Filmy roku 2020 podle IndieFilmu

Redakce Indiefilmu připravila jako každý rok na prahu vánočních svátků bilanční ohlédnutí za rokem 2019. Jaké snímky se dostaly do osobního výběru našich redaktorů? Rozhodně to nejsou jen tituly, které válcovaly letošní festivaly a směřují do klání za Oscary. A pokud budou pro vás některé tituly novými objevy, kdy jindy je příhodný čas a klid se s nimi seznámit, než během vánočního volna!

JIŘÍ ANGER

Ponechám stranou zavádějící debaty, jestli byl rok 2019 dobrý, špatný nebo něco-mezi. Daleko podstatnější je otázka, proč je v době, kdy už i termín „post-cinema“ pomalu zastarává, většina žebříčků nejlepších filmů stále redukovaná na klasickou distribuční nabídku a arthousové hity z festivalového okruhu Berlín–Cannes–Benátky. Ne, že by v těchto sférách nevznikaly fascinující počiny, nicméně neotřelé formy kinematografického tvoření a myšlení se utvářejí na okraji – v analogově-digitální found footage tvorbě, audiovizuálních esejích, nově zpřístupněných archivních materiálech… Přináším tedy alespoň pár takových děl k vyvážení celkového obrazu.

Never Never Land (Michael Fleming, Nizozemsko / USA, 2018)

Často se řeší, jaké mechanismy propojují filmové obrazy mezi sebou, jenže jak drží pohromadě filmové okénko samotné? Tento film-šev demonstruje, že ani sebekrásnější obraz lidského těla nepopře existenci násilných stehů, které jej rozpínají jak směrem k tělesným útrobám, tak i k záhybům těla filmu.

Filozofie hororu (část I): Etymologie (Péter Lichter, Bori Máté, Maďarsko, 2019)

Stále četnější pokusy převádět teoretické myšlení do filmové řeči jdou málokdy do tak krajních důsledků jako tento experimentální snímek. První díl adaptace knihy Philosophy of Horror Noëla Carrolla využívá ruční zásahy i autodestruktivní procesy filmových kopií Noční můry z Elm Street, aby etymologii hororu vrátil do dimenze rozkladné celuloidové hmoty.

Watching the Pain Others (Chloé Galibert-Laîné, Francie, 2018)

Tato „netnografická“ esej slouží francouzské badatelce nejen k výzkumu online komunity žen trpících syndromem morgellons, ale i k určité autoterapii. Vyrovnává se zde s traumatickým zážitkem z původního found footage filmu na stejné téma (The Pain of Others; Penny Lane, 2018), ze kterého při promítání uprchla. Podstatné nejsou ani tak výsledky (sebe)zkoumání jako spíše tvůrčí proces, přiblížený skrze počítačové rozhraní a interagující okénka na ploše.

Jako bonus bych zmínil dvě česká díla, která mi připadala invenční i ve světovém kontextu. V první řadě minisérie Vodník (Viktor Tauš, 2019), popravdě asi to nejlepší, co se v tuzemské porevoluční audiovizi přihodilo. Ukázka, že mezinárodní vzorce Quality TV detektivky mohou jít pospolu s lokálním folklorem i politicko-historickým traumatem. Dále snímek The Sound Is Innocent (2019) Johany Ožvold, který přes dílčí nedůslednost prokazuje mimořádnou odvahu – nebojí se zbourat zakořeněnou strukturu dokumentů o umění a postavit ji na opačných základech, směřujících nikoli od umělce-génia tvarujícího materiál, nýbrž od (ne)živé matérie tvarující umělce.

A ještě pár „tradičnějších“ filmů, aby se neřeklo:

The Beach Bum (Harmony Korine, USA / Francie / Velká Británie / Švýcarsko, 2019)

Joker (Todd Phillips, USA, 2019)

Kdyby ulice Beale mohla mluvit (Barry Jenkins, USA, 2018)

Manželská historie (Noah Baumbach, USA, 2019)

——————————————————————————————————————————

ZUZANA ČERNÁ

Corpus Christi (Jan Komasa, Polsko, 2019)

Film, který postihuje pocity každé nastupující mladé generace, jež se vymezuje proti zavedeným pořádkům, je znechucená pokrytectvím společnosti, touží žít upřímně a opravdově a nechce se schovávat za nesmyslná společenská nebo náboženská pravidla. Režisér Jan Komasa se scenáristou Mateuszem Pacewiczem zapracovali toto zdánlivé klišé do originálního a propracovaného příběhu s humorem, který nenápadně vyplívá z někdy absurdních, ale bezchybně odpozorovaných situací. Největší devizou tvůrců je ale hlavní protagonista, mladý delikvent okolnostmi nucený vydávat se za kněze, který svým charismatem do kostela dostane postupně každého obyvatele malé polské vesnice. Nejsilnější zážitek roku, který snad příští rok dostane šanci strhnout nejen zástupce filmové akademie v oscarovém klání o nejlepší zahraniční film, ale i české diváky v tuzemských kinech.

