Božské: Zuřící mláďata, tep předměstí a trocha těch spirál
7. 4. 2017 # 20.08 # Filmy, Recenze # Bez komentářeNa festivalu v Cannes si režisérka Houda Benyamina za Božské (2016) odnesla Zlatou kameru (Caméra d’Or) pro nejlepší debut. Snímek měl slušný ohlas rovněž na loňském MFFKV, kde v diváckém hlasování bezpečně hlídal místo do první desítky. Můžu potvrdit, že kinosál Národní dům nezažil daný ročník dunivější aplaus po konci filmu a nástupu delegace, než když před publikum předstoupily věru okouzlující představitelky hlavních rolí. Zamrzí jedno: ocenění pro nejlepší debut intuitivně slibuje netradiční nebo přinejmenším svěží myšlenky a postupy, jenže Božské podávají neokoukané ve velmi skromných, až neviditelných dávkách. Pokusím se je v tomto smyslu umírněně kritizovat, byť zároveň vysvětlím, proč si vzdor tomu dosavadní pozornost zaslouží a měly dostat příležitost rovněž v širší distribuci.
Hádej, kým bych mohl(a) být
Když koncem padesátých let nastoupila generace tvůrců francouzské nové vlny, mělo tamní publikum možnost navštívit hned několik francouzských filmů, jež se okázale hlásily k hollywoodské kinematografii. Žádné suchopárné mrknutí z povinnosti, nýbrž obdiv, jak jej výmluvně ilustroval hypnotizovaný pohled Michela (Jean-Paul Belmondo) na fotku Humphreyho Bogarta ve filmu U konce s dechem (1960). Po více než třiceti letech odkazoval Matthieu Kassovitz snímkem Nenávist (1995) neméně odhodlaně – především na projekty Martina Scorseseho ve spolupráci s Paulem Schraderem –, aby se dočkal zívnutí části kritiky, která v tom spatřovala únavnou manýru. Vyčichlost některých postupů nelze vyloučit, spíše se však kloním k závěru, že kritici nepřímo stavěli do kontrastu inspirativní přepracování konvencí u Godarda s domnělým kopírováním vzorů u Kassovitze. A přestože bych Nenávist v tomto směru patrně bránil, při sledování Božských jsem částečně pochopil podobné výtky.
Nenávist a Božské sdílí základní tematický oblouk, čili trudný život na předměstí Paříže a úsilí obstát i podmanit si drsné prostředí. Režisérka Benyamina odkazuje na filmy a související trendy dvojím způsobem: (a) přiznanou touhou postav vyrovnat se slavným předobrazům po vzoru zírajícího Michela z filmu JLG, (b) přenášením prostředků a konkrétních ikonických záběrů některých amerických žánrů do francouzského předměstského kontextu. Zatímco první inspiruje, druhé místy irituje. Uvedu příklady: snímek začíná montáží videí natáčených na mobilní telefon, na němž krom jiného jedna z hrdinek uprostřed sídliště napodobuje mluvu a gesta Travise Bickla (Robert De Niro) ze Scorseseho Taxikáře (1976). Táž dívka posléze ve škole při hodině strojeně předvádí mluvu na úřadech, aby učitelce ukázala, jak pokrytecké a zbytečné jsou její lekce. Obě scény jsou natočeny syrově, bez zbytečných ornamentů a přehnaná dikce působí nesmírně naléhavě. Nicméně dívky poté pomyslně odhodí mobilní telefon, ve škole – doslova – prásknou dveřmi, načež inspirativní bod (a) čím dál více ustupuje mnohem všednějšímu (b).
V touze po nezávislosti se obě dívky přidají k místnímu gangu, což podstatně změní styl filmu a výrazně jej přiblíží hollywoodským gangsterkám. Namísto zemitého obnažování frází a společenských rolí Božské rázem nabízejí katalog žánrových výjevů: nesmí chybět noha vražená do zavírajících se dveří, hrátky s nabitou bouchačkou nebo skandálně zhýralá diskotéka, kde všechno patřičně duní a bliká. Až bych místy čekal, že odkudsi vyskočí pominutý Joe Pesci a začne na všechny okolo hystericky ječet. Pro tento stylistický přechod hrají dva silné argumenty: za prvé, gangsterský nános odráží aspirace hrdinek. Jestliže zpočátku v bídě pouze napodobovaly nedosažitelné idoly, coby členky podsvětí mají dostatek peněz na nákupy, respekt okolí, zkrátka dosáhly úrovně svých předobrazů. Nemusí dále předstírat drsnost šaškováním na levný mobil, proto snímek přiměřeně následuje proměnu jejich perspektivy. A pozlátko k tomu přece nevyhnutelně patří. Za druhé, režisérka Benyamina dovede výtečně napodobit hollywoodské postupy bez náznaku lokální upachtěnosti. Jestliže mám nadále výhrady, směřují k tomu, že společně s utlumením syrovějších scén se kamsi vytratil přesvědčivý – nikoli povrchový – sociální akcent.
Včera se tančilo (na pařížském předměstí)
Na protagonistku Douniu (Oulaya Amamra) po jedné akci ve zpomaleném záběru opulentně prší bankovky, čímž citování amerických vzorů dosáhne krajní meze. Škodolibá konvence způsobí, že padající eura působí krapet komicky, dolary s pány Washingtonem nebo Franklinem totiž zkrátka nenahradíte. Dívka se k penězům dostane teprve po agresivní potyčce a celá domlácená. Jenže krev ani podlitiny syrovost nenavrátí, Dounia v ten okamžik připomíná oddechující superhrdinku či femme fatale v posledním tažení. Více zaráží, že špinavost postrádá závěr, který se přitom odehrává na ulici a barvitě líčí důsledky špatných rozhodnutí. Z principu mi nevadí, že režisérka Benyamina našla pochopitelné zalíbení v kamerových filtrech a precizně vystavěných kompozicích. Kdyby šlo Božské označit za thriller v atraktivních lokacích, nenamítal bych. Nicméně od počátku se snímek nenápadně profiluje coby společenskokritické dílo, které objasní četné rozpory drsného prostředí.
