KVIFF 2016: Tipy IndieFilmu
29. 6. 2016 # 21.43 # Aktuálně, Festivaly, Výhled # Bez komentářeS dalším ročníkem karlovarského festivalu přicházejí také tradičně pestré tipy redakce IndieFilmu. Letošní nabídka na první pohled převyšuje poměrně chudý loňský rok, tak uvidíme, do jaké míry se přísliby naplní.
Jakub Jiřiště
Démoni (Les démons; Philippe Lesage, 2015)
Strachy a úzkosti, které jsou neodmyslitelnou součástí vnímání světa každého normálního dítěte, se staly námětem znepokojivého snímku quebeckého režiséra. Desetiletý Felix vyrůstá na poklidném středostavovském předměstí Montréalu. Navenek bezstarostný život však ve své obrazotvornosti přetváří v prožitek tíživého snu, a možná i proto dokáže vnímat ostatními neregistrovanou hrozbu. Druhý hraný film vnímavého dokumentaristy těží z rafinovaného prolínání syrově odosobněného pohledu s vyhrocenou subjektivitou. Neméně poutavý je nekompromisní a provokativně manipulativní způsob, jakým mění počáteční vřelý humanismus v chladnokrevný obraz světa, jejž paranoidní a neurotická společnost vytvořila pro své děti. Časopis Variety označil kanadského tvůrce za „letně prosluněného Hanekeho“, kterého se vyplatí dále sledovat, a tuto možnost nabídl ve svém výběru i karlovarskému publiku. Rozhodně by byla škoda ji propásnout.
Aquarius (Kleber Mendonça Filho, 2016)
Brazilský režisér Kleber Mendonça Filho vyvolal značnou pozornost excentrickým snímkem Zvuky od sousedů (2012), v němž zachytil napjaté mezitřídní vztahy nezvyklou formou obrazového vytěsňování násilí a nekonvenčním zasazením děje do bezpečností posedlé čtvrti vyšší třídy. Sociální problémy a paměť míst, která je neodmyslitelně spjata se současnými životy obyvatel města Recife, vstupují daleko subtilněji i do jeho nového snímku uvedeného na festivalu v Cannes. Tentokrát volí velmi osobní perspektivu a pronikavou společenskou studii ukotvuje v psychologické a etické sféře. Vznešený boj šedesátileté hudební kritičky a zároveň poslední obyvatelky unikátního předválečného bytového komplexu s developery je nejen krajně intimním vhledem do života charismatické ženy, ale také úvahou o hluboké provázanosti „interiéru a exteriéru“, nedotknutelné osobní paměti s pamětí místa, jež může být jediným zásahem nenávratně vymazána. Dvouapůlhodinový opus, který uhranul kritiku a jako protestní gesto urazil brazilskou vládnoucí garnituru, si sice z Cannes žádnou cenu neodvezl, rozhodně však bude patřit k vrcholům karlovarského programu.
Spojené státy lásky (Zjednoczone stany milosci; Tomasz Wasilewski, 2016)
Polská kinematografie již několikrát prokázala, že se dokáže ohlížet zpět do minulosti s otevřenou a univerzálně srozumitelnou perspektivou. Spojené státy lásky se vracejí do chaotického období společenského přerodu na začátku devadesátých let. Euforické pocity nabyté svobody a celospolečenské aspirace významově objevným způsobem konfrontují s nenaplněnými touhami čtyř žen. Dosáhnout svobody a dokázat se jí přizpůsobit představuje dvě různá úsilí, v nichž se rodí propast mezi politickým a psychologickým přerodem. Nový počin nedávného objevu polské kinematografie (autora snímku Plovoucí věžáky (2013)) ji zobrazuje skrze až neúnosné pocity izolace a vnitřních represí, jež mistrovským způsobem prostředkuje asketická kamera Olega Mutua (4 měsíce, 3 týdny a 2 dny (2007)). Tichou agónii ženského údělu dokonce kritika připodobnila k intenzivnímu účinku Kieślowského snímků, což je v rámci melodramatického žánru skutečná pocta.
