznamné zakázky pro Večerníček, i když, jak dokazuje tento projekt, jeho tvůrčí vzletnost zcela nevyprchala. Dcera ptáčníkova je žánrově zařazena do kolonky fantasy komedie, dle režiséra se jedná o surrealistickou hru. Tajuplná zápletka plná zvratů, odehrávající se v kulisách starodávného světa, se v druhém plánu dotýká upřímné umělecké konfese. Hlavní postavou je mladý kameník, který v sobě objevuje kumštýře a ve snaze osvobodit svého tvůrčího ducha se stává zranitelným. Pod tlakem tajemných sil se vydává na honbu za vytouženou múzou a jeho putování vrcholí podivnou ptačí slavností, na níž snad dosáhne vytoužené blaženosti. Ivan Renč je v popisu projektu uveden pouze jako autor scénáře, režisér zatím není určen a pravděpodobně jím bude jiný tvůrce. Nezodpovězenou otázkou také je, zda bude zvláštní děj ztvárněn v hrané či animované formě. Na druhou stranu je v katalogu zmíněno, že premiéra by měla proběhnout v zimě příštího roku.

2. Dzwille
Příklon především mladých tvůrců k dlouho opomíjeným žánrům fantasy a science fiction je při pročítání katalogu dosti překvapivým a rozhodně příjemným zjištěním. Z těchto projektů snad nejslibněji vypadá snímek Rudolfa Tesáčka s podivným názvem Dzwille. Jeho předlohou je totiž ceněný román Jaroslava Velínského – opulentní a promyšlená skládanka, jež má svoji bizarností snad nejblíže ke Carollově Alence. Dějištěm je postapokalyptický svět, v němž se hlavní hrdina vydává na pouť do vysněné země, známé jen z legend. Při následování ptačího hejna směřujícího k jihu znovu prožívá dávnou legendu, jeho cesta se mění v bludné panoptikum a na jejím konci nachází něco mnohem důležitějšího než vybájený svět. Je otázkou, jak se s poměrně nízkým rozpočtem podaří zobrazit autorovu bezuzdnou fantazii a jestli toho bude bývalý tvůrce normalizačních televizních inscenací a v poslední době překvapivě originální divadelní režisér (inscenace Teremin) vůbec schopen. Dle producentů bychom měli odpověď dostat na jaře roku 2015, přičemž náročné natáčení by se mělo rozběhnout již toto léto.

3. Fotograf
Asi je docela odvážné dát do výběru film režisérky Ireny Pavláskové. Zvláště poté, co téměř všechny její porevoluční počiny troskotaly pod režisérčiným těžkopádným a neosobitým režijním vedením. Nyní se však vrací na scénu s látkou, kterou snad ani není možné ignorovat. Životopisným snímkem o bouřlivých osudech Jana Saudka nechce ztvárnit pouze jeho pohnuté dětství a věčný boj s represivními složkami minulého režimu. Zaměří se také na jeho tajemné tvůrčí cesty, podléhání zlu a na sugestivní svět žen, jež je pro fotografa nekonečnou inspirací a pro paní režisérku další variantou jejího věčného tématu. Pikantní jistě je, že na scénáři se podílela sama hlavní postava této „psychologické tragikomedie“, takže můžeme být zvědaví, zda vznikne hluboká osobní zpověď, či naopak idealizovaná verze Saudkova života trpící nedostatečným odstupem. Do kin by měl snímek dorazit v létě roku 2015.

4. Hana a Marie
Po úspěšném debutu Poupata se Zdeněk Jiráský drží komorní formy, akorát se ve svém druhém projektu přesouvá na pole psychologického dramatu. V něm hodlá sledovat intimní konflikt dvou sester, jejichž matka získává pouze roli bezmocné pozorovatelky. Ve snaze obou žen dosáhnout svých cílů odlišnými prostředky se trojice dostává do mezní situace, v níž naplno vychází najevo palčivá rodinná determinace. Zdeněk Jiráský ve své explikaci slibuje překvapivý dramatický vývoj, jehož dynamice bude odpovídat i formální zpracování, které by nemělo zaostávat za současnými trendy evropského filmu. Film podpořený Českou televizí by měl být hotov na jaře roku 2015.

