DVD George Harrison: Living in the Material World
27. 4. 2013 # 16.59 # DVD / Blu-ray, Recenze # Bez komentáře„Všechny věci pomíjejí / Východ slunce netrvá celé ráno / Všechny věci pomíjejí / Průtrž mračen netrvá celý den.“
Timothy Leary
Při psaní recenzí bývám málokdy osobní, ale protože se budu věnovat dokumentárnímu portrétu jednoho z mých dětských vzorů, neodpustím si malé nostalgické okénko. Stejně jako milióny dalších jsem na hudbě Beatles začínal, z dnešního pohledu bych mohl říct, že jejich písně formovaly můj vkus. A hádejte, kdo byl odjakživa mým nejoblíbenějším členem kapely. Ostatně obrázek „tichého Beatla“ ponořeného ve vodě, který je k vidění na oficiálním filmovém plakátu, dlouhá léta visel na zdi mého pokoje (Beatles kalendář na rok 2006 tam visí dodnes). S přibývajícím věkem jsem od hudby Beatles přece jen získal kritický odstup, nicméně jakmile jsem se dozvěděl, že Martin Scorsese natočil dokument George Harrison: Living in the Material World (2011), znovu jsem v sobě objevil mladistvé nadšení. První zhlédnutí v kině mě mírně zklamalo, i když jsem nedokázal přesně popsat proč. Teď, když film vyšel v ČR na DVD a Blu-ray, se mi původní dojmy potvrdily. Ačkoliv je Scorseseho počin kvalitním a důstojným portrétem slavného hudebníka, v mých očích doplácí na to, že se vyhýbá jakýmkoli kontroverzním tématům a řadu důležitých informací o Harrisonově životě nechává stranou.
Kdo už od Scorseseho viděl nějaký dokumentární portrét (například No Direction Home o Bobu Dylanovi či Dopis Eliovi věnovaný režiséru Kazanovi), nebude zvolenou formou filmu nijak výrazně překvapen. Režisér zde nepoužívá mluvený komentář, ani do dění žádným způsobem nevstupuje. Většinu snímku zaplňují rozhovory se samotným Harrisonem z různých etap jeho života a lidmi, kteří k němu měli blízko (manželka Olivia Harrisonová, žijící ex-členové Beatles, Eric Clapton, Tom Petty a další). Kromě „mluvících hlav“ se ve filmu objevuje velké množství archivního materiálu: dosud nezveřejněné fotografie, domácí videonahrávky, koncertní záznamy, televizní záběry a třeba i ukázky z filmů, které vystihovaly ducha doby (mimo jiné z Antonioniho Zvětšeniny). Zručně poskládanou mozaiku obrazů na mnoha místech vhodně doplňují skladby Beatles a sólové nahrávky Harrisona.
Scorsese v jednom z interview uvedl, že ho na Harrisonově životě zaujalo především neustálé hledání duševní rovnováhy uvnitř omezujícího materiálního světa. Těmto slovům odpovídá i způsob, jakým se rozhodl pojmout Harrisonovu osobnost. Představuje jej jako solitéra, který toužil najít vyšší smysl, odpoutat se od hmotného světa a skrze spiritualitu splynout s celým vesmírem. Režisér zaměřil svou pozornost na ty stránky Harrisonovy povahy, jež jsou obecně známé: snímek spíše potvrzuje to, co už o něm běžní fanoušci Beatles vědí, nepokouší se o žádnou demystifikaci. Ani proklamované vnitřní rozpory ve filmu nikdo moc nerozebírá. Scorseseho zajímá Harrisonova duchovní cesta, konfliktní a kontroverzní témata odbývá či vůbec nezmiňuje. S autorovým pojetím výjimečného hudebníka koresponduje i kontemplativní atmosféra snímku: film plyne v pomalém meditativním tempu, bez výrazných dramatických vrcholů.