Ferdinand Fořt
Paterson (Jim Jarmusch, 2016)
Nové dílo Jima Jarmusche uváděné v rámci letošních Horizontů nejspíše bude patřit k jasným volbám návštěvníků letošního karlovarského festivalu. Patersona provázejí velice dobré ohlasy, a tak není důvod k obavám, že by se guru amerického nezávislého filmu tentokrát sekl. Po mysteriózních a podivných Hranicích ovládání (2009) a upírské romanci Přežijí jen milenci (2013) se Jarmusch vrací s o poznání civilnějším snímkem. Paterson s Adamem Driverem v hlavní roli řidiče autobusu slibuje klidnou podívanou bez výraznějších výstřelků a napínavého děje, ale naopak se specifickou atmosférou a subtilně vtipnými dialogy. „Chtěl jsem, aby Paterson byl protilékem vůči pesimistickým dramatům a akčním filmům,“ říká sám Jim Jarmusch a nevidím důvod, proč Patersona ve Varech jako takový protilék po nějakém depresivním dramatu nepoužít.
Noční můra (Der Nachtmahr; Akiz, 2015)
Tento svěží celovečerní debut německého umělce, který si říká AKIZ, byl již k vidění na letošním Festivalu otrlého diváka, takže tento náš tip jde najisto. Noční můra uváděná v rámci letošní sekce půlnočních filmů je originální audiovizuální jízda, kterou by si neměli nechat ujít nejen milovníci podivností a techna, ale obecně všichni cinefilové, neboť Noční můra je především formálně inovativní, narativně objevnou a zábavnou podívanou. Hlavní hrdinkou filmu je psychicky narušená teenagerka Tina (Carolyn Genzkow) ujíždějící na technařských večírcích, které do života vstoupí bizarní monstrum připomínající znetvořené embryo. Jak se jejich vztah vyvíjí od počátečního zděšení a hnusu ke zvláštní formě přátelství, tak postupně začíná být stále méně jasné, co se děje pouze v hlavě hlavní hrdinky a co se odehrává skutečně, co je sen a co realita.
Švýcarák (Swiss Army Man; Daniel Kwan a Daniel Scheinert, 2016)
Mezi vítané oddechové záležitosti v nabitém festivalovém programu bude letos jistě patřit tento hit ze Sundance, který zaujme již svou anotací a obsazením. V této antitezi Zemeckisova Trosečníka (2001) od režisérské dvojice Daniel Kwan a Daniel Scheinert sledujeme osamělého trosečníka Hanka (Paul Dano), který už se chytal dobrovolně ukončit svůj život, když mu náhle moře vyvrhlo kamaráda Mannyho (Daniel Radcliffe). Mezi dvěma trosečníky se vytvoří silný vztah a prožijí řadu dobrodružství, přestože Manny podle všeho není naživu.
Martin Mišúr
Přineste mi hlavu Tima Hortona (Bring Me the Head of Tim Horton; Evan Johnson, Galen Johnson, Guy Maddin, 2015)
Přílišné čtení o filmu může vyvolat závažné vedlejší účinky. Patologicky náruživý konzument analýz nebo statí o zákulisí natáčení postupně zjistí, že mu podobná zábava vlastně postačí; v krajním případě neustále odkládá únavné sledování filmů a raději se začte do vzrušujícího rozboru. Pakliže v mém doporučení figuruje na předním místě film o filmu, leccos by napovídalo, že jsem na správné cestě něčemu takovému podlehnout. Jenže zdání (doufejme) klame: uvedený půlhodinový dokument by měl přesahovat tradiční zadání a neotřele se zamyslet nad reprezentací války v hollywoodské kinematografii. Je zařazen do objevné sekce Imagina, která si potrpí na pronikavé a výstřední filmy. Uznávám, že označení „psychedelická esej“ v anotaci příliš neprozradí. Případným zájemcům by však nemělo uniknout jméno Guye Maddina, režiséra s pozoruhodným citem pro estetiku různých trendů němé kinematografie, který se na projektu podílel.
