Danielův svět: Více než veřejný coming out?
10. 2. 2015 # 15.39 # Filmy, Recenze # 2 komentářů
Pro dnešní západní společnost již nečiní problém otevřít veřejnou sféru sexuálním menšinám, uznat prostor pro jejich hlas a přistoupit na vzájemný dialog, v němž jsou již přísné kategorie vlastní moderní éře do značné míry přehodnoceny. Coming out se dnes stává záležitostí hrdosti i sebeprezentace a počítá s vědomím aktivního příspěvku celospolečenské proměny. Homosexualita a transsexualita se bez nadsázky stávají módním trendem, pohlédneme-li na obsahy současné televizní produkce a na programovou nabídku filmových festivalů. Pod rouškou tématu hledání identity tyto narativy přesahují samotnou sexuální problematiku na téma dne a odrážejí v sobě obecnější pocity vlastní i většinové společnosti. Její příslušníci vstupem do transkulturní etapy propustných hranic také hledají pevnou půdu pod nohama a snaží se porozumět neustále se proměňujícím konfiguracím sociální sféry.
Veronika Lišková svým dokumentárním snímkem však upozorňuje na menšinovou skupinu, která z tohoto pozitivně nasměrovaného proudu vypadává a jejíž vlastní prostor ve veřejné sféře byl doposud téměř nulový. Danielův svět je vyzývavým průnikem do komunity „dobrých“ pedofilů, jež se snaží zařadit do sféry většiny, aniž by byli nuceni skrývat svoji orientaci. Filmový portrét mladého literáta, jenž si již svým soukromým coming outem prošel, slouží jako další stupeň a pokus o svobodnější soužití se společenskými normami. Daniel se bezostyšně obrací čelem přímo k veřejnosti a jeho zpověď chce být především podnětem k diskuzi, která teprve ověří, do jaké míry je současná míra tolerance závazná a kde jsou její meze. Zde totiž dobrá vůle zbavit minoritní skupinu ostrakizace naráží na daleko hlouběji kulturně zakořeněné morální normy i na nejisté pole důvěry. Může mít pedofil právo na lásku jako každý jiný, když uznává, že její skutečné naplnění by objektu jeho touhy ublížilo? A je společnost dostatečně tolerantní na to, aby věřila, že dotyčný má dostatek vnitřní síly k tomu, aby celý život naplňoval své sexuální potřeby v pro ni bezpečném světě fantazijních představ?
Daniel se zpovídá jako zamilovaný člověk, který musí čelit jak vědomí, že svůj vztah k malému chlapci může naplnit nanejvýše občasnými letmými setkáními, tak útlaku času, v němž láska v krátkém období chlapcova dospívání beze zbytku vyprchá. Problém pedofilie tak snímek představuje jako silně intimní prožitek, který přesouvá zkušenost společenského vyloučení na samotný okraj výpovědi. Daleko palčivější než přijmout názory okolí je pro hlavní postavu nutnost vyrovnat se s vědomím, že nikdy nepozná celoživotní vztah ani skutečný rodinný život. Snímek tak hlavní problém přesouvá na univerzální rovinu samozřejmých životních očekávání heterosexuálních jedinců a v jejich zhroucení nachází empaticky silné apely. Danielův svět se však tímto způsobem oslovení přetváří v poměrně bezpečnou bublinu, v níž citové spojnice vytěsňují prostor pro způsoby oslovování veřejnosti “proti její srsti”.
Snímek svým zacyklením v podstatě odráží životní horizont postavy, která v dosavadní situaci není schopna přesáhnout sebe sama a rozhodným aktem otevřít svoji přísně podmíněnou existenci. Nenabízí o moc víc, než opakované variace na téma potlačované touhy a uvědomělé zodpovědnosti, nechává se pasivně vést Danielovým hlasem a podléhá jeho síle i v samotném snímání světa postavy. Jeho topografie většinou sestává z detailů Danielova intimního prostředí a až obřadného sledování každodenních situací, jež nepřinášejí nic víc než nadbytečné přitakání Danielovy posedlosti otázkou vlastní sexuality. Formálním uzpůsobením a objekty zájmu filmaři do jeho světa pronikají spíše jako nezvaní voyeuři fascinovaní pohybem v nejintimnější sféře jedince, což samo v sobě nese nádech jemně perverzního zájmu. Spojení tohoto vizuálního představení Danielovy osobnosti s jeho tematicky zacyklenou zpovědí se předem vzdává možnosti vytvořit plastičtější portrét, v němž by postava nepůsobila tak redukovaně a vytrženě z její již léta probíhající socializace.
