Domů » Filmy, Recenze

Rodinný film – Odvrácené strany svobody a soucitu

I když se stále hovoří o tom, jak český film nebyl v posledních letech zrovna v dobré kondici, rozhodně se nedá říct, že by mu chybělo kvalitní režisérské jádro. V poslední době můžeme do spolehlivého filmařského „kádru“ zařadit především Jana Prušinovského, Petra Zelenku, Bohdana Slámu či Marka Najbrta. Nicméně s výjimkou Petra Zelenky chyběl tvůrce, který by v sobě spojoval autorský naturel, koncepční vztah k filmovému vyjádření, silný vizuální cit i široký filmový rozhled. I když se v poslední době objevila řada ambiciózních a talentovaných debutantů, Olmo Omerzu z nich dokázal nejlépe propojit tyto přednosti. Jen tři roky po svém pozoruhodném „skorocelovečerním“ debutu Příliš mladá noc (2012) nyní představuje publiku snímek, jímž naplňuje všechny znaky díla vyzrálého evropského filmaře.

Rodinný film skutečně působí jako vlajková loď mladého českého filmu, kterou již v září vzal na vědomí prestižní festival v San Sebastianu a od té doby procestovala svět s pověstí přesně toho typu filmu, z nějž čerpá festivalový divák energii na další maratony. Na mysli mám film, který spadá do škatulky artové a intelektuálně podnětné podívané, ale nebere ji příliš vážně. Spíše s nenápadnou ironií uplatňuje a nabourává zažité konvence formální či tematické a s nimi i hranice mezi často hierarchizovanými publiky.

Nedávno jsem u Ondřeje Hudečka (režiséra oceňovaného snímku Furiant, 2015) zmiňoval jeho ambice obsadit dlouhodobé bílé místo naší kinematografie, které představuje „artový mainstream“. Olmo Omerzu s Rodinným filmem této kategorii, pro níž v současné době rozšiřuje prostor především nastupující generace filmových producentů, dostává ještě důsledněji. Přináší zábavný film s přitažlivým hereckým obsazením a podmanivě nepředvídatelnou dějovou zápletkou. Nicméně jde také o film, který se vypořádává s lokální epidemií přízemních vztahových dramat ve formě vážné parodie, která jde odvážně cestou největšího odporu a razantně se vypořádává s tradičními percepčními návyky a žánrovými očekáváními. Přitom se nebojí potměšile konfrontovat diváka s etickým rozměrem jeho pasivního sledování menších či větších lidských dramat a podněcovat jej k sebereflexi.

Vcítit se či soucítit?

Spletitý děj filmu je lepší předem neprozrazovat – i proto, že by mohl v hutném shrnutí skutečně připomínat několik epizod ze soap opery. To je ovšem naprosto v pořádku – záměrné dějové stereotypy a výstřednosti neslouží k uspokojení pravidelnou dávkou emocí, nýbrž díky chladnému odstupu fungují jiným způsobem. Postupně totiž otevírají prostor k úvaze o udržitelnosti ideálu bezkonfliktní rodiny s rovnoprávným vztahem mezi rodiči a dětmi, která v nestandardní situaci zcela podléhá přízraku svobody a musí čelit pochybnostem o vlastní zodpovědnosti. Divák se stává především nezúčastněným svědkem jednání dospívajících dětí, které kvůli cestě rodičů po jižních mořích poprvé dlouhodobě vyvázány z hierarchizované vztahové jednotky a vytvářejí si přechodné rodinné zázemí s účastí rovnoprávných vrstevníků. Sourozenci ovšem novou situaci ztotožňují pouze s nabytou svobodou a postupně poznávají, jak moc ji ve svém spontánním jednání podcenili. Prožívanou deziluzi dále vyostřuje ztráta kontaktu s rodiči, jež do stále dusivější nezávislosti vnáší úzkost z nezvratnosti tohoto stavu.

