Odebírat RSS
RSS komentářůZoufalci
17. 11. 2009 # 22.42 # Filmy # 5 komentářů
Zoufalci reprezentují velmi vzácný druh absolventských filmů, které relativně štědře finančně podpořil soukromý či veřejný subjekt (podobně na tom byl Českou televizí a Ministerstvem kultury produkovaný dokument Český sen z roku 2004). Mladému tvůrci, jakým bezpochyby třicetiletá čerstvá absolventka FAMU Jitka Rudolfová je, se tím otevírá jedinečná příležitost tvořit bez radikálnějších formálních kompromisů. A právě takto vyvoleného tvůrce by měla dráždit výzva vybočit ze středního proudu, nejen stylově, ale i po obsahové stránce. Zoufalci se divoce nahnali do povědomí veřejnosti. Plakáty a samolepky okupují veřejné prostory. Recenze a rozhovory zaplavily česká města, festivaly, tištěná i virtuální média. Je otázkou, zda-li mají jako filmové dílo hodnotu adekvátní reklamnímu humbuku, který se strhnul. Bylo by smutné, kdyby trpěli „syndromem Superstar“ a jejich pověst nadějného projektu by byla jen uměle živená médii.
Příběh se točí okolo šestice třicátníků, jejichž životy směřují do slepé uličky. Všem je společné nenacházení smyslu a radosti v každodenním rytmu. Všední život pro ně není synonymem zázemí a pohody, ba naopak, osaměle se trápí. Rozmanitost zvolených postav, kdy je každá obtěžkána prozíravě a schematicky zvolenými neduhy, je důvodem, proč jejich osudy rezonují se zkušenostmi téměř libovolné části diváckého spektra. Režisérka se nechala slyšet, že předobrazy charakterů nalezla mezi svými přáteli. Pozoruhodný pozorovací talent ovšem automaticky nezajišťuje kvalitu filmového zobrazení. Hrdinové Zoufalců disponují nepřesvědčivými soubory vlastností, a tak většina z nich (ne všichni!) nefunguje v příběhu dostatečně přirozeně. Tím samozřejmě silně trpí film jako celek. Neokoukaným hereckým tvářím známým z televize (Simona Babčáková je zatížena rolí v sitcomu Comeback) a divadla, není vesměs co vytknout. Přesto se nelze zbavit dojmu, že příslušné postavy jste už někdy viděli. Rozhodně to nechápejte jako kompliment; nejedná se o realističnost a s ní spojený okouzlující pocit důvěrné známosti postav. Daleko spíše je to způsobeno prvoplánovou typizací, kvůli níž obsazení Zoufalců připomíná současné české seriály. Jejich kolážovité vykreslení nedovolí zachytit patřičný osobitý náboj charakterů. Stejně jako ho nedodává útržkovitě podaný příběh. První polovina snímku se nese v duchu inscenovaného dokumentu – přefouknuté expozice, na niž se nedaří dostatečně poutavě navázat. Klíčový zlom v životech „zoufalců“, který demonstrují přestěhováním se ze svých pražských bytů na společný venkovský statek, je podán málo syrově, příliš uhlazeně, s přidáním nepřesvědčivě vykonstruovaných konfliktů, bez silných momentů.
Většina textů věnujících se Zoufalcům, které do dnešního data vznikly, se shoduje na výjimečnosti filmové formy. V českém prostředí (mělo by to být měřítko kvality?) unikátní užití asynchronního obrazu se zvukem či odvážná práce střihem – analogie, vsuvky, dějově nekontinuální montáž, imaginární dějové sekvence, … - však nemohou zamaskovat obrazovou všednost. Manipulace s obrazem a zvukem je neobvyklá, naproti tomu samotné záběry silněji zaujmout nedokážou. Každý film, v tomto případě bohužel, působí v první řadě tím jak „vypadá“. Sebelepší dramaturgická práce nudnost vizuální složky nezachrání.
