Domů » Filmy, Recenze

Ona: Melancholie a knír

 

Nejnovější snímek Spikea Jonzeho Ona vypadal od samého začátku jako dokonale vyšlechtěný produkt pro velmi specifickou cílovou skupinu. Romantický příběh ponořený do pastelových barev, líbivě designové mizanscény a soundtrack, na němž se výraznou měrou podílela skupina Arcade Fire, působil jako další z filmů, které se zaměřují na stále se rozšiřující fenomén „popikového hipsterství“. A ačkoliv nelze zapřít, že se film bude u zmíněné skupiny diváků nejspíš opravdu těšit velké přízni, je příjemné, že Jonze nezůstal jenom u barvami hýřícího uměníčka (podobné sklony má například lepenkový kouzelník Michel Gondry, s jehož snímkem Věčný svit neposkvrněné mysli bývá Ona často srovnávána), ale nabízí skutečně osvěžující a mnohovrstevnaté dílo.

Současné romantické snímky (pokud nepočítáme spotřební limonádu pro maminy v domácnosti, jakou představují například adaptace Danielle Steel) se povětšinou dělí na dva proudy – takové, jež nemají ambice nabídnout víc než dostatečně působivou příběhovou stránku, a ty, jež podobné ambice mají a s vidinou ozvláštnění zapojují například nejrůznější stylistické a narativní strategie. Ona záměrně stojí někde mezi – na jednu stranu pracuje s až překvapující prostotou a subtilností, na stranu druhou i v rámci této prostoty (a právě díky ní) míří mnohem hlouběji. Jonze tak navazuje na svůj poslední celovečerní snímek Max a maxipříšerky (2009), kdy ze slavné, ale prostinké knihy Maurice Sendaka, jež čítá zhruba patnáct vět vytvořil vrstevnatou úvahu nad dětskou fantazií a osamělostí.

Jakkoliv přitom sci-fi premisa příběhu o lásce muže a operačního systému s uměle vytvořenou inteligencí přímo vybízí ke kritice současných nešvarů či fenoménů digitálního věku (vztahy přes internet, „polidštění“ technologie a naopak ochladnutí osobních vazeb atd.), Jonze jde zcela mimo soudobé trendy. Ve většině případů naopak podobná témata ponechává pouze v rovině odkazu, záměrného nedořečení či nenápadné ironizace a zaměřuje se spíš než na kritiku či širšího rozvedení společensky závažných témat na intimní rozměr. A jakkoliv by se mohlo zdát, že klasická „velká pravda“ a zároveň klišé romantických i neromantických snímků – totiž, že není důležité to, co je na povrchu, ale co je uvnitř – už musí po neustálé recyklaci působit poněkud vyčpěle, Ona tento motiv nápaditě přelévá do většiny složek filmu.

Nejvýrazněji se samozřejmě projevuje v jedné z hlavních postav – operačním systému Samantha, který postrádá fyzické tělo a kromě krabičky počítače i jakoukoliv vizuální reprezentaci. Přes tento zdánlivý handicap se ale od samého začátku profiluje jako inteligentní, živelná a především autonomní bytost, která je i přes absenci fyzické podoby schopna všech citů a procesů jako člověk biologického původu. Její naprogramování navíc není fixní, ale poskytuje pouze jakýsi základ, na němž může stavět, a díky tomu se jako osobnost (i entita) neustále dynamicky rozvíjet. Ostatně i vztah, jejž rozvine s druhým hrdinou, má bez ohledu na “umělý” původ jednoho z nich všechny nuance plnohodnotného soužití.

Její biologický protějšek, jenž projevem, modulací hlasu a částečně i zjevem skutečně připomíná často zmiňovaného Leonarda Hofstadtera ze sitcomu Teorie velkého třesku, pouze s přidanou hodnotou selleckovského kníru, je uvnitř osamělý, citlivý a navenek samotářský Theodore Twombly. Pracuje ve společnosti orientované na psaní dopisů pro lidi, kteří tak z nějakého důvodu nemohou či nechtějí činit sami. V práci, která je (kromě obskurní telefonické služby pro osamělé) zároveň jeho jedinou praktickou citovou investicí, zároveň tráví většinu času. Mimo ní pak v myšlenkách neustále odbíhá k vleklému rozvodu se ženou a vzpomínkám na ni a po večerech hraje interaktivní videohru.

Podobně je to i s každým, kdo prochází Theodorovým životem: Kamarádkou Amy, kterou nenaplňuje vztah se zdánlivě tolerantním, ale nechápajícím a až ignorantským přítelem, vlastní bývalou ženou, dívkou z rande naslepo, toužící po opravdovém vztahu, i postavičkou mimozemšťana z Theodorovy videohry, která pod roztomilým zevnějškem skrývá agresivitu a slovník plný vulgarit. I fikční svět, v němž se hrdinové pohybují, plný výrazné stylizace, pastelových barev, vzdušných interiérů a designové technologie působí zdánlivě nekonfliktně. Nikdy zde není explicitní ukázka nějakého vnějškového problému a i něco takového jako živé operační systémy tu nevyvolává žádnou drastičtější reakci. Pod prosluněným nebem se ale skrývá různě ventilované osamění, bulvární talkshow a obskurní videohry simulující strasti mateřského života.