Rabín, poslední den (Rabin, the Last Day; Amos Gitai, 2015)
Při doporučeních se snažím alespoň okrajově zohlednit délku filmu. Festivalový život je totiž neúprosný: kupříkladu na MFFKV 2012 jsem nadšeně referoval o bezmála čtyřhodinovém dokumentu Čung kuo Čína (1972) Michelangela Antonioniho, z něhož ovšem během projekce bezradně uprchlo asi 80% diváků. A zbytek odvážných přečkal konec většinou jen s pomocí správně načasované rozcvičky nebo při občasné cestě na toaletu. Proto uvádím předem, že dvouapůlhodinový snímek Amose Gitaie poběží dvakrát ve snesitelném Kině Čas a jednou v hrůzostrašném Divadle Husovka, což raději přejdu mlčením. Stojí za těch stopadesát minut? Mnohé tomu nasvědčuje. Amos Gitai náleží k předním izraleským režisérům; tvůrcům dokumentů i hraných filmů, kteří umí poučeně přiblížit různé aspekty izraelsko-palestinského konfliktu. Jeho poslední film – dokudrama o zavraždění izraelského premiéra Jicchaka Rabina – provází pověst sebejistě zrežírovaného a mimořádně věrohodně vyhlížejícího díla, u něhož inscenované scény skutečně působí dojmem autentických záznamů.
Adéla Mrázová
Toni Erdmann (Maren Ade, 2016)
Každý rok se mi vyplatí riskovat a pustit se do objevování programových zákoutí rozmanitých a hlavně početných sekcí, a tak se nestává často, že bych si udělala čas i na filmy, které jsem již viděla. Letos tak nicméně učiním s radostí a nenechám si ujít hned dva. O žádném jiném filmu se v Cannes nemluvilo tolik jako o německém snímku Toni Erdmann, v němž režisérka vkusně propojuje prvky rodinného dramatu a komedie. Dlouhou metráž využívá především k rozvíjení charakteru své nezapomenutelné postavy – Toniho Erdmanna, alter ega, které si vytvoří neúnavný vtipálek a starostlivý otec, aby se přiblížil ke své dceři a zjistil, zda pod tíhou kariéry neztratila lidskost. Mnohokrát zpracované téma Ade zbavuje klišé a díky bizarním situacím a jemné práci s fraškou vytváří unikátní studii odcizení.
Požár na moři (Fuocoammare; Gianfranco Rosi, 2016)
Nenechám si ujít ani lyrický dokument Požár na moři, oceněný Zlatým medvědem na Berlinale. Režisér, jehož snímek Sacro GRA zvítězil roku 2013 v Benátkách jako historicky první dokument, do Berlína přivezl podnětný film o migrantské krizi. Rosi nabízí vhled do života na sicilském ostrově Lampedusa, kam připlouvají přeplněné lodě utečenců ze Severní Afriky. Svůj film nezatěžuje kontextem celoevropské krize, ale bez sentimentu a s jemným humorem pozoruje každodenní život tamních obyvatel a neúnosnou, děsivou situaci, která v daném místě vznikla.
Terezie Křízkovská
Písečná bouře (Sufat Chol; Elite Zexer, 2016)
Filmy debutantů bývají v rámci festivalu sázkou do loterie. Snímek Písečná bouře byl nicméně prověřen už řadou mezinárodních festivalů, odkud si odvezl prestižní ocenění – na Sundance získal cenu poroty, v Seattlu i Locarnu cenu za nejlepší debut, na největším asijském festivalu v Jeonju vyhrál hlavní cenu a probojoval se i na Berlinale nebo do Edinburghu. A rozhodně stojí za pozornost. Film je sondou do života mladé dívky vyrůstající v beduínské osadě na jihu Izraele, kde přetrvává patriarchální rodinné uspořádání a velmi konzervativní způsob života, který jí znemožňuje rozhodovat o své budoucnosti. Režisérka Elite Zexerová se film rozhodla film natočit poté, co mezi beduíny sama dlouhé týdny žila a přihlížela nepochopitelné nerovnoprávnosti mezi ženami a muži. Vizuálně podmanivé pouštní drama nabízí pohled na arabskou část Izraele, jejíž zobrazování je v zemi stále vnímáno velmi kontroverzně, zvláště když ho přináší štáb poskládaný z filmařů napříč oběma znepřátelenými územími – o to vyšší je ale jeho hodnota v rámci tamní tvorby.
