Domů » Festivaly, Recenze

MFDF Jihlava 2014: Rozporuplná čínská štafeta

V letošním festivalovém programu se sešel výrazný počet filmů vztahujících se určitým způsobem k čínskému teritoriu: ať už se jedná přímo o čínské snímky, nebo o vnější pohledy na čínské reálie či naopak na pohled čínského tvůrce na tradice západní kultury. Shodou okolností jsem všechny tyto tři varianty zhlédl v řadě za sebou a vznikla tím pro mě zajímavá směsice dojmů, v níž však spíše převládají rozpaky.
Čínskou štafetu započal snímek Je nám spolu dobře českého režiséra Saši Dlouhého. Ten se rozhodl po dva a půl roku sledovat mladou českou rodinu v jejím novém bydlišti – na Statku Čínsko-československé družby. Pojem „statek“ je ovšem v čínském kontextu na hony vzdálen naší zažité představě kolchozu někde v polích, u nějž se rozkládá středisková obec se základní občanskou vybaveností. V megalomanské Číně může být statkem i město s několika desítkami tisíc obyvatel, šestiproudou silnicí, panelovými sídlišti, univerzitami a hotely.

Svérázný a hluboce zbožný Čech s přezdívkou Havran přijíždí do tohoto prostředí utápějícího se v prachu z planin bez vegetace a výparů z chemických továren, aby učil nebohé studenty povinnému českému jazyku a pomáhal projektovat přerod statku v budoucí milionové velkoměsto. Jeho součástí je i „historické“ jádro, v němž nebude díky letité tradici československo-čínské spolupráce chybět typická pražská architektura v čele s Karlovým mostem. Havrana za vysněnou prací následuje i jeho rodina s čerstvým přírůstkem a tito noví usedlíci se stávají ve svérázném městě jedinými zástupci západní kultury. Dlouhý sleduje během pravidelných návštěv jejich sžívání se s novým prostředím a mentalitou, přitom si zachovává od rodiny výrazný odstup. Spíše sleduje její členy ve veřejných prostorech než v jejím soukromí, nevstupuje do aklimatizace manželů otázkami, které by mohli vést ke vzájemné konfrontaci. Bohužel tímto uctivým odstupem vzniká příliš mělká sonda, která nakonec nemá daleko k plakátovosti starých týdeníků, které ukazují úspěšný rozvoj družby mezi dvojicí zemí.

Dramaturgyně České televize správně poznamenala, že ji snímek příliš nepřesvědčoval tím, jak obcházel nabízející se možnosti problematizovat postavy a jejich vstup do radikálně nového prostředí. Dle režisérových slov je evidentně mezi ním a protagonistou přátelský vztah a právě on byl pravděpodobně bariérou, která znemožnila překonat nedotknutelnost soukromých záležitostí a vyhnout se tak úskalí vzorové rodinné ideologie. Dlouhý po špičkách obchází krystalizující problémy, aniž by jejich potenciální kontroverzi třeba i vlastními podněty nechal více rezonovat . Není bláznovství vzít děti útlého věku do krajně odcizeného prostředí, které navíc silně ohrožuje jejich zdraví? Jakých rozměrů skutečně dosahuje autoritativní vztah Havrana ke své poslušné rodině a proč se jeho negativní projevy zmiňují jen v letmých náznacích, které je lepší hned zařeknout?

Je nám spolu dobře je názvem vskutku výstižným. Nevystihuje pouze historické spojnice mezi českým a čínským národem, jenž je pojat spíše v poloze nostalgie a povzdechu nad zpřetrhanými svazky. Odráží v sobě i celkový přístup ke vztahům členů soudržné rodiny a potažmo i jejich srdečného přijetí do komunity statku. Pro jakoukoliv krizi či slabší chvilku zde schází prostor, z filmu sálá optimismus a i přes občasné ironické postřehy z východního skanzenu socialismu se stavba malé Prahy uprostřed nekonečných plání stává symbolem znovunavázané kontinuity a zadostiučinění. V tomto duchu se nese i pozoruhodný hudební doprovod skupiny Ježíš táhne na Berlín, který se neváhá vytvářet vlastní internacionální spojnice například hravým propojením Smetanovy Vltavy s tradiční čínskou instrumentací a elektronickými prvky. Pokud tedy očekáváte od snímku „syrový příběh o osobních ambicích na pozadí čínsko-české družby“, jak jej propaguje veřejnoprávní televize, vězte, že již předem prošel šetrnou tepelnou úpravou nad ohněm rodinného krbu.


Čínský režisér Ryuji Otsuka ve snímku Pekingští mravenci pro změnu zveřejňuje svědectví o vlastní rodině, která rovněž mění trvalou adresu. Tato změna je ovšem vynucená vzhledem k překotnému růstu nájmů v čínské metropoli. Otsuka s pohotovým malým videorekordérem v ruce či jeho strategickým umístěním do pozice skryté kamery zachycuje především konfliktní situace a hned úvodní vstup do hádky manželů s majiteli domu překvapí až neúnosnou hysterií. A stejně tak i následný fyzický střet na ulici přímo před očima sousedů a policistů. Tyto vypjaté situace slibují, že snímek, který slibuje odhalení praktik developerských spekulantů s byty, bude mít i nadále odvahu k otevřeným konfrontacím a poskytne neúprosný obraz komunistického systému, jenž v zájmu všudypřítomného růstu a urbanizace podléhá praktikám tvrdé kapitalistické soutěže.

