Domů » Filmy, Recenze

Letní hokej: Maročani v ofsajdu


Tým hokejových dorostenců z českého Náchoda se v roce 2017 vydal na výměnný pobyt do Maroka. Výměnu si vzala na starost česká ambasáda, která nabídla dvěma českým dokumentaristům tuto nezvyklou událost natočit. Většinu Čechů čekal první výlet k moři a cestování letadlem, v případě africké země šlo o premiéru hokejového soustředění za hranicemi. Všechny čekalo něco nového, a kromě nárazů na ledě narazili i na cizí kulturu. Oba pobyty vyvrcholily sic přátelským, ale přesto zostřujícím se utkáním, neboť kvůli potyčkám ve hře o puk graduje i vymezování se vůči druhému národu.

Po dokumentu FC Roma (2016) s hlavním dějištěm na fotbalovém hřišti přináší tandem Tomáš Bojar – Rozálie Kohoutová svůj druhý, tématem spřízněný snímek Letní hokej. Ústředním cílem tvůrců bylo opět zachycení kulturních střetů na pozadí sportovního zápolení. Pro dokumentární tvorbu Kohoutové je signifikantní zájem o menšiny, především Romy, které zkoumá již od počátku své filmařské praxe, jistě ovlivněné předešlým studiem romistiky. Tomáš Bojar se v minulosti scénaristicky či producentsky podílel na několika ambiciózních projektech (např. Dva nula [Pavel Abrahám,2012], taktéž z prostředí sportu), avšak režírovat začal až v roce 2016, poprvé právě ve spolupráci s Kohoutovou na již zmiňovaném dokumentu o diskriminaci Romů.

Nový snímek sice striktně dodržuje observační postupy předchozích děl obou režisérů, ale přece jen prozrazuje snahu proniknout k protagonistům blíže a zaznamenat větší míru emocí. Mladí hokejisté se je však ve svém pubertálním věku a rozpoložení snaží co nejvíce potlačit. O to působivější pak jejich sledování je, neboť vidíme spíše obranné mechanismy, skrývající ať už možný kulturní šok, nebo osobní nejistotu. Nejsilněji se znuděnost, otrávenost či potřeba pronášet vtipy na účet cizinců projevuje na Ondrovi Malinovi. Svými fyzickými dispozicemi nepůsobí jako typický sportovec, což mu také jeden z protihráčů rád připomene slovy: „Jak můžeš hrát hokej, když seš tlustej?” – kvůli svým jazykovým dovednostem není schopen dlouze hovořit s Maročany, kteří se v tomto směru ukazují jako výrazně nadanější. Český chlapec má tak určitý náskok v případné zášti vůči druhému týmu či naopak jako cíl možného posměchu. Jazyková bariéra mu zároveň dovoluje bezprostřednější a troufalejší reakce, jelikož si nemusí lámat hlavu s vyzněním překladu. Právě tyto důvody mohly být stěžejní pro zvolení Ondry jako ústřední postavy.

Klukovské popichování však nikdy není jednostranné a stejně jako v FC Roma je na Letním hokeji nejvýraznější to, co v něm takřka úplně absentuje – politická korektnost. Právě tento chybějící filtr ve vyjadřování hlavních postav opět skýtá největší potenciál oslovit diváka. Ocitáme se v necenzurovaném světě vnímaném dětskýma očima, kde si nikdo nedělá velké starosti s vulgaritou, rasismem nebo s odlišným náboženstvím. Tento svět ve filmu jen zřídka protíná dospělý pohled, který mladistvé vidění v jistém smyslu ruší a zároveň doplňuje přehnaně vykonstruovanou tendencí ke korektnosti.