Útrapy života na předměstí snímek zasazuje do palčivého rámce sociálního vyloučení, jemuž čelí tamní obyvatelé; ti přežívají bez základních jistot a zejména bez perspektivy. Kulturní třenice zůstávají druhotné. Pravda, Dounia se stydí za život v zanedbaném romáckém táboře a občas zaslechne od členů gangu škodolibé poznámky. Nicméně na žádné výrazné problémy soužití v etnicky různorodé spleti komunit nenarazíte; částečně možná proto, že režisérka vnáší podobné aspekty značně nahodile a bez čitelného směřování. Ilustrativní budiž motiv víry, který zpočátku zdánlivě představuje určující faktor. Úvodní záběr zachycuje Douniu, kterak z výšky přes mříže sleduje kamarádku Maimounu (Déborah Lukumuena) v mešitě. Otec Maimouny, místní imám, později Dounie přátelsky vyčiní, že přestala chodit na modlitby, jež přece měla ráda. Její odpověď nedostane(te) a imám se postupně stává bezmála tragikomickou postavičkou: má vzácnou schopnost chodit všude pozdě, bezradně pozorovat spoušť kolem sebe a probodávat přítomné zklamaným pohledem. Není zjevné, jak Dounia víru utlumila a zda vůbec, tím méně, jakým vývojem v tomto prošla Maimouna. Nežádám hrst jednoznačných odpovědí pro prostoduché, pouze očekávatelnou motivovanost jednání, neb Božské nepatří k dílům, jež by záměrně kryly motivy postav.
Úvod v mešitě má paralelu v pozdější scéně, která osvětlí, nač narážím. Po přibližně třetině filmu Dounia v doprovodu Maimouny opět z ptačí perspektivy sleduje dění; tentokrát si zálibně prohlíží zkoušku tanečníků a na jednoho – jehož tajně obdivuje – plivne. Tím mimochodem zdůrazní, jak svérázně přistupuje k autoritám, potažmo k lidem, na níž ji záleží. Tanečník se při pohovoru komisi představí a řečmi inspiruje naslouchající Douniu, zatímco Maimounu jeho patos zřetelně odpuzuje. Ačkoli tanečník rétoricky přibližuje životní postoj a útrapy Douniy, která se s ním identifikuje, jeho slova zůstávají velmi nekonkrétní, uvězněná ve frázích. Obstarožní poselství typu ´jdi za svým srdcem´ nebo ´život je boj´ by v kontextu řeči nepůsobily nepatřičně. Raději připomenu, že nečekám suchou sociologickou sondu, při níž by postavy citovaly odborníky a občas držely v ruce výmluvné grafy. Pakliže byl ovšem citován Taxikář, vězte, že motivy a chování Travise Bickla působily vzdor zahalené mlze velmi konkrétně, jasně a snad až děsivě logicky. Nebyly totiž utopené ve frázích.
Narůstající zdání vykonstruovanosti se projeví v závěru, během něhož režisérka Benyamina zamýšlí napojit modelový příběh Douniy na aktuální události; konkrétně připomíná nepokoje ve Francii z podzimu 2005, jejichž symbolickým aktem odporu bylo zapalování aut. Dounia coby členka gangu (značně lehkovážně) jedno auto podpálí a vyvolá slušný chaos, výsledkem čehož hasiči dostanou příkaz, aby nezasahovali do příjezdu policejních složek. A právě toto nařízení osudově převrátí život hrdinek v poslední scéně: čekající hasiči smutně odrážejí prosby místních, aby zkrotili požár. Jelikož policie dorazí pozdě, přítomní v nastalé frustraci zaútočí na muže zákona a nastane pověstná spirála násilí, při níž lze pochopit dilemata a zoufalství obou stran. Úskalí těchto spirál – přesněji toho, jak bývají mediálně i jinak prezentovány – tkví často v tom, že komplexní problém tematizují až od určitého probíhajícího bodu, nikoli od počátku, je tudíž složité rozmotat síť příčin a následků. Představte si, že čtete zašmodrchaný román, z něhož někdo vytrhl první čtyři kapitoly. Nekonkrétní fráze a odkoukaná gesta zde neobstojí, proto snímek pouze neurčitě naznačuje, že díl viny nese nezvladatelná Dounia, něco málo hasiči a nelidsky jednající úřední šiml, dále společnost v širším slova smyslu atd. Trochu málo, řekl bych. Nicméně dodám, že na MFFKV právě toto poselství o mlhavé spirále násilí mezi lidmi nápadně rezonovalo. Možná tak splnilo svůj účel úspěšněji, než kdyby film stavěl obtížněji sledovatelnou argumentaci.
Výtek jsem nashromáždil mnoho, i když každou zároveň zmírnil. Formálně ani myšlenkově invenční snímek vskutku není, přesto zahraniční vzory nakoukal pečlivě a bylo by mimochodem vcelku užitečné, pakliže by Božské navrch ohodnotil taneční odborník. I kdyby ten nad kreacemi ve filmu vyloudil pobavený úsměv, mám dojem, že by postupně našel v tom jiskřivě vyprávěném příběhu zalíbení. Božským se totiž snadno podléhá. Vím, o čem mluvím.
Články obsahující informace o Cannes:
5. 10. 2022 17.51
2. 8. 2022 15.44
30. 12. 2020 15.14
23. 12. 2020 20.19