Snímek v okamžicích stupňující se tísně dokazuje, že k emocím lze dospět i skrze neustále přítomnou clonu záměrně rezervovaného stylu. Pro něj je charakteristické vyprávění prostřednictvím strohých až evokativních situací, střihy předcházející tušeným reakcím a realistické omezení psychologizujících dialogických konstrukcí. Nedočkáme se tedy vypjatých slovních konfrontací, uměle prodlužovaných prožitků ani návodné vizuální či hudební doslovnosti. Omerzuova empatie je v přesně odměřovaných situacích maximálně úsporná (k čemuž stejnou měrou přispívají i herci) a o to více ve své izolované a útržkovité podobě dokáže zapůsobit – nikoliv však dojmout! Citová angažovanost totiž vychází pouze z našeho zhodnocení prostých situací, v nichž se postavy ocitají, ale tyto situace rozhodně v Omerzově pojetí neslouží jako apelativní klíč k příslušné emotivní reakci.

S touto zdrženlivostí, jež je důslednou obranou proti melodramatizaci vztahového konfliktu, souvisí nejodvážnější režisérovo rozhodnutí. Eskalující rodinnou krizi v rozhodné chvíli překlene perspektivou rodinného mazlíčka, jenž bojuje o přežití na opuštěném ostrově. Tímto nečekaným manévrem přesune emoční dopady rozehrané situace na abstraktnější pocitovou rovinu. Tentokrát se stáváme nezúčastněnými pozorovateli psa, který bez laciného polidšťování instinktivně jedná uprostřed přírodních živlů. V takřka fyzicky působících obrazech snímaných bez jakéhokoliv manipulačního prvku však empatie se zvířecím vykupitelem působí tak silně, že závěrečné psí zaštěknutí působí jako emocionální katarze. Její dopad ovšem s povznášejícím pocitem přenášíme na rodinný kruh a právě toto automatické propojení nás usvědčuje z alibismu i z etického selhání. Prožili jsme si pořádný emoční oblouk, takže by nyní dle pravidel správného melodramatu mělo být vše v pořádku, i když jsme postavy opustili na prahu rozpoutané krize a náš pocit není  z hlediska konečné diegetické situace oprávněný. Zároveň jsme konfrontováni s tím, že pro nás není problém spontánně citově investovat do zvířete, zatímco u člověka k investici potřebujeme celou řadu podpůrných prostředků. Náhradou bezprostředního spoluprožitku za metaforickou okliku Omerzu poukazuje na jeden ze zásadních problémů generace sociálních sítí – odosobněnou povahu empatie, jež se již obejde bez kdysi nezbytného vkladu.

V čele generačního potenciálu

Způsob, jakým snímek přetváří pasivní podléhání „tragické pocitové struktuře“ (2) v aktivní výpovědní hodnotu, je přesvědčivě zvládnutým pokusem o reflexivní filmové vyjádření, s nímž se v našem filmu setkáváme stále výjimečně. Odkazy k samotnému diváckému zážitku však v závěru uzurpují prostor pro důslednější vyznění stěžejních témat, která se s etickými přesahy metažánrového přístupu nesetkávají na sdílené myšlenkové rovině a fungují ve dvou oddělených vrstvách. Především druhé dějství, v němž se důsledky střetu s hranicemi svobody překlenou v hledání zodpovědnosti, proto zůstává načrtnuto pouze v ostrých konturách a nedaří se mu překonat moralistní náboj. V souladu s uplatňovanými žánrovými konvencemi je navíc struktura úsečných událostí ve srovnání s režisérovou prvotinou výrazněji vystavěna na neustále ubíhající linii příčin a následků. Rodinný film tudíž postrádá tak pocitově otevřený prostor a soustředěně rozvíjení úzce vymezené situace, z čehož vyplývá méně intenzivní dojem tísnivého překračování hranice nevinnosti a nevědomosti. Omerzu však nyní prokazuje vyspělejší filmařský cit a dokáže přiblížit bolestně iniciativní okamžiky s až senzuální podmanivostí. Daří se mu naplňovat ambientně-ambivalentní obrazy erotického zasvěcování křehkou něhou, provokativním napětím a ironickým nadhledem současně, což není pouze výsledek harmonického souladu jemné vizuální stylizace a diskrétního střihu. Jde také o důkaz mimořádného citu pro vedení mladých herců, kteří svým přirozeným naturelem přesahují  strohé reakce a spíše fyzické projevy odosobněně pozorovaných postav.