Z televizní tvorby mě letos nejvíce dojala, rozesmála a ve všech směrech zasáhla první a bohužel poslední série seriálu Tuca & Bertie od Lisy Hanawalt, jedné z tvůrkyň legendárního BoJacka Horsemana.

Další tituly, na které z různých důvodů budu vzpomínat:

Naše doba (Carlos Reygadas, Mexiko / Francie / Německo / Dánsko / Švédsko, 2018)

Karel, já a ty (Bohdan Karásek, 2019)

Monos (Alejandro Landes, Kolumbie / Argentina / Nizozemsko / Dánsko / Švédsko / Německo / Uruguay / USA, 2019)

Osmá třída (Bo Burnham, USA, 2018)

Raft (Marcus Lindeen, Švédsko / Dánsko / USA / Německo, 2018)

Dovolená (Isabella Eklöf, Dánsko / Nizozemsko / Švédsko, 2018)

Vox Lux (Brady Corbet, USA, 2018)

Devadesátky (Jonah Hill, USA, 2018)

Sněží! (Kristina Nedvědová, Česká republika, 2019)

 ——————————————————————————————————————————

MARTIN ŠRAJER

Nadávání na tuzemskou filmovou produkci patří k Česku stejně jako nízká politická kultura, pivo a každodenní sexismus. Při bližším pohledu, který se nebude omezovat na běžnou kinodistribuční nabídku, ovšem vychází najevo, že u nás letos vzniklo poměrně dost filmů dobrých i velmi dobrých a pár výborných. Dohromady téměř třicet titulů napravujících špatnou pověst české kinematografie (resp. odhalujících, že ona špatná pověst není opodstatněná) a probouzejících naději.

Dobré české filmy roku 2019

Abstinent

Bratři Okamurovi

Hodinářův učeň

Kiruna – překrásný nový svět

Letní hokej

Sněží!

Vlastníci

Ztracený břeh

Velmi dobré české filmy roku 2019

Apparatgeist

Černobílá

Česká reklama: Úsvit kapitalismu

Dálava

FREM

Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie

Manželské etudy: Nová generace

Pripyat Piano

Sarkofág pro královnu

The Sound is Innocent

Staříci

Tiché doteky

Viva video, video viva

Výborné české filmy roku 2019

Dcera

Jiří pes uprchlík

Karel, já a ty

Nabarvené ptáče

Pouštět draka

Proč se cítím jako kluk?

Sólo

——————————————————————————————————————————

ADÉLA MRÁZOVÁ

Za mě jsou to letos dvě topovky, které mohou na poslední chvíli zamýchat vaším dosavadním výběrem toho nejlepšího z roku 2019 a pak jedno doporučení pro stylové vykročení do dalšího roku.

Artový mysteriózní horor Maják (Robert Eggers, USA, 2019) vstoupí do kin už 2. ledna a laťka bude uvedením nastavena vysoko. Česká síť kin – Kino Scala, Kino Aero, Kino Světozor a Bio Oko, se rozhodla uspořádat omezený počet projekcí a dostat tak k tuzemským divákům jeden z nejlepších filmů letošního festivalu v Cannes.

Po celovečerním debutu The Witch (2015), který byl uveden i v naší distribuci, natočil Eggers vizuálně slastnou noční můru. Ta nejen dostává to nejlepší z hereckého tandemu Willem Dafoe a Robert Pattinson, ale zároveň je zcela unikátním zvukovým zážitkem, který vás bude děsit i vzrušovat současně. Dva strážci majáku se po dlouhé izolaci vydávají na svůj poslední tanec smrti, který nabírá šílené tempo v uhrančivém monochromatickém obraze a námořnickém žargonu sršícím ostrovtipem.

Kde je moje tělo? (Jérémy Clapin, Francie, 2019)

Animovaný film je osobitou vizí, která připomene, jak silný a v tomto případě až taktilní zážitek může poskynout jazyk animace. Divák se zde dostává do stavu absolutní slasti. Režisér si pohrává s jeho očekáváním, dávkuje překvapivé momenty a zprostředkovává obrazem fyzický prožitek, který s vámi pořádně otřese. Francouzský režisér Jéremy Clapin, jenž na sebe upozornil svým krátkým filmem Skhizein (2008), si opět pohrává s možnostmi filmového média a volí cestu invence jak v obraze tak ve vyprávění. V narativní lsti, kterou si přichystal, se vydáváme na fascinující jízdu městem, která probíhá v neuvěřitelném tempu, stejně jako syrový a zároveň melancholický příběh ztráty, jenž vás zcela pohltí. Bezesporu jde o jeden z těch vzácných filmů, které vám připomenou, proč jste té lásce k filmu kdysi dávno propadli.