5. Il Boemo
Pokud bychom měli pojmenovat nejvýraznější trend současného českého filmu, bezesporu by to byl silný nástup autobiografických látek. Producenti dosti razantně objevili kouzlo velkých, nevyspekulovaných příběhů, a pokud jim budou finanční podmínky nakloněny, můžeme v nejbližších letech očekávat opravdu silný nápor životopisných filmů. V nedávné historii filmaři právě „objevili“ například Lídu Baarovou (společnost NOGUP Agency), Evu Olmerovou (Čekej tiše; Martin Krejčí, scénář: Štěpán Hulík), Emila Zátopka (David Ondříček) či politicky perzekuovaného hokejistu Bohumila Modrého (Kauza Modrý; Zdeněk Jiráský). Posuneme-li se do dávnějších časů, narazíme například na znovuoživený mýtus Jana Žižky (Jan Žižka – Psanec; Petr Jákl ml.), tajuplného hraběte Šporka (Fagus; Robert Sedláček) či dokonce na dvojdílný velkofilm o Karlu IV.(!) v ruské koprodukci. Jako výsostného zástupce této skupiny filmů jsem zvolil snad nejambicióznější projekt současné české kinematografie vůbec. Il Boemo je životním dílem režiséra Petra Václava, velkolepou freskou o osudech českého skladatele Josefa Myslivečka, kterému na sklonku baroka padly Benátky k nohám, avšak hloubka jeho vlastního pádu se nakonec ukázala být s tímto úspěchem nesrovnatelná. Už od vzniku scénáře se mluví o díle, které svoji dramatičností, myšlenkovou náročností a realizačními požadavky vyzývá samotného Formanova Amadea. Tomu odpovídá i podpora projektu ze strany francouzského Centre National du Cinema či římské nadace Villa Medici. Pokud se podaří dát dohromady čtvrtmiliardový rozpočet, mohlo by být roku 2016 o české kinematografii hodně slyšet.

6. Křižáček

Václav Kadrnka se po kritiky oceňovaném nízkorozpočtovém debutu 80 dopisů zdánlivě vydává odlišným směrem. Jeho druhým filmem má být „historická roadmovie“ odehrávající se v době vrcholného středověku a inspirovaná romantickou básní Jaroslava Vrchlického. Malý chlapec ovlivněn legendami o dětských křížových výpravách utíká z domova a jeho otec, skutečný rytíř Bořek, jenž je zároveň nositelem subjektivního pohledu, se vydává na takřka marnou pouť za jeho nalezením. Dvojí putování ovšem nechce být lineárním dobrodružným vyprávěním, nýbrž se snaží pojmenovat univerzální a nadčasové problémy dospívání, vztahu k autoritám, úbytku životních sil i schopnosti přiznat si vlastní selhání. Generační problematika a režisérem přislíbený láskyplný, snový a očistný přístup nakonec slibují hlubší rozvinutí tématu Kadrnkovy celovečerní prvotiny. Film, jehož uvedení je plánováno na podzim roku 2015, slibuje nejen emotivní, ale i vizuálně opojný zážitek díky inspiraci náměty romantických maleb 19. století (výtvarné návrhy si můžete prohlédnout zde).

7. Lips Tullian

Adaptace legendárního loupežnického komiksu Káji Saudka a Petra Weigla plného zvratů, intrik, ironické nadsázky i nevázané sexuality se zdá být výborným producentským tahem. Mladý režisér Vít Karas na televizních obrazovkách ukázal, jak je pro jeho vypravěčství a vizuální cítění toto médium těsné. Díky Barrandov Studios, a dokonce i renomované dánské společnosti Zentropa může tento ambiciózní projekt těžit z nadstandardních realizačních podmínek a je jen otázkou, jak se mu podaří převést komiksovou zkratku a hyperbolu do hraného filmu. Navíc bude potřeba udržet i specifickou Saudkovu poetiku a nezadusit ji přímočarou akcí. Riskantní a zároveň velmi nadějný projekt, který tvůrci přirovnávají k tradici Limonádového Joeho či Tajemného hradu v Karpatech, by měl dorazit do kin na podzim roku 2015.