Rozdílné chápání světa je mezi dětmi napadáno spíše z praktické stránky věci. Rozvine se například debata o nečistých prasatech, která nemohou zaklánět hlavu a podívat se tak na Alláha. Na tuto teorii česká strana pragmaticky odvětí, že naše prase to dokáže, jelikož si přece umí lehnout na záda. Jistá míra nevole vůči druhému týmu a generalizace hráčů na základě rasy se projevuje pouze v zápalu hry – „prohrávání s Afrikou” je pro české děti, pyšné na svůj národní tým a hokejovou tradici, těžko stravitelné. Během rozmlouvání mimo led a zejména v klíčových sekvencích v autobuse, kde stísněný prostor podněcuje mezi dvěma národy diskuzi nejvíce, se pak spory snadno vyjasní omluvou či vtipem. Humor dokumentu rozhodně nechybí, ať už v podobě proklamací mladých hokejistů, nebo úsměvných situací, které ze střetu dvou kultur vyplývají; za zmínku stojí muslimská modlitba s pozadím počítačové hry simulující jízdu traktorem.

Režisérské duo užilo zrcadlové kompozice zájezdů, a tak se zhruba po dvou třetinách stopáže role vymění a na návštěvě jsou tentokrát děti z Maroka. Na domácí půdě má Ondra snad ještě menší chuť spolupracovat. Zatímco však objektiv zaostřuje na otráveného protagonistu, několik Čechů v pozadí se připojuje k aktivitám s marockými dětmi bezproblémově. Otázkou tedy zůstává, zda autorská dvojice svým lpěním na negativním Ondrovi nezdůrazňuje předsudky české společnosti až příliš přehnaně. Ve druhé části jsme opět svědky nejen uvítání v hostitelských rodinách a programu pro návštěvníky, ale i tréninků a hlavně odvetného zápasu. Během utkání se emoce kumulují nejvíce, jelikož českému týmu po prohře v minulém utkání na výsledku velice záleží. Přestože tvůrci věnují samotnému hokejovému soupeření vždy až zbytečně mnoho času, daří se jim pozoruhodně zachytit projevy radosti a zlosti na ledě i za mantinely, později zásadních pro rozvoj interakcí postav.

Údiv budí doslov filmu zmiňující, že jeden z marockých chlapců utekl při zpáteční cestě do Paříže, kde posléze zažádal o azyl. Tvůrci se k epilogu sice vyjadřují slovy, že by jim přišlo „nefér” tuto informaci divákovi nesdělit, nicméně k hlavní události, na které snímek stojí, neříká zhola nic. Možná mělo jít o pokus dodat alespoň trochu uspokojivý závěr či vyvrcholení, neboť zrcadlová struktura ho jako taková nenabízí. Věta o útěku je do filmu zařazena bez jakéhokoliv kontextu a vyznívá naprázdno, jelikož dovětek místo uzavření děje otevírá nové téma a s celkovou koncepcí se již vůbec nepojí.

Sport je v Letním hokeji tím, co stejně jako v FC Roma otevírá širší společenská témata. Navzdory tomuto poměrně originálnímu přístupu se však dokumentaristům ani v jednom případě nepodařilo zachytit z interakcí mezi dvěma etniky zásadnější momenty, jež by vedly k hlubšímu zamyšlení nad prezentovaným obsahem. Potenciál reflektovat prostřednictvím dětí jejich rodiče a výchovu je sice patrný, ovšem skrze nastolené situace se ho zkrátka nedaří naplnit. Byť je u Letního hokeje oproti předchozímu snímku zřetelný větší důraz na organizaci struktury, je to i její vinou, že dílu chybí spád. Druhá část filmu nepřináší nové podněty a nenabízí jinou perspektivu než první půle. Celek tak zůstává bez výraznější pointy, která by dokázala zanechat markantnější stopu než jen pobavení nad výlevy několika puberťáků s pocitem, že to jsou zkrátka ještě děti. Ve finále je obtížné nebrat dokument jako jistější, ale stále nedotaženou paralelu s FC Roma.

Marie Padevětová

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 3. 8. 2019 ve 15.22 a zařazen do kategorie Filmy, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.