Jak Jihlava objevila novou „novou vlnu“

1. 11. 2011 # 0.32 # Festivaly # Bez komentáře

Letošní ročník jihlavského festivalu pro mě z hlediska filmových zážitků zůstal do značné míry velkou neznámou. Jako oddaný dobrovolník jsem totiž daleko více času strávil na „druhé straně“ a do kinosálu jsem se dostal velmi ojediněle. Místo toho jsem měl příležitost poznat, jak značné potíže může způsobit absence významného grantu. Letošní ročník totiž byl skutečně velkou improvizací, což nebylo těžké poznat ani pro lidi „z venku“. Nedostatek pracovních sil, poměrně zásadní technické i organizační problémy (některé projekce se posouvaly o více než půl hodiny), spoléhání na jazykové schopnosti návštěvníků festivalu z důvodu šetření na tlumočnících, i nouzově jednoduchá image. Festivalové budovy zahalily průhledné igelitové pláště, vlající v ostrém jihlavském severáku. Jejich výklad se zdál být skutečně velmi volný a oproti minulému roku se nepodařilo vytvořit tak jednotnou vizuálně-myšlenkovou koncepci.

To, že letošní festival skutečně pronásledovala smůla již od jeho příprav, dokládá i středeční rána pro již zavedené návštěvníky této události. V dopoledních hodinách totiž lehl popelem tradiční festivalový stan – hlavní základna, místo setkávání a nevázané zábavy. Pulsující srdce akce se tak rozptýlilo po městě a tím festival získal mnohem zdrženlivější a umrtvenější ráz.

Pro mnohé návštěvníky dokonce požár stanu působil jako určité zhmotnění symbolu tohoto ročníku – hořícího keře, vyjadřujícího především znepokojivý nepokoj, jenž zachvátil dnešní svět. Při festivalové znělce se tak po celý týden v sálech ozýval zasvěcený smích, i když propojení motivu se skutečností bylo do jisté míry i mrazivé. Motiv prázdného nákupního košíku na plakátech pak jen doplnil poměrně pesimistické hledisko organizátorů ohledně směřování našeho světa. Až za vrchol nihilismu se dá pak považovat slavnostní zahájení a zakončení festivalu ve stylu potápějícího se Titanicu, na němž ještě hraje kapela a lidé tančí. V režii souboru Vosto5 však jako vždy šly všechny chmury stranou.

Přesto však pořadatelé všechny vyjmenované problémy zvládly s grácií a bravurou, festival si dokázal uchovat svojí důstojnost a do jisté míry působil ještě neformálněji, než bylo zvykem. Navíc bohatá škála doprovodných akcí a filmových sekcí neskýtala ani moc příležitostí ke kritickému reptání. Co se týče různorodosti zážitků a zajímavých zkušeností, těžko lze najít v historii festivalu obdobu. Šlo rozhodně o velmi přijatelnou satisfakci za nutné ústupky finanční situaci.

Co se týče filmové nabídky, v tomto ohledu nejsem tento rok příliš zasvěcen. Dokonce jsem neviděl ani jeden z oceněných snímků. Místo toho, abych dával dohromady všechny paběrky, které jsem za festivalový týden nastřádal, soustředím se pouze na jeden zajímavý fenomén. Letošní ročník se totiž objevila nová sekce s názvem Zoon politikon. Impulsem se stal současný trend na katedře dokumentaristiky FAMU, kde se objevila skupinka tvůrcu, kteří se rozhodli zatočit se zakořeněnou apolitičností tamnějších počinů. Jihlava nabídla poměrně komplexní a možná i vyčerpávající přehlídku pěti děl – vesměs portrétů současných politických osobností našeho národa.

Během diskuzí bylo několikrát opakováno, že na katedře vzniká jakási vlna tvůrců, pro něž je politika vděčnou látkou. Zajímavý určitě byl značný rozptyl, jímž mladí režiséři k této tématice přistupovali. Přesto však nelze nevytknout viditelně malou obratnost všech zúčastněních v politickém dění. Místo filmů o politice, či filmů s politickým názorem vznikly spíše observační filmy o politicích, v několika případech i bez jasného záměru. Označení „Nová vlna“ je tak spíše nafouknutou bublinou, možná s optimismem řečeno teprve zárodkem něčeho zásadnějšího. Alespoň některé počiny v sobě nesou určitý příslib do budoucna.