Bílý bílý den (Hlynur Pálmason, Island / Dánsko, 2019)

Zatímco ve svém debutu Zimní bratři (2017) nás Pálmason strhl spíše audiovizuálním zpracováním než příběhem, tentokrát je téma (vyrovnání se s životním traumatem – smrtí a nevěrou) mnohem univerzálnější. Bílý bílý den nepřináší tak expresivní podívanou, ale stále zachovává jednoduchý symbolismus v obraze a opět atakuje zvukovody industriálním soundtrackem, ruchovou symfonií islandské přírody a expresivitou fascinujících postav, které v této kombinaci vytvářejí tíživou atmosféru.

———————————————————————————————————————————

JAKUB JIŘIŠTĚ

Mé bilanci letošního roku vévodí překvapivě dva filmy, na něž jsem se vypravil bez jakýchkoliv očekávání a snad i proto se mi setkání s nimi s takovou intenzitou zasekla v hlavě. Oba spojuje rakouský původ a uvedení na letošním karlovarském festivalu. Snímek Lilian (Andreas Horvath, Rakousko, 2019) je opojnou a koncepčně fascinující elegií o svobodě v kulisách současného hodnotového úpadku Nového světa. Nápad zopakovat se stoletým odstupem dobrodružnou cestu chudé východoevropské služky napříč kontinentem je díky střetu nezdolatelného ega s civilizací a přírodou zdrojem fyzického napětí, tíživé melancholie i ironických kontrastů. Navzdory naprostému minimalismu a spontánní tvůrčí improvizaci působí Lilian jako rozmáchlá odysea moderního věku. Druhý rakouský zářez v mém letošním výběru představuje zdaleka nejzábavnější film. Etnografická hororová fraška Děti Mrtvých (Kelly Cooper a Pavol Liska, Rakousko, 2019), přenášející zombie apokalypsu do bukolického a zemitého Štýrska, si odzbrojujícím způsobem pohrává s konvencemi němého filmu, zvrácenou a nevkusnou retroestetikou rodinných videosnímků, ale také s mrazivější ventilací národních traumat a tabu.

Vrcholy mého letošního filmového roku však neleží jen ve Skalnatých horách a štýrských Alpách. Samozřejmě se s většinou vezu na vlně titulů Parazit (Džun-ho Pon, Jižní Korea, 2019) či Nikdy neodvracej zrak (Florian Henckel von Donnersmarck, Německo/Itálie, 2018). Co se týče emocionální intenzity a vypravěčského umění poutavě se vypořádat s neustávajícím proudem frustace na plátně, zanechal ve mně přetrvávající dojem německý snímek Narušitel systému (Nora Fingscheidt, Německo, 2018). Zcela odlišnou intenzitou kruté ironie a absurdity mě připravil na více než dvě hodiny o dech vyzývavý debut Vazba (Andrei Cohn, Rumunsko, 2019), jenž byl pro mě nejpodnětnějším ohlédnutím za minulostí i působivou připomínkou zlatých časů rumunské nové vlny. Animovaný snímek Kde je moje tělo? (Jerémy Clapin, Francie, 2019) na mě sice s bezprostřední silou přenesl skličující prožitek ztráty, ale rozhodně se pro mě jedná o nejopojnější vizuální zážitek roku umocněný čistou radostí z invenční perspektivy vyprávění. A když už se zastavuji u vypravěčské originality a vizuální sugestivnosti, stále mám pod kůží náladu a katarzní konstrukci estonského snímku Skandinávské mlčení (Martti Helde, Estonsko/Francie/Belgie, 2019). Z domácí produkce jsem po spíše nenaplněných letošních ambicích nacházel osvěžení zejména na televizní obrazovce a mnohovrstevně znepokojivou minisérii Vodník (Viktor Tauš, Česko, 2019) stejně jako Jiří Anger řadím mezi nejpůsobivější a filmařsky nejvyzrálejší počiny naší porevoluční tvorby.