Aloys (Tobias Nölle, 2016)
Pokud v programu hledáte nějaký opravdu neobvyklý film, rozhodně si nenechte ujít debut švýcarského režiséra Tobiase Nölla. Surrealistická hříčka Aloys, která balancuje na pomezí uhrančivého snu a nevšední komedie, je přesně ten druh filmu, na který jen tak nezapomenete. Rozehrává intimní příběh, jenž v sobě mísí pocity osamělosti i potřeby sdílení mezi dvěma na první pohled naprosto odlišnými lidmi, které spojuje jejich posedlost a fantazie. Srovnání s filmy Charlieho Kaufmana je na místě!
Jiří Anger
Odpoledne (Na ri xia wu; Tsai Ming-liang, 2015)
Když Tsai před necelými třemi lety tvrdil, že Toulaví psi (2013) budou jeho posledním celovečerním filmem, evidentně si nechával minimálně jeden projekt v záloze – o dvou kratších snímcích, které mezitím vyšly, nemluvě. V Odpoledne došel jeho úsporný styl dosud nejdále: celý film tvoří jen čtyři statické záběry, v nichž si režisér volně povídá se svým hereckým modelem Lee Kang-shengem o nuancích jejich dlouholeté tvůrčí spolupráce, ale také o tématech, jako je vaření, sexualita či cestování. Asi by bylo pošetilé snímek doporučovat divákům, kteří s dílem tchajwanského auteura nejsou obeznámeni, ovšem nadšenci do tvorby jednoho z nejvlivnějších asijských režisérů posledních dekád by si jej měli užít o to víc.
Zuzana Černá
Líná zátoka (Ma loute; Bruno Dumont, 2016)
Spíše než o doporučení jde v tomto případě o upozornění na očekávaný, ovšem kontroverzně přijatý nový film Bruna Dumonta. Francouzský režisér známý především znepokojivými dramaty (např. Lidství (1999)) před dvěma roky uchvátil komediální minisérií Malej Quinquin, v níž projevil mimořádný cit pro absurdní humor. Podle ohlasů z letošního festivalu v Cannes, kde jeho poslední snímek Líná zátoka figuroval v hlavní soutěži, však Dumont svůj talent tentokrát neuplatnil zdaleka tak úspěšně. Podle traileru přitom v mnohém Malého Quinquina připomíná, a to jak přímořskou scenerií, tak především detektivním motivem záhadných zmizení a jejich neobratných vyšetřovatelů. Dumont dle reakcí až moc tlačil na pilu, a přestože někteří kritici oceňují režisérovu originální poetiku, nekonvenčnost a vidí film i jako kousavou metaforu k dnešku, mnohé recenze jsou přinejmenším rozpačité. Humor ovšem podléhá vysoce subjektivnímu hodnocení, vlastní názor na Dumontovo komediální směřování si tak budeme moci udělat právě v Karlových Varech.
David Hecht
Komorná (Agasshi; Park Chan-wook, 2015)
Jihokorejská kinematografie v současném festivalovém světě nerezonuje už tak silně jako na přelomu milénia, kdy byla součástí hallyu, korejské popkulturní vlny, jež nalezla četné zástupy fanoušků po celém světě. Jednou z nejvýraznějších osobností jihokorejského filmu je režisér Chan-wook Park, jehož snímek Oldboy (2003) slavil úspěch v Cannes a definitivně tak otevřel národní kinematografii západnímu publiku. Ve svém nejnovějším počinu s názvem Komorná, jenž bude promítán na letošním karlovarském festivalu, Park poprvé pracoval s historickou látkou. Inspiroval se v románu Zlodějka od Sarah Watersové, thriller o milostném vzplanutí mezi dvěma ženami však namísto viktoriánské Anglie zasadil do Japonskem okupované Koreje 30. let. Zahraniční reakce se vesměs dělí na dva tábory, přičemž někteří vyzdvihují Parkovu snahu zobrazit ženskou sexualitu jako něco nezávislého a osvobozujícího od mužského principu, zatímco druhý tábor dílo naopak kritizuje pro příliš mužské, až voyeurské hledisko. Bezpochyby však lze očekávat místy možná excesivní, ale formálně podmanivý žánrový hybrid, který by si fanoušci asijské kinematografie neměli nechat ujít.
Články obsahující informace o KVIFF:
9. 11. 2022 10.20
5. 10. 2022 17.51
2. 8. 2022 15.44
11. 7. 2019 17.03