Dokument vypráví Harrisonův životní příběh chronologicky, jen s občasnými časovými skoky. První polovina snímku je věnována jeho dětství v Liverpoolu a hlavně éře Beatles, druhá pak zkoumá jeho sólovou dráhu. Snímek ukazuje, že i během divokých let strávených v Hamburku byl Harrison v kapele tím klidným činitelem, který se snažil být nad věcí. Záběry z doby Beatlemánie zase odhalují jeho upřímnost (Yoko Ono později dodává, že až přílišnou), smysl pro humor a odstup od hvězdného postavení. Již v prvních letech největší slávy skupiny se také projevovalo jeho solitérství: jak snímek připomíná, první píseň, kterou pro Beatles složil, byla Don’t Bother Me, jež navzdory své jednoduchosti tuto Harrisonovu stránku dobře vystihuje. Dokument dlouze zachycuje jeho touhu po transcendentních zážitcích a postupný příklon ke spiritualitě: v roce 1965 objevil indickou kulturu a zároveň začal experimentovat s LSD. V obou prostředcích hledal únik od svazujícího materiálního světa, který mu bránil v poznání vyššího smyslu. Pod jeho vlivem se Beatles vydali o tři roky později do Indie, aby tam absolvovali kurz meditace u jogína Maharishiho. Ve snímku vidíme Harrisonovu vášnivou obhajobu této zkušenosti, jež se však nesetkala s pochopením ostatních členů Beatles a znamenala další hřebíček do rakve kapely. Druhá půlka filmu začíná nahráváním sólového trojalba All Things Must Pass, při němž vyjde najevo Harrisonův perfekcionismus. Prostor dostává i mimořádný charitativní koncert na podporu bangladéšských uprchlíků, neskonale důstojnější předchůdce megaakcí typu Live Aid. Zbytek filmu mapuje slasti a strasti osobního života, spolupráci s Monty Pythony (Harrison mimo jiné produkoval Život Briana), různé vedlejší hudební projekty (Traveling Wilburys) i u něj dost překvapující zájem o formule. Závěrečné záběry z posledních let jeho života mají navzdory boji s rakovinou kontemplativní, meditativní nádech, aby zdůraznily pokoru, s níž přijímal nevyhnutelnou smrt. Vědomí pomíjivosti světských věcí vyjadřuje i jedna z Harrisonových nejznámějších písní All Things Must Pass, která ve filmu několikrát zazní.
Scorseseho óda na slavného hudebníka má však svá bílá místa a i přes tříapůlhodinovou stopáž v ní některé podstatné věci chybí. Režisér například opomenul filmy Beatles, při jejichž realizaci hrál Harrison výraznou roli. Rovněž zamrzí absence vyjádření Boba Dylana, který měl k Georgeovi blízko, ale bohužel se odmítl na dokumentu podílet. Co mi vadí víc, je skutečnost, že Scorsese, zaujat Harrisonovou duchovní cestou, vynechal mnohá kontroverzní témata. Mlčí například o jeho konfliktech s ostatními členy Beatles, zejména s Paulem McCartneym. Jejich napjatý vztah vyšel najevo právě v jednom ze snímků kapely, konkrétně v observačním dokumentu Let It Be (1970). Dále v dokumentu není zmíněn soudní proces se skupinou Chiffons, která muzikanta zažalovala kvůli plagiátorství: Harrisonův hit My Sweet Lord údajně „vykradl“ jejich píseň He’s So Fine. Spor poškodil obě strany a vyvolal mnoho zlé krve. Scorseseho nechuť k diskutabilním tématům prozrazuje i jeho přístup ke koncertu pro Bangladéš. Režisér správně ukázal Harrisonovu odvahu a nezištnost, s níž zorganizoval dosud nevídanou charitativní akci, ovšem informaci, že vinou neprozíravého plánování se výtěžek koncertu dostal k Bangladéšanům až za 11 let, už ve snímku nenajdete. Scorsese také pozapomněl na zpěvákovy netradiční politické názory. Ty dal nejjasněji najevo před parlamentními volbami v roce 1992, kdy uspořádal koncert na podporu Natural Law Party, minoritní straně založené na principech transcendentální meditace. Uvědomuji si, že autor chtěl zůstat věrný své počáteční koncepci, osobně bych však ocenil, kdyby autor obraz Harrisona zproblematizoval a ukázal vnitřní rozpory jeho osobnosti, zkrátka kdyby se nebál jakýchkoli sporných otázek. Takto film působí poněkud jednorozměrně.
Protřelého fanouška George Harrisona snímek máločím překvapí: zažité představy o jeho osobnosti daleko častěji potvrzuje, než vyvrací. Ani žádný z Harrisonových blízkých přátel nedělá nic, co bychom od něj neočekávali. Paul McCartney předvádí tradiční mistrovství v afektovanosti a přetvářce, Ringo Starr si zachovává image žoviálního pohodáře a Eric Idle znovu dokazuje, že mimo Monty Pythony je to docela suchar. Nicméně, navzdory všem výtkám, které jsem v recenzi uvedl, si Scorseseho snímek zaslouží pozornost, už jen pro mimořádně citlivou práci s archivním materiálem a dobovou hudbou. Pokud máte George a jeho tvorbu alespoň trochu rádi, vyplatí se dát filmu šanci.
- – - – - – - – - – - – - – - – - – - – - – - – - – - – - – - – - – - – - – - – - -
DVD u nás vyšlo v dvoudiskové edici, v níž však nenajdeme žádné bonusy. Nabídku tvoří jen základní možnost výběru jazyka (čeština/angličtina) a českých titulků. Pozitivem je naproti tomu kvalitní obraz a pětikanálový zvuk.