Jakákoliv dynamika, která by opustila pouhé konstatování současného Danielova vztahu ke své orientaci a možných vyhlídek, je plně přenášena na předpokládané důsledky veřejného coming outu, tedy na reakce na snímek samotný. Na jeho ploše k žádné konfrontaci nedojde. Tvůrci se nesnaží iniciovat situaci, v níž by postava vystoupila ze své ulity a projevila výraznější aktivitu, překonala přísně niterný dialog a řešila svůj problém i mimo úzce vymezenou skupinku sexuální menšiny. Jediným posunem vpřed se stává účast na Prague Pride, jež ale kvůli své poloanonymitě neposunuje tematiku dále a pouze předchozí rozhovor s organizátorem průvodu ji pootevře vnějšímu náhledu. Možnost jiné optiky se naskytne při návštěvě Danielovy matky, ta však poslouží pouze nepřímo argumentem, že i když matka synovu orientaci přijala, není nyní ani jeden schopen překonat rozpačitou komunikační bariéru.
Nakonec je tedy nutné spokojit se s rozhodnutím tvůrců pouze ilustrovat předem připravený monolog a bez jakéhokoliv vstupu zachycovat situace, které v důsledku jen podporují to, co sama postava chce říci. Výsledek se tak téměř podobá portrétu „na zakázku“. Tvůrčí iniciativa i snaha udržet si objektivnější odstup ustoupila přání postavy přivlastnit si snímek jako prostředek, který by mohl vyřešit její soukromou záležitost. Šetrněji vyjádřeno, tvůrčím záměrem bylo poskytnout poměrně velkorysý prostor pro osobní výpověď, uznat právo příslušníka menšiny mluvit za sebe svým hlasem a jakoukoliv možnost zhodnotit jeho situaci z více stran ponechat jako rukavici hozenou do divácké, potažmo veřejné sféry.
Danielovy úvahy o vlastním životě předávají se značnou naléhavostí autentickou zkušenost a tím, jak přesahují osobní otázky na pole vědomě přijaté společenské zodpovědnosti, přestávají být čistě soukromým problémem. V těch okamžicích, kdy schopnost řešit osobní záležitosti překračuje kompetence jednotlivce, nelze filmu upřít silný potenciál nenásilně podnítit diskuzi, která by spontánně nikdy nevznikla a reakce na případy sexuálního zneužívání dětí by v ní nikdy nepřipustily takovou míru relativizace. Hodnota snímku tak tkví především v otevření tématu, jež v sobě nese potenciál být skutečnou prověrkou současných celospolečenských postojů k otázkám genderu a sexuality. Škoda jen, že dotazovaná společnost není ve snímku zahrnuta jiným způsobem než ve hře usnadněné identifikace, která předem otupuje hrany a vychyluje očekávanou názorovou konfrontaci. Snad ji skutečně první projekce vyvolají, neboť jen mnohostranná diskuze může naplnit smysl celého projektu.
Rozhovor s režisérkou zde.
Články obsahující informace o Danieluv svět:
30. 12. 2020 15.14
10. 2. 2015 15.39
7. 11. 2014 14.52
Pročítám si tu „bezpečnou bublinu“ slov recenze a snažím se dešifrovat, co je jejím jádrem. Je příznačné, že každý recenzent ve filmu vidí jenom to, co v něm chce a dokáže vidět, co v něm nějak rezonuje, zatímco to, co by jej přesahovalo, může zcela přeslechnout a přehlédnout (stejně tak jako já v recenzi). Ovšem i tím recenze vypovídají o filmech, třebaže primárně vypovídají o recenzentech. Stejně jako rozhovor se zástupcem Prague Pride vypovídal mnohem více o myšlenkovém, vzdělanostním a postojovém základu současného hlavního (módního) proudu homosexuálního hnutí nežli o pedofilii, pedofilech či pedofilní komunitě.
Témata, která se stávají „módním trendem“ (což by někteří čtenáři mohli vnímat spíše jako dehonestaci), jsou o odstavec dál nazvána „pozitivně nasměrovaným proudem“, tedy ta „pozitivnost“ vám značně splývá s „módností“. S tím souvisí i váš názor, že prostor té menšiny ve veřejné sféře byl doposud téměř nulový. Jinými slovy: i kdyby ve veřejné sféře byla přítomná sebevíc, „módnímu“ pohledu na svět je neviditelná.