Jakmile však manželská dvojice s dítětem začne hledat byt a příliš důvěřivě podléhat nejrůznějším kličkám pracovníků velkých společností, snímek rychle začne připomínat krotkou komunální satiru. Svědectví režiséra odhaluje v našich podmínkách tak samozřejmě přijímané strategie velkých společností, že místo nich spíše vnímáme naivitu nyní již spíše trpných hlavních aktérů. Když poté přijde na řadu problém s parkováním, který humorně zkomplikuje samotné stěhování a neorganicky vložená epizoda z klubu, kde si manželé stěžují na rušení nočního klidu, ocitáme se již plně na poli dílčí kritiky drobných každodenních nešvarů.

Pekingští mravenci tedy rozhodně nejsou příspěvkem k širší diskuzi nad současným stavem čínského establishmentu. Jejich cílem je především všednodenní zkušenost, možnost zachytit epizodu v proudu života, která má význam především pro ty, co jí zakoušejí a pro něž má emotivní rozměr. Videokamera v rukou Otsuky tak představuje spíše záznamové zařízení pro osobní deník a tak je třeba snímek i vnímat. Komunální problémy v přímém svědectví získávají na naléhavosti a ztrácejí v živelných ponorech do situací svůj účelný rozměr. Tento přístup je zcela legitimní a především pro zahraniční publikum má ponor do jednotky obrovského mraveniště svoji podmanivost. Přesto je podle mě na místě se ptát, zda již tolikrát opakovaná pozvánka do soukromí bez subjektivního rozměru a s velmi krátkým přesahem není přeci jen trochu málo na to, aby ji výběrová komise zařadila do sekce Opus Bonum, tedy do reprezentativního výběru světového dokumentárního filmu.

Skutečným vyvrcholením mé čínské štafety byl snímek Žalozpěv za krásu, který na starém kontinentu několik let točil držitel Nobelovy ceny za literaturu a experimentální filmař Xingjian Gao. Počáteční varování, že Gao patří k divácky nejméně stravitelným tvůrcům současnosti a způsob jeho režie se záměrně drží na hranici filmové ochotničení, rozhodně nebylo planým poplachem.  Do konce projekce takřka dvojhodinového počinu zůstala v sále sotva polovina diváků, které přilákala spíše zvědavost ze snímku překračujícího dle anotace jakékoliv filmové kategorie. Jenže očekávání byla ukojena hned v prvních minutách a pak už se další setrvání před plátnem změnilo výhradně ve zkoušku vůle. Dojem z celého filmu totiž neustálým opakováním jedné myšlenky připomíná šílený kolovrátek, který si po celou dobu vystačí s podivuhodně primitivním principem.

Nedokážu odhadnout režisérovy skutečné záměry či jeho celkový přístup ke světu, ale na mě působil snímek až nesnesitelně explicitním a nebásnickým dojmem. Totální znechucení z dnešního světa v něm vykupují úniky do toho nejvulgárnějšího pojetí krásy, které snad má předávat dojem přirozené vznešenosti. Kýčovité turistické obrázky z režisérových evropských cest jsou promítany na klíčovací plátno, před ním polonahé postavy v nejrůznějších maškarádách křečovitě představují bolest a žal či amatérsky deklamují nesouvislé verše o smrti Boha a neúnosnosti současného životního prostoru.  Do této směsice navíc vykořisťovatelsky zní slavné operní árie, které předvídatelně vyústí v monumentální Mozartovo Rekviem.


Je toto ta krása, za níž režisér pěje žalozpěv, nebo je to skořápka krásy, jež zbyla po jejím zániku? Troufám se přiklonit vzhledem k povrchním a demagogickým veršům k první možnosti. Režisér na předpremiéře snímku řekl, že se rozhodl vytvořit „jak kritiku naší epochy, tak poctu jejímu univerzálnímu dědictví sahajícímu od antického Řecka do dnešních dní, od východu směrem na západ“. Pokud je tomu skutečně tak, škodolibě si říkám, jestli by nebylo v některých případech vhodné udělení Nobelovy ceny zpětně přehodnotit.

Pokud vám nic neříká estetika videoklipů z přelomu osmdesátých a devadesátých let, benátské masky ve vás nevzbuzují fetišistické choutky a přední turistické destinace ve vás vyvolávají hyperglykemické šoky, žádný příslib od tohoto podivného parazitování na civilizačních tradicích nečekejte. Možná se však najdou i tací, kteří nějaký další příslib ve snímku nalezli a byli by schopni jeho existenci obhájit. Proto budu v tomto případě skutečně vděčný za případné komentáře, protože když už nic, tak Žalozpěv za krásu je jedním z těch snímků, které jsou svými otazníky schopny narušit kritikův klidný spánek.

Jakub Jiřiště

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 27. 10. 2014 ve 14.41 a zařazen do kategorie Festivaly, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.