8 – Rodinný film

Slovinský rodák Olmo Omerzu, jenž úspěšně absolvoval na FAMU filmem Příliš mladá noc, chce svým regulérním celovečerním filmem přesáhnout hranice české kotliny. Rodinný film vzniká v koprodukci Francie, Slovinska, Chorvatska a Slovenska a velká část děje se odehrává na rozbouřeném moři. Snímek ovšem zaujme hlavně neotřelým pohledem na poměrně frekventované téma rodinné krize. Rodiče se na začátku vydávají na dlouhou oceánskou plavbu, jejich děti si užívají nabyté svobody, loď ale ztroskotá a pocit volnosti vystřídá strach. Ještě větší krize se ovšem dostaví po šťastném návratu domů a její paralelou se stane osud ztraceného psího mazlíčka, který musí bojovat o přežití na opuštěném ostrově. Omerzu se na tomto originálním příběhu snaží o analýzu rodinné jednotky, rozkládá ji na prvočinitele a opět sestavuje, přičemž sleduje přesuny v rovině zodpovědnosti a autority. První klapka filmu by měla padnout již v podzimních měsících tohoto roku.

9 – Zatím dobrý

O chystaném filmu ztvárňujícím kontroverzní osud bratrů Mašínů, kteří vyhlásili soukromou válku totalitnímu režimu a vzepjali se bez ohledu na následky k ozbrojenému odporu, již bylo napsáno poměrně mnoho. Především byl zmiňován ve spojitosti s producentem nových Hvězdných válek Rickem McCallumem, který se rozhodl usadit v Praze a produkovat zde české filmy s mezinárodním přesahem. Snímek Zatím dobrý je prvním počinem jeho společnosti Film United. Scénář napsal autor stejnojmenného rozsáhlého románu Jan Novák, režie se ujal Tomáš Mašín (Tři sezony v pekle), který se rozhodl zachovat co nejsyrovější a nejautentičtější prožitek vypjatých situací. V katalogu se nyní objevily i dosud nezveřejněné informace – především je to koprodukce s Lotyšskem, které poskytlo většinu lokací pro natáčení, a spolupráce kameramana Olega Mutua, věrného spolupracovníka rumunského režiséra Cristiana Mungia. Do kin má film dorazit v květnu 2014 a dle producenta se má stát jakýmsi předvolebním varovným mementem.

10 – Lichožrouti

Na závěr článku jsem se rozhodl vybrat i jednoho zástupce celovečerního animovaného filmu, který nyní prochází kvantitativním i kvalitativním vzepětím. Adaptace románu Pavla Šruta a Galiny Miklínové (ocenění Kniha desetiletí pro děti) o podivných bytostech, jež kradou lidem ponožky, slibuje podmanivý i trochu „dahlovský“ příběh postavený na gangsterské zápletce, na střetu generací, ale i neotřesitelné síle zděděných tradic. Galina Miklínová, která se rozhodla převést příběh na plátno, sice využívá k natáčení 3D technologie, ale vymodelované objekty budou nakonec ručně pokresleny, aby vznikl dojem autentické kresby, vzdálený neosobní umělosti. Snímek, který se realizuje již od roku 2011 v produkci Ondřeje Trojana, bude vzhledem k náročné realizaci hotov nejdříve v létě roku 2015.