Jakkoliv svou hravostí, melancholickou náladou a celkovou prostotou základních schémat může svádět k redukci na „pěknou žánrovku“, snímek záměrně máloco doříkává, nenaplňuje jednoduše očekávání a místo toho nechává promlouvat všudypřítomnou otevřenost, nejednoznačnost a pluralitu. Což se neomezuje pouze na princip, že všechno, co se skrývá pod povrchem, nemusí v obecné rovině vyznívat jednoznačně pozitivně nebo tak, jak bychom chtěli (či očekávali). Ani redukci na jednání protagonistů a jejich vnitřní i vnější „život“, ale v rámci snímku také o nakládání s klasickou typologií žánrových postav a norem.

Ačkoliv má většina postav i výchozích situací základ v klasických žánrových konstrukcích (nepovedený původní vztah, citově zdevastovaný hrdina, seznamování a radostný počáteční vývoj vztahu atd.), téměř v žádném případě nejde o pouhé jejich naplnění. Ozvláštnění zde probíhá dílem samotné sci-fi zápletky (Samantha nemá tělo, tudíž jí například odpadají nejrůznější fyziologické potřeby a zároveň není některých úkonů schopna), ale použitím žánrových východisek nikoliv jako cíle, ale odrazového můstku pro plastičtější vykreslení lidského soužití.

Na rozdíl od většiny romantických snímků navíc „uvnitř“, jenž se před divákem odhaluje, není jednorozměrnou definicí, kdy je hlavním účelem (a zároveň diváckým očekáváním, které vyvolává) její odhalení a následné potvrzení či vyvrácení. Zde jde naopak o pomalé ohmatávání a pozorování vývoje bez jednoznačně definovaných konců nebo hodnocení. Theodore rozhodně není černobílý stereotyp smutného dobráka, jemuž někdo zlomil srdénko. Samantha zase, přes svou „mladickou nezkušenost“ a dětské nadšení, působí mnohem dospěleji či minimálně uvědoměleji než on (což je mimochodem siginifikantní pro většinu ženských postav ve filmu, zatímco ty mužské více tápou a projevují se mnohdy až slabošsky či přímo ignorantsky). Ani jejich vztah se nevyvíjí strnule podle šablony, nýbrž prochází prolínajícími se stádii, v nichž hraje roli nejen stále pokračující uvědomění a technický vývoj operačních systémů, ale i vývoj osobnostní. Jedinou výjimku v plasticky rozvržených charakterech představuje Theodorův kamarád a kolega Paul, který je prakticky jediným skutečně doslovně pojatým žánrovým stereotypem. Zdánlivě dokonalou harmonií povrchu a obsahu, a tím i svého druhu těžko dosažitelný a nereálný ideál, vedle nějž působí všichni ostatní (ač také postavy se základem v žánrových typech) mnohem nedokonaleji a skutečněji.

Jako určitá metafora pro celý princip kontrastu mezi povrchem a vnitřkem ostatně působí i průběh obsazení titulní ženské role. Hlas jí původně propůjčila Samantha Morton a až poté, co absolvovala téměř celé natáčení, Jonze rozhodl, že to „prostě nějak nesedí“, a operační systém dostal charismaticky nakřáplý hlas Scarlett Johansson. Nejde jenom o to, že Johansson ve výsledku propůjčila operačnímu systému okouzlující živočišnost, ale i samotné odříznutí jejího konkrétního hlasu od „krásky z plakátu“ a určitého povrchového idolu či symbolu. Ostatně podobně může jako záměr vyhlížet i obsazení Joaquina Phoenixe, který se před pár lety výrazně zapsal do širšího podvědomí svou radikální proměnou kvůli filmu I’m Still Here (2010).

Když se pak člověk podívá na oficiální plakát k filmu, na němž se na něj přesně v duchu nálady snímku melancholicky dívá právě Phoenixův oknířený Theodore, napadá ho, že by mohl anglický idiom „I feel blue“ dostat podle barvy, jež snímku dominuje, novou variaci „I feel orange“.

Ondřej Kosnar

Doporučujeme

2 komentářů

  • Martin napsal:

    „Ale v rámci snímku i o nakládání s klasickou typologií žánrových postav a norem, jež slouží jako základ a odrazový můstek pro mnohoznačnost a v rámci žánrových východisek i vrstevnatou úvahu o lidském soužití.“

    oh rly?
    snuska kecu, protoze na zakousnuti se do jadra problemu chybi prislusny aparat, zejmena mozek
    jen tak dal, dobra prace

  • Ondřej J. Kosnar napsal:

    Zdravím,
    díky za upozornění. Věta vyzněla opravdu špatně.

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 21. 3. 2014 ve 9.38 a zařazen do kategorie Filmy, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.