Domů » Aktuálně, Filmy, Recenze

Čtyřikrát mladý a sebevědomý český film

Výběrová sekce českých snímků na lednovém Festivalu krátkých filmů letos nabídla pozoruhodný průřez tvorbou nastupující generace filmařů. Výběr byl dostatečně reprezentativní už proto, že obsáhl čtyři výchozí pozice, které se dnes nabízejí pro začínající režiséry (absolvování katedry režie FAMU zaměřené primárně na rozvoj autorského stylu, studium na FAMO/VOŠ Filmové ve Zlíně – dílnách filmového řemesla a funkčního vypravěčství, zkušenost se zahraničním studiem filmové režie a čiré filmové nadšenectví nahrazující profesionální průpravu). Do programu zařazené filmy Táta (Václav Huleš, 2015), Lesapán (Pavel Soukup, 2015), Retriever (Tomáš Klein a Tomáš Merta, 2014) a Furiant (Ondřej Hudeček, 2015) dokázaly, že žádná z těchto cest nemusí být nutně méněcenná, a naopak se v jejich součinnosti rodí příslib rozmanitosti a osobitosti – tedy kvality, po níž česká kinematografie zvláště před několika lety zoufale volala.

Táta
Hulešův Táta v podstatě odpovídá typu tvorby, který prosazují studenti soukromých filmových škol – obratně odvyprávěný (často žánrově zarámovaný) příběh s účelně přizpůsobeným využitím filmové techniky a tradičním přístupem k charakternímu prokreslení postav. V tomto případě je rovněž naplněno oblíbené schéma komorně laděného vztahového příběhu s výrazně humanistickým nádechem a přesně odměřovanými dávkami sentimentu (u studentů písecké a zlínské školy jsou v tomto ohledu oblíbenými autory Neil Gaiman a Terry Pratchett). Václav Huleš však přeci jen svým původním dramatem o vztahu syna k otci, u něhož nezvratně postupuje Alzheimerova choroba, více tíhne k syrovějšímu realismu na úkor efektního vizuálního ztvárnění. Jeho film i přes starosvětsky romantický motiv milostného pouta v podobě melodie, která se vytrácí starému muži z paměti a uvádí jej v nepříčetnost, se stupňující se intenzitou zachycuje vyčerpávající zápas obou mužů s neodvratným odcizením.

Posedlé hledání jednoho tónu, který může znamenat klíč k zanikající identitě, nicméně upevňuje symbolické působení snímku, jenž řadou naléhavě pokládaných otázek převyšuje rovinu vztahového dramatu. Jak otec, tak syn prožívají vlastní bolestnou konfrontaci s realitou, s níž se neodvažují smířit, a směřují tak k tragickým důsledkům vlastního jednání, v němž se sobectví či slabost překrývá se sebeobětováním. Synovo odhodlání být s otcem až do konce za cenu milosrdných lží odhaluje velkou lež vůči sobě samému, která má zastřít rostoucí tíseň z okamžiku, kdy člověk bude muset čelit sám vlastnímu životu.

Hulešův scénář i na půlhodinové ploše funguje na hned několika vrstvách a vede s divákem dialog s jasně položenými otázkami, které vyplývají z nepředvídatelných motivací postav. Velkou oporu našel režisér zejména v divadelním herci Dušanu Sitkovi, který v roli otce působivě přechází mezi rovinou chápavé starostlivosti a agresivní pozicí bývalého důstojníka, jíž se brání ochromující dezorientaci a samotě. Tyto pocity se Hulešovi v několika momentech daří zachytit v čiré tísnivosti a působivě je vyklenout v dynamickém finále překvapivě zasazeném do pulsujícího prostředí diskotéky. Pokud tento mladý tvůrce zmiňuje jako svůj vzor Krysztofa Kieślowského, svým filmem jednoznačně dokazuje, že poměřování s filmařem, jenž dokázal v jemném předivu svých filmů zachytit rozpory lidské duše, rozhodně není tak smělé, jak se může na první pohled zdát. I přes nutné zkratky v psychologické motivaci a charakterizaci postav (např. vyjádření otcovského vzoru pro hlavní postavu skrze jeho komiksovou tvorbu), které jsou diktovány i středometrážní stopáží, se mu podařilo vnořit do intimního konfliktu s neokázalou intenzitou a nadřadit pocitové působení dějové konstrukci.