Pochyboval bych o tom, že módní vlna ostrakizace pedofilů, typická pro pár posledních desetiletí, je projevem morálních norem „daleko hlouběji kulturně zakořeněných“ než módní kult tolerance v mezích ideologie. Nejznámější pedofilové historie měli spoustu životních zápletek a dilemat a leckdy i nepřátel, ale jen zřídkakdy měl někdo zásadní problém důvěry s tím, jestli nebudou sexuálně znásilňovat děti.
Pokud divák chápe Danielův příběh tak, že Daniel přiznává, že skutečné naplnění jeho lásky by objektu jeho lásky ublížilo, je v tom možná nějaká sebeprojekce – já v tom viděl univerzální sdělení, že každá láska má svoji cenu a svůj potenciál a každá musí hledat svoji formu a své projevy tak, aby neubližovala. Obavu z útlaku času jsem ve filmu nějak přeslechl, protože víc na mě zapůsobilo vyznání, že když si člověk někoho zamiluje jako malého, má ho pak rád i v deseti, patnácti a dál…
Z recenze cítím značnou míru frustrace, že hlavní postava nebyla více konfrontována, že s ní tvůrci filmu příliš sympatizovali. Na jednu stranu prý není schopna rozhodným aktem přesáhnout sama sebe a chybí oslovování veřejnosti proti její srsti, na druhou stranu tvůrci vytvořili jen „portrét na zakázku“, protože na hlavního protagonistu nepoštvali nějakého pedofilobijce, který by ho zkusil rozmetat na cucky. Pokud čtenář recenze pořád neví, kam autor míří, že hra usnadněné identifikace předem otupuje hrany a že spontánní diskuse by nikdy nepřipustila takovou míru relativizace (přičemž recezent automaticky předpokládá, že spontánní diskuse vznikají jen nad módními případy sexuálního zneužívání dětí).
Zacyklený snímek s tematicky zacyklenou zpovědí prý působí redukovaně. Tématicky redukovaný a stylizovaný musí být film vždycky, tím se liší od života. Dobrý film je takový, který dokáže prolomit zacyklenost recenzentů a diváků, aby dokázali vykročit ze zacyklených módních klišé. A to se zatím tomuto filmu podařilo jen velmi málo. Aspoň tedy že ten portrét je aspoň trochu působivý, i když, zdá se, ne dokonale.
Děkuji za rozsáhlý komentář k recenzi, s tou nutností redukce máte pravdu, soudržný kritický text je vždy bublinou, která něco pojme a většinu ne. Je do značné míry odrazem autora textu, jeho stanoviska. Vaše stanovisko je v lecčems odlišné, přistupoval jste k filmu s jinými očekáváními, našel jste v něm jiné hodnoty. Jakákoliv diskuze nad filmem a konfrontace názorů má určitě větší smysl než recenze jednotlivce. Když upozorňujete na vyznání lásky, která může přesáhnout u jejího objektu dětský věk, pro mě tento okamžik vyzněl spíše jako ideální představa, která však může kdykoliv v budoucnu narazit. Otázkou je nakolik je možné cit odpoutat od tělesného diktátu, zda-li je možné jej přesáhnout – to je věc názoru či zkušenosti každého z nás. Snímek v tomto žádné záruky nenabízí, nakonec jde jen o podnět, kterého se někteří diváci chytnou a podrobí jej reflexi. Jiní se vydají jiným směrem zaměřeným více na problém důvěry a společnosti, který film hned zpočátku otevírá a toto téma se snímkem proplétá jako červená nit daleko výrazněji než otázka čisté lásky. Proto jsem se na něj ve své redukci zaměřil.
Co se týče „módnosti“, tak toto slovo rozhodně nenese „dehonestující“ zabarvení, jen konstatuji, že pro většinovou společnost je dnes trendem obracet se tematicky k otázkám identity. Dále naznačuji, že tato pozornost plyne z její vlastní potřeby vypořádat se s dalekosáhlými změnami vlastními postmoderní společnosti. Je to jen konstatování, založené na obecných poznatcích. „Pozitivně nasměrovaný proud“ beru jako rozpouštění dosavadních pevných hranic mezi člověkem jako normou a člověkem jako „odchylkou od normy“, tady mi skutečně nemůžete zazlívat, že dávám tomuto směřování kladné znaménko, stejně jako oné módnosti.