S pokusy tematizovat generační problémy se ve filmech českých producentů setkáváme často. Tvůrci tak zpravidla činí prostřednictvím žánrově nevyhraněných děl. Zoufalci nejsou prvním případem, kdy se touha diváka pobavit, dojmout a donutit k zamyšlení v jednom stala nejenom neoriginálním, ale i absolutně nedotaženým narativním konceptem. Přílišné ambice jsou nutně zklamávány znovu a znovu každým dalším takovým snímkem. Opět jsme svědky pokusu o společenskou sondu, následnou analýzu získaných „údajů‘“ a stanovení generační diagnózy. Nechybí humorný kabátek ověšený panoptikálními hláškami a scénami. Jenže Jitka Rudolfová selhává ještě daleko dříve – nezdařilo se jí ani plnohodnotně a smysluplně definovat generaci, o které má film vypovídat. Generace nemůže být specifikována pouze věkem a věkovým odstupem od generací dalších, ale i zakořeněním v jedinečné historické době. V několika málo momentech sice snímek koketuje se snahou svébytněji uchopit již dospělé „normalizační puberťáky“, jenže vše končí u letmého oťukávání. Výpověď Zoufalců proto není vlastní žádné generaci, ale naprosto všem jedincům s podobnými problémy; komukoliv nespokojenému s neuspořádaným životem. To samo o sobě nelze označit za chybu. Zoufalci sami však nakousnou problematiku obecného přesahu v sociologickém smyslu, když svou stavbou v první polovině filmu odkazují k vědecké práci, kterou jedna z postav ve filmovém ději píše o generaci čerstvých třicátníků. Závěrem se lze pouze zamyslet, zda-li máme od filmařů, kteří jsou formováni, aby dosáhli podobného úspěchu jako Jan Hřebejk či Jan Svěrák, čekat něco víc.
Zoufalci Česká republika, 2009, 97 min, premiéra v ČR 12.11. 2009
Tento příspěvek byl napsán uživatelem 
Mám problém brát vážně recenzi od někoho, kdo film nesledoval dost pozorně, aby pochopil příběh.
Rád bych tedy poupravil „jeho(chybí mi jméno nebo nick recenzenta)“ recenzi v bodě:
„Klíčový zlom v životech „zoufalců“, který demonstrují přestěhováním se ze svých pražských bytů na společný venkovský statek, je podán málo syrově, příliš uhlazeně, s přidáním nepřesvědčivě vykonstruovaných konfliktů, bez silných momentů.“
Vykonstruované konflikty byly „cobykdyby“. O nich zoufalci debatovali. NEPŘESTĚHOVALI SE VENKOV…
Možná, pokud by recenzent dokoukal celý film, zjistil by, že je v posledních minutách vše vysvětleno.
Také se mi nelíbí schovávní se za odborné termíny, kterými je celá recenze přesycena. Ale to může být jen můj pohled na recenzovaní.
Jména recenzentů jsou vlevo nahoře nad bleskovkami. (film jsem neviděl, nemohu tedy reagovat na obsah vašeho komentáře…)
Nevím, co považujete za odborné termíny, já jsem napočítal celkem dva (montáž, narativní). O ostatních použitých cizích slovech se domnívám, že jsou dostatečně známé a používané. Ale i o dvou zmíněných slovech dle mého názoru platí, že pro člověka se zájmem o film či jiné dramatické umění by neměla být neznámá. Pokud je opak pravdou, je mi to líto a příště se polepším …
To, že se v celé druhé polovině jedná o „cobykdyby“ jsem záměrně neprozrazoval, jelikož recenze na indiefilm.cz jsou určeny i čtenářům, kteří film neviděli. Já osobně na místě čtenáře bych za podobné odhalení recenzenta kamenoval. Vše jsem shrnul do spojení „imaginární dějové sekvence“.
To, že hlavní hrdinové o stěhování „pouze debatovali“ nemění nic na tom, že na mě konflikty nepůsobily zajímavě a přesvědčivě. Nedokázal jsem se s dějem ztotožnit. Na druhou stranu ani použitá nadsázka nedokázala film dostatečně ozvláštnit. Je samozřejmé, že můžete mít jiný názor (a samozřejmě vám ho neberu) a jsem si jist, že k němu máte dobré důvody.
[...] Zoufalci # 3 Domů » Festivaly [...]
[...] Zoufalci # 4 [...]