Lesapán
Snímek Lesapán se setkal s nadšeným přijetím již na podzimním Famufestu – student VŠUP Pavel Soukup se ihned stal v očích fanoušků hororového žánru tvůrcem, který konečně dokázal prolomit jeho prokletí v našem porevolučním filmu. Je však na místě upřesnit, že dějovým pojetím Lesapán spíše vyhovuje žánru temné pohádky pro dospělé, v němž domnělé zlo zosobněné hejkalem v podstatě představuje strážce řádu, kterému se člověk ve své zaslepené povýšenosti vzpírá. Povaha střetu je tak silně ambivalentní a eticky vzato vyznívá proti těm, co by se měli cítit ohroženi. Důrazem na vyšší morální a trestající sílu se v Lesapánovi daří variovat stále působivý vzorec erbenovských balad, který je ještě posílen otevřeným vyústěním, v němž je jen na divákovi, zda byl pro něj trest naplněn a rovnováha nezvratně vychýlena, či je naopak vše v nejlepším pořádku.

Lesapán tak kromě intertextuální potěchy uspokojí i interpretačním přesahem, nicméně ani ti, co čekali od krvelačné variace na pověsti o Hejkalech především žánrovku se všemi atributy, nemusejí zoufat. Soukup totiž prokazuje výjimečný smysl pro budování zlověstné nálady prostřednictvím promyšlených a výborně načasovaných náznaků, které rozhodně nejdou cestou instantních lekaček. Naopak slouží jako stupně pečlivě stupňovaného napětí, které ovšem nepolevuje ani na chvíli, kdy mýtický strážce lesa poctí záběry svou fyzickou přítomností. A je jen ku prospěchu mrazivého setkání, že bytost netvoří jediná jednička a nula.

Lesapán ve vizuálním ztvárnění nepůsobí zcela původně – podoba se současnými španělskými horory v čele s Faunovým labyrintem jistě není náhodná a kdovíjak originální rozhodně není ani motiv nevinné dětské tváře těsně spjaté se světem temnoty. Přesto zůstává přesvědčivým dokladem toho, že i české prostředí může žánru svědčit. Zvláště napojí-li se na lidové kořeny temné obrazotvornosti a plně využije atmosférického potenciálu krajinného rámce. Již příští měsíc se přesvědčíme, zda toto východisko pro obrodu hororového žánru bude stejně funkční i u moderní, psychologické variace na Erbenovu Polednici (režie: Jiří Sádek). A snad ji bude brzy následovat i Sedlákův uvažovaný celovečerní snímek, jenž by měl společně s Lesapánem spojit do jednoho celku mrazivé povídky s dalšími temnými bytostmi od nepaměti obývajícími naše luhy a háje.

Retriever
Tradiční zázemí režisérského dorostu na katedře režie FAMU ve festivalové sekci zastupovala dvojice Tomáš Klein a Tomáš Merta, jejichž dvacetiminutový snímek Retriever získal minulý rok prestiž díky zařazení do studentské sekce Cinéfondation na MFF v Cannes. Pokračuje tak v linii snímků Cagey Tigers (Aramisova, 2011) a Tambylles (Michal Hogenauer, 2011), které rovněž vyhovovaly vkusu canneských dramaturgů. Jmenované snímky jsou v podstatě výkladní skříní FAMU, která si oproti řadě jiných škol chce udržet pověst svobodné dílny, a navazovat tak na kontinuitu s plodným tvůrčím a diskuzním ovzduším na fakultě v období kvasu let šedesátých. Nicméně už dvě desítky let se zde jen marně čeká na novou generační vlnu, jelikož tato koncepce trochu opomíjí, že v současných společenských podmínkách je o poznání obtížnější zaujmout i obhájit pevnou názorovou pozici. Přistupovat k okolnímu dění z odstupu a vůbec dát vlastnímu vidění širší rezonanci není tak samozřejmé jako před desítkami let. Rozhodnému autorskému gestu v dnešní epoše ztížené orientace předchází dlouhodobé hledání.

