Život Adèle: Estetika blízkosti
18. 11. 2013 # 22.03 # Filmy, Recenze # Bez komentářeFilmy jako Život Adèle jasně dokazují, že s pomocí citlivě zvolených prostředků lze i ze stokrát omletého příběhu učinit invenční a emocionálně rezonující dílo. Vskutku, jestliže pomineme lesbickou tématiku snímku (jež beztak není určující), máme zde klasickou variaci na příběh l’amour fou [1], osudové lásky dvou lidí, která boří společenské konvence, avšak kvůli sociálním či jiným rozdílům nemůže najít naplnění [2]. Ani motiv „citové výchovy“ dospívající hrdinky není zvláště ve francouzské kultuře něčím nevídaným: jako archetypální model filmu posloužil proslulý sentimentální román Pierra de Marivauxe Život Marianin (1731-1745)[2], který je ve snímku několikrát zmiňován. Co tedy způsobilo, že tato nikterak originální premisa byla přetavena v tak silný umělecký výtvor?
Námět Života Adèle by řadu režisérů lákal k tomu, aby jej zpracovali buď do formy klasického melodramatu, nebo ve stylu queer cinema. Příběh osudové lásky mezi obyčejnou dívkou z měšťácké rodiny (Adèle) a sofistikovanou, světem protřelou umělkyní (Emma), který ztroskotá (mimo jiné) kvůli odlišnému třídnímu původu, k takovému uchopení přímo vybízel. Režisér Abdellatif Kechiche však zvolil jiný přístup: namísto melodramatického excesu si, věren svému tvůrčímu étosu, vybral formu intimního realismu. Odmítá emocionální přepjatost a výraznou stylizaci queer snímků a tradičních melodramat ve jménu bezprostřední žité zkušenosti, smyslnosti a blízkosti k postavám. Zatímco ve zmíněných žánrech by hlavní roli hrál boj proti společenským konvencím, případně zdůrazňování jinakosti, již se většinový diskurz snaží potlačit, zde klade autor zřetel hlavně na postupný vývoj romantického vztahu obou hrdinek a Adèlino dospívání, na což mu tříhodinová stopáž dává dostatečný prostor. Sociální otázky spjaté s „coming outem“ a queer tématikou obecně jsou ve filmu spíše podružné: kromě ostré hádky se spolužačkami a pár záběrů z průvodu gayů tento společenský kontext téměř absentuje a ani ke konfliktu s Adèlinými konzervativními rodiči, který by se vzhledem k situaci dal očekávat, nakonec nedojde. Na rozdíl od melodramat film rovněž zaujímá ironický odstup k oné osudovosti, jež dějem prochází. Například první setkání Adèle s Emmou, které by v melodramatu mělo formu transcendentního zjevení krásy, je sice momentem vytržení, ale působí uvěřitelně a přirozeně. Když si později obě dívky povídají v lesbickém baru, na téma náhody a osudu zaujatě vtipkují.
Nejzásadnější odlišnost Kechicheovy estetiky od té melodramatické (a také queer) však spočívá v samotném pojetí skutečnosti. Melodrama usiluje proniknout pod povrch všední reality, aby odhalilo hlubší významy, které před námi svět jevů skrývá. Pro Kechiche je naopak podstatný právě tento povrch, v duchu hesla Oscara Wildea: „Skutečné tajemství leží v tom, co vidíme, a ne v tom, co nevidíme.“ Namísto hledání významů ukrytých za domnělou fasádou přitakává každodennosti, lidskému jednání a žité zkušenosti. Odmítá přikrášlovat realitu podle zavedených ideálů krásy: arbitrárnost tohoto pojmu ve filmu demaskují samy hrdinky, když diskutují o tom, jak si impresionističtí malíři na protest proti zkostnatělému Salónu krásných umění založili Salón ošklivých umění. Aby se vyhnul lpění na estetické kráse, snaží se ji režisér na mnoha místech narušovat. Názorně to můžeme vidět na způsobu, jakým je vyobrazena hlavní postava. Mladistvá krása Adéle je ve filmu opakovaně deidealizována: pozorujeme ji, jak se na prvním rande s klukem cpe gyrosem, jak spí s otevřenou pusou nebo jak jde za hysterického pláče noční ulicí a z nosu jí tečou hleny. Nejčastější jsou v tomto směru záběry Adèle při jedení ne zrovna vybraných pokrmů: zmiňovaného gyrosu, čokoládových tyčinek, špaget a tak dále. Režisérova obsese jídlem není samoúčelná, jak můžeme vidět třeba při dvou po sobě jdoucích večeřích, na nichž Emma představuje Adèle své rodině a naopak. Zatímco rodiče Emmy jedí ústřice a pijí značkové víno, u Adèle doma se konzumují tradiční špagety: je tedy jasné, z jak odlišných sociálních světů obě dívky pocházejí. Nicméně, všechny tyto narušující prvky nám především přibližují Adèlinu povahu a zároveň ji zbavují nedotknutelné aury krásna, čímž divákovi usnadňují sdílet s ní její zkušenost.
Právě ve schopnosti navodit extrémní blízkost k hlavním postavám leží největší přednost snímku. Kamera nezaujímá odstup, naopak proniká přímo do dění: ve filmu převažují velké detaily tváří, mnohdy zachycené i v pohybu a/nebo v dlouhém časovém úseku. Adèle jsme díky tomu neustále nablízku, ať už při osamělém rozjímání, intimních momentech s Emmou nebo při kolektivním vytržení na demonstraci. Detaily vytrhávají obraz z prostorových souřadnic a uvolňují cestu čistému afektu. Není zapotřebí výrazné mimiky ani patetických gest: velké detaily dosahují maximální expresivity samy o sobě. Pozornost kamery se však nesoustředí jen na „tajemnou slabost lidského obličeje“ (Sartre), nýbrž na tělo obecně. Opakovaně sledujeme fragmenty proplétajících se těl při souložích, výřezy zaklesnutých rukou či otevřené rty spící hrdinky. Tělesnost a taktilita těchto filmových obrazů výsledný dojem intimity jen posiluje a potvrzuje triumf konkrétního nad abstraktním.
Kechicheův přístup samozřejmě není ničím radikálně novým: navazuje na bohatou tradici francouzského filmového realismu. Život Adèle má mnoho společného zejména s díly Maurice Pialata, s nimiž jej pojí zvolené výrazové prostředky, tělesnost a cit pro detail. Málokterý z Pialatových snímků však dosahuje takto neokázalé naléhavosti, tak intenzivní blízkosti k hlavním hrdinům, kvůli níž si snímek rozhodně zaslouží pozornost, jaké se mu dostává.
[1] Narážím na motiv „šílené lásky“, prostupující francouzskou kinematografií už od jejích počátků.
[2] Jedná se o nedokončený román rozdělený do dvanácti částí, jehož jednotlivé sekce byly vydávány v průběhu patnácti let.
Články obsahující informace o Život Adèle:
30. 12. 2013 1.07
10. 12. 2013 12.01
21. 11. 2013 21.43
18. 11. 2013 22.03