Na dřeň: Nezdařená syntéza realismu a melodramatu

Co si lze v dnešní době představit pod pojmem „nezávislý film“? Většina kritiků označuje tímto přízviskem jakýkoli snímek, který vznikl bez podpory velkých studií. Některé společnosti dokázaly proměnit „nezávislý film“ v úspěšnou marketingovou značku, vzpomeňme například na Miramax. V tomto pojetí mohou být považována za nezávislá i ta díla, jež se formálně ani obsahově nijak zvlášť neliší od mainstreamové produkce. Stačí se jen podívat, jaké filmy sbírají ceny na festivalu Sundance nebo na British Independent Film Awards. Nový snímek Jacquese Audiarda Na dřeň patří přesně k tomuto typu filmů: ač ho mnozí kritici i sám tvůrce pokládají za nezávislý a nekonvenční, od stereotypů a klišé „komerční“ kinematografie se odchyluje jen minimálně.

Jméno autora přitom vzbuzovalo velké naděje. Francouzský režisér Jacques Audiard natočil mimo jiné výborný snímek Prorok (2009), za nějž si vysloužil Grand Prix v Cannes. Intenzivní vězeňské drama, v němž se syrový naturalismus mísil s efektně natočenými halucinačními vizemi hlavního hrdiny, připomínalo ty nejlepší snímky Martina Scorseseho. Film Na dřeň, volně inspirovaný stejnojmennou sbírkou povídek Craiga Davidsona, byl koncipován jako sociální (melo)drama o lidech v extrémních životních situacích, navíc obohacené o milostnou linku, která v Davidsonových příbězích chyběla. V jednom z interview Audiard srovnal snímek se Zrůdami (1932) Toda Browninga a s Lovcovou nocí (1955) Charlese Laughtona v tom smyslu, že „tyto snímky přesahují meze každodenního života, ale zároveň jsou velmi realistické“[1]. Tvůrce se evidentně snažil propojit několik žánrů (především sociální realismus a melodrama), výsledná syntéza však bohužel nevyužívá silných stránek ani jednoho z nich a bere si z každého jen to nejhorší.

Děj snímku nás zavádí do života outsiderů na jihu Francie. Nezaměstnaný Ali (Matthias Schoenaerts) nedávno dostal do péče svého pětiletého syna Sama a vydává se s ním do Antibes, aby tam našel práci. V klubu, kde začne dělat vyhazovače, se seznámí s hrdou a odtažitou Stéphanie (Marion Cotillard), která pracuje jako trenérka kosatek. Život jí změní tragická nehoda: při spektakulární vodní show na ni jedna z velryb zaútočí, následkem čehož hrdinka přijde o obě nohy. Ve stavu naprostého zoufalství se obrátí na Aliho, který si mezitím začal přivydělávat v pouličních zápasech. Hrdinové spolu navážou intimní vztah, jenž jim pomáhá bojovat s nepřízní osudu.  Z tohoto popisu je jasně vidět, že jde o klasický sentimentální příběh osamělých outsiderů, co se po traumatické události snaží odrazit ode dna. Tvůrcům se bohužel nepodařilo milionkrát omletou šablonu výrazným způsobem ozvláštnit. Film v mnohém připomíná Aronofského Wrestlera (2008), ať už podobným dějovým schématem (včetně motivu bojových sportů), okázalým hraním na city či opatrným pokusem o sociální kritiku. Ani jeden ze snímků rozhodně nevyniká originalitou ani filmařskou kvalitou, nicméně zatímco Aronofského dílo zachraňuje vynikající výkon Mickeyho Rourka, Na dřeň nenabízí takřka nic, co by jej vydělovalo z průměru.

Jak jsem již zmiňoval výše, závažnou vadu představuje nepodařená syntéza sociálního realismu a melodramatu. Nejde o to, že snímek propojuje žánry, které by ve svém „čistém“ stavu měly být protikladné: v mnoha filmech se realistické a melodramatické prvky velmi dobře doplňují. Problém tkví v jejich využití. Co se týče realistické estetiky, v Prorokovi Audiard ukázal, že s ní umí výborně zacházet, jakmile se mu naskytne příležitost, a inspirační zdroj v podobě Davidsonových povídek k jejímu uplatnění přímo vybízel. Úvodní pasáž Na dřeň (zhruba do začátku velrybí megashow) dává svou nervní roztěkanou kamerou a uměřeným herectvím občas vzpomenout na syrovou autenticitu Proroka, ale postupem času se hrany otupují a snímek klesá do bahna kýče. Film nevyužil ani sociálně kritické dimenze, kterou Audiard akcentoval v několika rozhovorech[2]. Sice se dotýká ožehavých společenských témat (špatná ekonomická situace, nezaměstnanost, krize otcovství), avšak neodhaluje jejich příčiny, což u sociálně realistického snímku poněkud zaráží.

Ani melodramatické prvky Audiard do filmu nezakomponovává úplně šťastně. Režiséři, kteří s tímto žánrem umějí pracovat, dokážou melodramatický exces využít nejen k extrémnímu vyjádření lidského nitra a citů, ale i k podvratné kritice společnosti. V Na dřeň narušují sociálně realistický rámec emocionálně vypjaté momenty (zmiňme například scénu, v níž se Aliho syn propadne do zamrzlého jezera, nebo vnucený happy end), jež však postrádají subverzivní element a slouží pouze k ždímání emocí z diváků. Obzvlášť otravně působí zpomalené záběry, které mají zjevně posílit intenzivní dojem z vyhrocených okamžiků (viz skákající kosatky při osudném vystoupení nebo brutální zápasy v kickboxu), nicméně ve výsledku působí pateticky.

Na dřeň není snímek, který by diváka vyloženě urážel, od režiséra Proroka bych však očekával víc než jen sentimentální nastavovanou kaši. Ještě více mě udivuje, že tento snímek sklízí ceny na festivalech uměleckých a nezávislých filmů. Nechci vyznít jako elitářský snob, ani nemám v úmyslu vnucovat ostatním nějaká dogmata, ale „nezávislý film“ by měl představovat skutečnou alternativu vůči kinematografickému střednímu proudu. Nezávislost na penězích velkých studií nestačí; podle mě je třeba, aby se od běžné produkce odlišoval jak po stylistické, tak i po etické stránce.  Na dřeň tuto definici rozhodně nenaplňuje.

[1] http://news.yahoo.com/rust-bone-director-jacques-audiard-praises-b-movies-112015243.html

[2] V jednom z rozhovorů tvrdil, že považoval za nutné, aby se film odehrával v době krize, viz http://www.straight.com/movies/jacques-audiard-taps-raw-love-story-rust-and-bone