Proto je problematické jej činit samospasitelným v období osvojování praktických zkušeností a obětovat mu kritéria a nároky při pedagogickém vedení či hodnocení absolventských snímků. Přestože řada z nich pracuje se zajímavým nápadem či se snaží o konceptuální pojetí, případně o autoexpresi, působí nepřesvědčivě v samotném základě. Cíleně se obchází funkční narativní výstavba díla (zde by jistě byla žádoucí spolupráce s katedrou scenáristiky – alespoň na úrovni dramaturgie) i důsledná formální řešení – tedy samotná východiska pro autorskou nadstavbu. Vznikají tak díla, která se sice tváří, že věnují pozornost zásadnímu tématu, jímž tvůrci doslova dýchají, ale jejich účinek svou chladnou odtažitostí a poplatností stále oblíbenějšímu trendu střízlivého pozorovatelství o osobitém vztahu k látce příliš nevypovídají.

Vznikají tak díla bez prožitku, reflexivních a percepčních podnětů, která neokázalou nadřazenou pozicí nad vypreparovaným jednáním postav snáze překračují nezralý vztah ke světu či nedostatek invence. Už jen proto, že kritéria canneské soutěže vytvářejí pro tento alibismus reklamu, získává vágní přístup k pedagogickému vedení studentů dostatečné opodstatnění. A hlavně se v této benevolenci vytrácí prosazovaný autorský náboj, jenž by měl být spjat s úsilím zůstat nezávislý a vymezovat se proti všemu s náznakem rozšířené tendence.

Retriever i přes mezinárodní pozornost vede jen k dalšímu utvrzení tohoto názoru. Dle tvůrců není cílem snímku vyprávět příběh, ale nevšedním způsobem vyjádřit pocity osamělého muže, jenž si chce po rozpadu manželství uchovat poslední vazbu na rodinný život. K tomuto účelu využívá psa, kterého „ukradne“ vlastnímu synovi. Základní premisa založená na zkratovém jednání postavy je vyjádřena obratně – v prvních minutách se daří navodit ponurým stylem i hereckým výkonem Ondřeje Malého vnitřní tíseň a hořké pocity muže odstaveného ze své životní role. Nicméně dále se pocitový svět postavy odráží v dominujících obrazech psa s osudem pronásledovaného osamělého běžce či součásti smečky, která údajně hodlá ovládnout město (jak se píše v anotaci snímku, přičemž ve filmu jde jen o představu houfu psů svobodně běžícího parkem).

Filmová narace jde cestou časoprostorově neukotvené a vztahově rozvolněné koláže obrazů, jež v utahané smyčce vyjadřují touhu a stesk muže po šťastné a funkční rodině. K tomu scénář využívá jednoznačně čitelné symboly jako je zvířecí věrnost, útulek odložených psů i jejich hromadný úprk, v němž se podvědomě naplňuje prožitek instinktivně zakořeněného nutkání k návratu. Efektní závěrečný obraz už jen doslovně identifikuje mužovu touhu a definitivně stvrzuje nemožnost jejího naplnění. Retriever nabízí pouze zacyklený symbolický popis jasně definovaného vnitřního stavu, který je navíc vzdálený bezprostřednímu pocitovému prožitku postavy balancující na hranici potlačované reality a snu. Na ploše krátkého filmu je zatěžko chtít od mladých tvůrců psychologické drobnokresby a jejich odpoutání od návodných vysvětlivek je sympatické, stejně jako zvolená skromná cesta od (spíše tušeně) intenzivních okamžiků života jedince k širším perspektivám. Přesto si pod inovativní narací představuji více než letargické přešlapování v kruhu složeném z vizuálně úderných, leč stále jen konstatujících a do sebe uzavřených obrazů.