Jenovéfa Boková, Eliška Křenková a Daniel Kadlec se zdaleka neprojevují pouhým bytím na plátně – osobité přispění každého z nich obohacuje jednotlivé situace o evokativní rozměr, jenž je pro houstnoucí atmosféru přínosnější než explicitní psychologizování. Jejich podmanivá herecká otevřenost , i vzhledem k výraznějšímu prostoru pro nedořečenost, dokonce „dusí“ neméně prozíravě obsazené představitele rodičů (Karel Roden, Vanda Hybnerová a Martin Pechlát), kteří zůstávají „pouze“ u vysokého standardu civilního herectví. V souladu se záměrem však největší pozornost poutá výkon tří Border kolií, jež se vystřídaly ve ztvárnění rodinného maskota Otta. Pokud je možné také u psa hovořit o civilním výkonu, tak Omerzu a jeho štáb dávají jasně najevo, že specifickým přístupem je možné tohoto odstínění dosáhnout. Ve výsledku se s působivým účinkem odráží jejich snaha eliminovat záběry, v nichž se u zvířecího představitele projevuje nacvičený výraz či pohyb, a místo toho vycházet pouze z čistě fyzické interakce mezi psem a extrémním prostředím. Spojení těchto realizačně náročných záběrů teprve nedávno debutujícího kameramana Lukáše Miloty (např. Odpad, město, smrt, 2012) se silou vizuální lyriky, v níž se střetávají všechny živly, vytváří sekvenci, která svou působivostí a nespornou filmařskou odvahou překračuje cokoliv viděného v českém filmu posledních let.

Rodinný film netrpí navzdory koncepční promyšlenosti a zdůrazněnému chladnému působení umrtveným perfekcionismem. Naopak sála mladou energií a dokazuje, že nastupující generace před i za filmovou kamerou dokáže dospět k mimořádnému souznění a vytvořit s nevšední přirozeností dílo, které vyzývá leckterého tvůrce s bohatou filmografií i životní zkušeností. Už jen proto si zaslouží být vnímán jako vlajková loď současného filmařského probouzení a Olmo Omerzu jako silná autorská osobnost, které by se česká kinematografie měla za její dosavadní přínos odvděčit trvalou přízní. Naštěstí vše nasvědčuje tomu, že i díky silnému producentskému zázemí u Jiřího Konečného je cesta k dalšímu režisérově tvůrčímu rozvoji otevřena. Již za pár měsíců Omerzu natáčí rašomonsky koncipovanou letní road movie Kavky na cestách, která opět staví nezletilého hrdinu do dobrodružné situace neadekvátní jeho věku. Dle prvních ohlasů na scénář by mělo jít o více než důstojné navázání na oba první úspěchy a o další stupeň na cestě k inteligentnímu mainstreamu

  1. Tímto pojmem shrnuje teoretička í Ien Angová na příkladu seriálu Dallas hlavní narativní funkci soap oper. Dle ní je pro tento žánr typická neustálá frustrace z odkládaných řešení situací a až pasivní fatalismus, které se však přetvářejí v potěšení na straně diváka. Viz: Ien Angová, Watching Dallas. Methuen, London 1985.

Jakub Jiřiště 

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 29. 2. 2016 ve 12.47 a zařazen do kategorie Filmy, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.