Kde očekávat největší koncentraci příznivců severského filmu v pondělí 6. května večer? Pravděpodobně v pražském kině Aero na akci nazvané Islandské pondělí s Baltasarem Kormákurem (více o tvorbě režiséra zde), kterou navštíví právě tento ostrovní tvůrce. Přijíždí u příležitosti uvedení svého nového filmu Hluboko (recenze na film zde) do českých kin. Českou republiku navštívil islandský režisér, scénárista, producent i herec již v roce 2007 při příležitosti převzetí hlavní ceny Křišťálový glóbus na karlovarském festivalu. V současné době pracuje talentovaný tvůrce mimo svou vlast a natáčí seriál pro HBO z období studené války, několik let také spolupracuje s hollywoodskými studii.

Diváci v kině Aero budou mít možnost zhlédnout nejprve jeho režijní debut S milenkou mé matky. Od 20:30 bude následovat projekce filmu Hluboko, kterou uvede sám režisér. Snímek pojednává o reálné události, při níž ztroskotání rybářské lodi přežil jediný muž. Tvůrce komentuje výběr příběhu slovy: „Vypráví o houževnatosti, o neústupnosti. O tom, co se v nás skrývá, když přijde na lámání chleba.“[1] V pondělí se v žižkovském kině nabízí možnost vyslechnout si na živo i další tvůrcovo vyjádření k filmu, který se dostal i do úzkého výběru na Oscara 2012 v kategorii nejlepších zahraničních filmů.

Třeboň od 3. do 8. května ožije animací v rámci čtvrtého ročníku festivalu Anifilm. Kromě mezinárodní soutěže celovečerních animovaných filmů se na festivalu představí řada významných hostů. Jednotlivé tematické sekce pak doprovodí přednášky, workshopy, výstavy nebo koncerty.

Dramaturgie festivalu si jako hlavní téma nesoutěžních sekcí vybrala počátky animovaných filmů. Napříč různými sekcemi se diváci budou moci seznámit s počátky animace u nás i ve světě. Počátky zahraniční animace budou přiblíženy skrze dvě velká studia – Zagreb Film a United Production of America (UPA). Druhé jmenované od 40. let přicházelo s novátorskými animátorskými technikami, a vytvářelo tak alternativu vůči již zavedeným studiím Walta Disneyho. S bližším fungováním tohoto studia budou moci návštěvníky festivalu seznámit Emily Hubley (animátorka a dcera jednoho ze zakladatelů studia) nebo Gene Deitch (dlouholetý režisér a producent animovaných filmů UPA).

S počátky animace je spjata i doprovodná výstava věnovaná Charlesovi-Émilu Reynaudovi. Francouzský vynálezce spojovaný s přístrojem zvaným praxinoskop zároveň patří k jedněm z prvních, kteří se na konci devatenáctého století pokoušeli o animaci. V rámci výstavy budou ke zhlédnutí ukázky z jeho prvních filmů i přístroje, kterými se snažil obrázky rozpohybovat.

Programovou sekci dále obohatí filmy nominované na Oscara nebo restrospektiva Břetislava Pojara a Vladimíra Jiránka. Příznivci hororů se i na Anifilmu mohou těšit na půlnoční projekce, při nichž organizátoři představí ty nejzajímavější animované horory. Pro filmové profesionály bude připraveno Visegrad Animation Forum, kde budou moci tvůrci představit své projekty zahraničním producentům.

Necelý měsíc před plánovanou premiérou byl zveřejněn první oficiální plakát k Nymfomance, horlivě očekávané novince od dánského provokatéra Larse von Triera. Minimalistický obrázek se zjevným sexuálním podtextem dává tušit, oč ve filmu půjde. Snímek má vyprávět o erotických zážitcích nymfomanky (Charlotte Gainsbourg) od útlého věku až do jejích 50 let. Čtyřhodinové (!) erotické drama bude rozděleno do dvou dílů a zároveň bude dostupné ve dvou verzích: v „softcore“ verzi určené pro kina a v „hardcore“ verzi s necenzurovanými sexuálními scénami. Vedle Gainsbourgové se ve filmu objeví také Shia LaBeouf, Willem Dafoe, Stellan Skarsgard či Uma Thurman.

Více zde: http://www.nymphomaniacthemovie.com

Zdroj: http://www.indiewire.com/