Furiant
Pokud se mi přístup k adeptům filmové režie zdá poněkud nešťastný (i když se občas šťastně střetne se silnou tvůrčí individualitou, jak dokládá případ Olma Omerzu či Václava Kadrnky), je jistě podnětné navázat zajímavým srovnáním s pravděpodobně největším studentským úspěchem od dávné éry Jana Svěráka. Ondřej Hudeček, režisér vítězného snímku letošní soutěže krátkých filmů na festivalu Sundance, sice rovněž šíří po světě dobré jméno FAMU, nicméně je absolventem katedry kamery (režijní zkušenosti získal na Trebas Institute v kanadském Montréalu). Ve spolupráci se začínajícím scenáristou Janem Smutným a iniciativní absolventkou katedry produkce Kamilou Dohnalovou, z jejíž hlavy vzešel námět k filmu, vytvořil snímek s podmanivou a nečekaně svěží koncepcí.

V osnovách literatury pečlivě zamlčované hříchy mládí Ladislava Stroupežnického nechali tvůrci na plátně oživit v až cimrmanovské pitoresknosti a doslovnosti. Na jejím pozadí se osobitým způsobem přehrává  osudové drama nešťastné lásky muže, který v naší kotlině ztělesňoval napětí mezi odcházející érou romantismu a příchodem kritických realistů. Tento na první pohled schizofrenní předěl přetavený do podoby všudypřítomné dialektiky je klíčem k zobrazení dramatikova životního karambolu, který lze číst jako tragi(komi)ckou srážku chorobného romantika se syrovou skutečností.

Pokud si Hudeček předsevzal, že ukáže dobu obrozeneckých ideálů v podobě vzdálené dosavadní strnulosti i pietě, podařilo se mu cílevědomě naplnit svou vizi. Požadavky současného náročného diváka uspokojí řada metahumorných odkazů na pozdější Stroupežnického tvorbu (včetně narativní struktury odpovídající klasickému tříaktovému dramatu), rozverně přepjatá akcentace obrazů prozíravě zvolenou Dvořákovou variací tance Furiant a především vizuálně působivé citace pláten rozervaného romantismu, které ilustrují záměrně nadsazený příběh vášně a jsou zasazeny v takřka videoklipové kompozici.  I přes neustálý ironický odstup hravého postmodernisty a formalisty se však Hudečkovi daří zachovávat přesvědčivou atmosféru doby, která dodává konfliktu mezi rozumem a citem na závažnosti a vznešenosti.

Posedlost detaily a nejrůznějšími vnitřními souvislostmi neunavuje, naopak svědčí o tvůrčím entuziasmu a kreativním vzepětí, což působí v usedlém českém filmu jako zjevení. Příslibem pro budoucnost je jak schopnost a odvaha režiséra vytvořit funkční celek z řady rozporných prvků, tak objev netušeného motivického potenciálu epochy dlouho uzavřené modernímu publiku. Přesto bude zajímavé se přesvědčit, do jaké míry a jak únosně se promyšlená formální hra uplatní na celovečerní stopáži v pokračování Stroupežnického osudu, k němuž Hudeček přistoupí skrze žánr paranoidního thrilleru. Udrží pověst nadějného průkopníka artového mainstreamu, který v současné naší kinematografii citelně chybí, a dostojí svému předsevzetí směřovat za filmem „s většími koulemi“?[1] Každopádně je již teď jasné, že nebude ve svém úsilí osamocen a že filmy nejmladší generace konečně dospívají k tomu, co jim léta chybělo – ke koncepčnosti, cílevědomosti i k obratnému stylistickému pojetí, jež již nezrazuje přesvědčivost výpovědi.

[1] http://cilichili.cz/2016/2-soumrak-hospod/pokec/bylo-fajn-kdyby-mel-cesky-film-koule/

Jakub Jiřiště 

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 15. 2. 2016 ve 11.29 a zařazen do kategorie Aktuálně, Filmy, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.