——————————————————————————————————————————

TOMÁŠ HUBÁČEK

Favoritka (Yorgos Lanthimos, Irsko / Velká Británie, 2018)

Na první pohled výpravný historický snímek, na druhý však ostrá, jedovatá satira, prodchnutá pro režiséra typickým bizarním a groteskním humorem. Pro řadu recenzentů natočil Lanthimos snad až příliš divácky vstřícný a přístupný snímek (ve srovnání se Špičákem či Zabitím posvátného jelena jde o pochopitelný argument), avšak právě jeho přímočarost dává vyniknout jak hereckým výkonům, tak absurditě lidského pachtění se po moci. Za pozornost stojí také kamera Robbieho Ryana, který snímal i další výrazný letošní počin, Manželskou historii (2019) Noaha Baumbacha.

Pánův hlas (György Pálfi, Kanada / Maďarsko / Francie / Švédsko / USA, 2018)

Po čtyřleté přestávce od filmu Volný pád (2014) sáhl Pálfi k adaptaci sci-fi románu Staniława Lema, ačkoliv se příběhu drží jen velmi volně. Po Lemově vzoru se i on ve filmu těkavě pohybuje mezi příběhovými liniemi, znejišťuje diváka často explicitními snovými sekvencemi a nabízí celou řadu otázek, přičemž na málokterou nabízí uspokojivou odpověď. Experimentální prvky i místy chaotická narace dává vzpomenout například filmu Měsíc Jupitera (2017) Pálfiho spolužáka z filmové akademie Kornéla Mundruczó. Je škoda, že Pánův hlas, unikátní existenciální sci-fi z maďarsko-kanadské koprodukce, tak zapadlo a nepřitáhlo větší pozornost ani na filmových festivalech.

Joker (Tod Phillips, USA, 2019)

Antihrdinská story jedné z nejklasičtějších postav DC univerza překvapí ve výčtu asi málokoho. Režisér Tod Phillips, až do letošního roku spojován zejména s crazy komediemi typu Pařba ve Vegas (2009), připravil Jokerovi skvělé entrée vítězstvím na festivalu v Benátkách. Příběh, stírající hranice mezi realitou a představami hlavního protagonisty, precizní herecký výkon Joaquina Phoenixe a ambientní hudební podkres jedné z nejtalentovanějších skladatelek současnosti Hildur Guðnadóttir, vytvořil z Jokera hutný divácký zážitek o zrodu mýtu v pokřiveném světě plném nepochopení a násilí.

Bílý bílý den (Hlynur Pálmason, Island / Dánsko / Švédsko, 2019)

Po svém režijním debutu Zimní bratři (2017) stvrdil Pálmason svoji pozici jednoho z předních severských režisérů, obohacujících typicky depresivní islandská dramata o neokázalé, ale efektní a originální postupy. Vnitřní svět hlavního hrdiny Ingimundura, skvěle ztvárněného Ingvarem  Sigurðssonem, se promítá do okolí i do samé formy filmu v podobě dlouhých, statických záběrů.

Vlčí dům (Cristóbal Leon, Joaquín Cociña, Chile, 2018)

Letošní chilský vítěz festivalu Anifilm je čímkoliv, jen ne příjemným diváckým zážitkem. Klaustrofobické a surrealistické drama, odehrávající se v Chile během Pinochetova režimu, koncipují navíc autoři jako jeden dlouhý, nepřerušovaný záběr. Během něj střídají mnohokrát animační techniky, od kreslené, ploškové, loutkové, až po rozpohybování kreseb na stěnách v životní velikosti. Tísnivá a depresivní atmosféra zůstane divákovi pod kůží ještě dlouho po shlédnutí.

S českých luhů a hájů zmiňuji tři hrané a tři dokumentární počiny, které sice nemusí být ve všech ohledech precizními, nicméně jejich forma vyniká nad ostatními. Z hrané tvorby to jsou Národní třída (Štěpán Altricher, 2019), Tiché doteky (Michal Hogenauer, 2019) a Vlastníci (Jiří Havelka, 2019), z dokumentů Central Bus Station (Tomáš Elšík, 2018), Letní hokej (Rozálie Kohoutová, Tomáš Bojar, 2019) a Dálava (Martin Mareček, 2019).

Pod čarou:

Tenkrát v Hollywoodu (Quentin Tarantino, USA, 2019)

Bolest a sláva (Pedro Almodóvar, Španělsko, 2019)

Slunovrat (Ari Aster, USA, 2019)

Další den života (Raúl de la Fuente, Damian Nenow, Polsko / Španělsko / Německo / Belgie / Maďarsko, 2018)

Manželská historie (Noah Baumbach, USA, 2019)

a seriály Černobyl a druhá série Mindhunter

Dva největší resty minulého roku:

Synonyma (Nadav Lapid, Francie / Izrael,  2019)

Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie (Karel Vachek, Česká republika,  2019)