Odebírat RSS
RSS komentářůProrok
13. 12. 2009 # 14.47 # Filmy # Bez komentáře
Hned od první projekce na festivalu v Cannes doprovází snímek Prorok Jacquese Audiarda aura výjimečné události. Po nadšených reakcích světového tisku z festivalové projekce také obdržel Cenu poroty a na festivalu v Londýně cenu za Nejlepší film. Český divák má nyní možnost se na vlastní oči přesvědčit, jak to s tou výjimečností filmu vlastně je, bohužel se však nedá říct, že by byl nějak připraven.
Ve světě je věnováno Jacquesovi Audiardovi již dlouhou dobu více pozornosti, než jak je tomu u nás. Přes oficiální distribuci jsme měli pouze možnost vidět film Tlukot mého srdce se zastavil, jenž vyšel před rokem na DVD. Je to až s podivem, protože Audiardovy snímky rozhodně nejdou považovat za sebestředné umění, ale za kumulaci vděčných žánrových schémat, natočených ve stylu evropského artu. A možná i proto jsou ve světě tak oblíbené, protože je lze sledovat jak „pouze po povrchu“, tak se zároveň do filmu ponořit hlouběji.
Jacques Audiard je synem slavného francouzského scénáristy Michela Audiarda a i proto se jeho filmové začátky pojí především se scenáristikou. Během osmdesátých let psal pouze filmové scénáře a již svým druhým celovečerním filmem Un héros très discret (A Self-Made Hero) se prosadil do hlavní soutěže v Cannes a zde i obdržel Cenu za nejlepší scénář. Ve světě je však znám především díky filmům Čti mi ze rtů a Tlukot mého srdce se zastavil. Skrze jeho filmy se pak téma opuštěných, či jinak od společnosti odloučených lidí, neustále opakuje, přičemž na povrch vyplouvá jejich temná stránka duše. Audiard tak vlastně točí neustále „to samé“ téma dokola a ani Prorok není výjimkou.
Jeho příběh o arabském mladíkovi Malikovi El Djebenovi, který přichází do francouzskému vězení, se asi nejvíce podobá filmu Čti mi ze rtů. I zde je hlavní postava uvržena do prostředí, které je pro ní zcela nové a musí se mu postavit, přičemž tou nejjednodušší cestou je samozřejmě cesta podvodů a malých přečinů. Malik (hraje ho výborný Tahar Rahim) se pomalu ve vězení uchytává u jedné ze zdejších organizovaných skupinek a netrvá dlouho, aby si začal budovat pevné (ale přesto stále vratké) postavení.
Audiard nás uvádí do příběhu spolu s hlavní postavou, se kterou v prvních záběrech procházíme mezi mřížemi věznice. Většina dění nám je pak zprostředkována jeho očima a tudíž se k této postavě váží největší sympatie. Malik je osobou, která, jak to ve správných gangsterkách bývá, oplývá osobitým charismatem a postupem času se zásadně vyvíjí. Dlouhá stopáž snímku (táhne se až ke třem hodinám) umožňuje vychutnat si všechny drobné nuance a dlouhé, někdy váhavé proměny, z nichž se tvoří nová Malikova osobnost. A Audiard zde opět jasně akcentuje otázku, kterou pokládal už i ve svém Čti mi ze rtů. Může vězeňský systém nějak člověka napravit, nebo naopak z něj ve výsledku vychází ještě větší asociální monstrum, než jakým na začátku odsouzení jsou? Malik se sem dostal za udeření policisty. Až vězeňské prostředí z něj vytvořilo chladnokrevného vraha, jenž je kvůli vlastnímu zisku schopen téměř všeho. Stejně tak postava Paula ve Čti mi ze rtů není schopná normálního života po letech strávených v cele a pomalu je opět vtažena na stranu zločinu.
Prorok po většinu své stopáže využívá konvenční narativní linii, jež je v žánru ustálena. Realisticky uchopené vězeňské drama je však místy ozvláštněno něčím, což bychom s trochou nadsázky mohli nazvat princip deus ex machina – tedy jakýsi nenadálý zásah z nebes, který zahýbá s vývojem děje. Malik si totiž co čas povídá s mrtvým vězněm, kterého byl donucen zabít. Jeho postava zajímavým způsobem narušuje film jak po stránce příběhu (uvěřitelné a realistické vyprávění najednou dostane paranormální rozměr), tak z pohledu stylu (běžně je film natáčen ruční kamerou potlačující některé výrazné barvy, zatímco vize jsou vysoce stylizované – jedna například využívá zpomalení, rychlý střih a výrazný zvukový podkres).
Přestože snímek přináší zajímavé náměty k přemýšlení, nezplošťuje ho to k nějakému ideologickému moralizování. Může za to převážně špinavý realismus a klaustrofobní prostředí cel, jenž oplývají řadou zajímavých detailů. Právě to vytváří z Proroka drama každodenního života za mřížemi (se všemi jeho přesahy do reálného života), jehož nedílnou součástí je i jistá míra naturalismu. Jako diváci nejsme součástí hry idejí, ale věrně podaného autentického příběhu. Audiardův snímek je pečlivý v popisování prostředí a postav, z nichž se nestávají zbytečně polarizované karikatury. Už jen kvůli tomuto „drobnopisu“ stojí za to Proroka vidět.
Tento příspěvek byl napsán uživatelem 