Rozhodně největší publicitu si vysloužil půlhodinový snímek Jana Látala Paroubkové. Do jisté míry i proto, že na projekci s notnou dávkou odvahy i sebevědomí dorazil sám zobrazený protagonista s chotí. Místo portrétu kontroverzního politika však snímek nabízel odlišné téma – obecnější rovinu toho, jak funguje vytváření mediálního obrazu. Paroubek je ve filmu spíše vnímán jako oběť – hromosvod nepojmenovaného a vnitřně přítomného vzteku mladých lidí (bohužel nám komplikující otázka dalších generací z filmu nějak vymizela), do jehož obrazů se svým způsobem projektuje každý z nás.

Režisér se přiznal, že je v politických otázkách naprosto negramotný a že klíč k uchopení filmu přinesl až spásný nápad. Bohužel, dle mě šlo stále o nápad z nouze. Snímek je postaven na čtyřiceti stažených fotografiích, z nichž si řada oslovených vybírá „svého“ Paroubka. Po zbytek filmu pak tvůrce suchopárně přesvědčuje o tom, že je jeho výchozí teze správná. Když nakonec přidává i rozhovor se samotným politikem v jeho soukromí, ztrácejí jeho otázky jakýkoliv smysl v kontextu díla. Problém značné repetitivnosti filmu nakonec dokázal hutně odhalit mladík, který po politikovi jako první mrštil vejce. Ten zásadní problém vztahu lidu k Paroubkovi dokázal chytře vyjádřit pár větami a vše korunoval velmi výmluvným a neokázale geniálním a spontánním činem. Poté, co mrštil vajíčko po počasí a dosáhl tak samotné podstaty problému, se zbytek začal jevit jako omáčka, jež nedokáže v žádném momentu podobně uhodit hřebíček na hlavičku.

V páru s Paroubkem byl promítán i portrét dnes poněkud upozaděného politika Vladimír Špidla: Běžec na svém místě. Viktor Portel oproti svému kolegovi načrtává výrazně osobní portrét, snažá se najít rovnováhu mezi veřejným životem svého osamělého běžce a jeho ne tak na „odiv“ vystavenou podobou. Přitom nijak nezastírá své sympatie k bývalému premiérovi s přijatelnými ideály, jenž však stále naráží na své omezené možnosti k jejich prosazení. Jakmile Portel ve filmu odkryje i jeho slabé a lidské stránky, dosahuje portrét až donkichotských kvalit a nabízí zajímavý prostor pro soucit navzdory ironii. Mladému tvůrci se tím podařilo poměrně přesně vyjádřit Špidlovu roli v české politice a zachovat si názorové stanovisko. Navíc snímek v konkurenci vynikl vynikajícím nápadem. Špidlova politická evoluce je totiž podána jednoduchými animovanými vložkami, znázorňujícími polistopadový vývoj politické scény jako běžeckou dráhu. Tak výstižný, neotřelý a zábavný pohled na tuto sféru jsem dlouho neviděl. Jde o jasný důkaz toho, že právě v jednoduchosti, neokázalosti a jasné vůli k vyjádření tkví síla.

Druhý blok s trojící snímků zahájila Apolena Rychlíková snímkem Hájek na zámku, Petr v podzámčí. Rovněž se rozhodla vykreslit portrét výrazné politické osobnosti, tentokrát kancléře prezidenta republiky Petra Hájka. Nakonec však střet s touto personou dovedl sympatickou tvůrkyni do autu a Hájek si jednoduše nakreslil svůj vlastní autoportrét. Film z toho důvodu není těměř ničím jiným než líně plynoucí řekou jeho kontroverzních ultrakonzervativních názorů a většinovou společností nepřijatelných bonmotů. Dokumentaristka přitom většinou jen naslouchá a nenachází odvahu či argumenty k jakékoliv konfrontaci. Snímek tak pomalu skomírá bez jediného oživení. Může nanejvýš na tuto postavu neznalé upozornit, jinak ji zachycuje ve stejné jednorozměrnosti, jako činí klasická média. Čtyřicet minut je pro takto zvolený přístup (režisérka si prý přála nabídnout portrét Hájka skrze jeho instituci, bohužel jsem ve filmu nevnímal výraznější náznak tohoto záměru) přeci jen příliš dlouhá doba.

Blok uzavřely dva snímky, zabývající se současným pohledem na problém vysídlení Němců. I přes velmi odlišný vztah k tématu se nakonec až překvapivě doplňovaly. Dá se až říct, že kdyby nebylo Martina Duška, počin Petry Nesvačilové Řekni, kde ty Němci jsou by ztratil velmi důležitý argument, který ji při tvorbě snímku tak nějak unikl. Snažila se totiž svým příspěvkem vyjádřit, že jakkoli je otázka Benešových dekretů v dnešním Německu stále živá a kontroverzní, pro skutečné pamětníky události již jde o dávno překonanou minulost. Dokonce si zvolila i průhlednou metodu jasné konfrontace – dva staříci kráčejí po pozemcích bývalé vesnice, jejíž základy dávno zmizely v lesním podrostu, a vzpomínají na děvčata, sousedy, mládí. Nad poválečným chováním Čechů jen mávnou rukou. Do toho náhle vpadne postava silně obézního poslance evropského parlamentu Berndta Posselta, kterou se režisérka rozhodla pojmout jako monstrózní karikaturu.

Jednoduchá a jednoznačná myšlenka se však rozplývá právě kvůli přemrštěné pozornosti na tohoto zapáleného zástupce mladší generace, jenž si na sudetském problému vytvořil svoji politickou kariéru. Do toho kamera doslova nasává nepodstatné detaily, interakce s postavou Posselta je založena téměř celá na improvizaci, čímž je jen posilován pocit absence jakékoliv koncepce. Přesto ani při odhalení východiska nelze říci, že by byla silně zjednodušující myšlenka nějakým způsobem přesáhnuta či vůbec obhájena. Na to byly hlavní postavy až příliš extrahované z celku. I když dílo působilo živě a bylo obratně natočeno, nakonec minulo svůj cíl. Otázka jedné z divaček, o čem to dílo vlastně mělo vypovídat, se bohužel stala nevyhnutelnou.

Naopak Martin Dušek ve svém filmu Mein Kroj neoperoval s problematickým apriorním konceptem a založil svůj náhled na sudetskou otázku na čisté provokaci, jejíž následky nemohl dopředu znát. Vlastně mu ani nešlo o to, nějak se zabývat problémem vývoje vztahu k tomuto tématu u našich západních sousedů. Spíše si na počátku zábavně pohrával s otázkou, co je to vlastně kroj, předci, historická kontinuita, vykořeněnost. Když však dorazí pro odpovědi na sudetoněmecký sjezd ve svém umělém kroji, který je jakousi kompilací parodující identitu středoevropského člověka, reakce jsou překvapivé a bezprostřední. Dochází k zajímavé konfrontaci se všemi generacemi i zástupci zákona. Právě v ní Dušek našel východisko z pasti, do níž se dostala jeho spolužačka. Na ploše pouhých několika minut se zajímavě a autenticky ukázal různorodý vztah k dávné křivdě, který sice do jisté míry potvrdil její tezi, ale bohužel zcela nezávisle na její osobě.

Dušek, i přes jistou ztrátu souvislosti s původním, spíše bizarním nápadem, na tomto snímku prokázal svoji bezprostřednost, vnímavost, odvahu, otevřený vztah ke kontextu a vývoji situací, vzácný smysl pro vyhmatávání absurdity. Právě proto si vysloužil nadšený potlesk a z mé strany i naděje, že tato první salva angažovanějšího přístupu famáckých dokumentaristů nebude jen výstřelem doprázdna. Uvidíme na příštím ročníku festivalu. Dle reakcí tvůrců na dotazy lze prozatím říct, že i ve svém dalším směřování nehodlají ze započaté cesty uhýbat.