Nejvíce diskutované

Locarno 2011: The Loneliest Planet

20. 8. 2011 # 18.20 # Festivaly, Filmy # Bez komentáře

Soutěžní snímek The Loneliest Planet režisérky Julie Loktev byl na festivalu v Locarnu jedním z těch vysoce očekávaných. Tuto americkou autorku s ruskými kořeny si mnozí mohou pamatovat díky jejímu dokumentu Okamžik dopadu, se kterým získala cenu v Karlových Varech. Její první celovečerní debut Day Night Day Night byl působivým vykreslením posledních 48 hodin arabské dívky, která plánuje sebevražedný bombový atentát na newyorském Times Square. Promítán a následně oceněn byl i na festivalu v Cannes v sekci Directors’ Fortnight.

Její druhý celovečerní film je podobně minimalistický jako snímek, se kterým debutovala. Stále jde o ryze nezávislý americký film, jenž vznikl v koprodukci čtyř malých společností za velmi malý obnos peněz. A zároveň platí, že právě jeho produkční omezení a jeho koncepční jednoduchost, prostupují jeho estetickou stránkou a stávají se výraznými kvalitami snímku. O statutu filmu pak vypovídá i herecká účast Gaela Garcíi Bernala, který svou kariéru postavil především na menších artových titulech.

Příběh filmu The Loneliest Planet je celý zasazen do hornatého prostředí Gruzie. Pár mladých snoubenců si najímá zdejšího průvodce, aby je doprovázel na jejich výpravě skrze pusté kopce zdejší divoké krajiny. Trojice cestovatelů se nejdříve navzájem baví anekdotami a bezstarostně ubíjí čas v pusté divočině. Stačí však jedno letmé gesto ve svízelné situaci a vše se zcela změní (podotýkám, že není úplně dobré vyhledávat si o filmu příliš informací, protože často lze narazit na anotace, které jsou vysoce spoileroidní – zde se tedy spokojím pouze s takto vágním načrtnutím výchozí situace filmu).

Psychologická studie tří lidí opuštěných v přírodě pojímá celou situaci velmi realisticky. Ač je zde mnoho dialogů, jednotlivé myšlenky postav a jejich pohnutky jsou spíše vyjadřovány krátkými gesty, pohyby i často téměř neznatelnou mimikou. Je až magické, nakolik film, kde tři postavy 113 minut vlastně jen kráčí po kopcích, dokáže nabídnout tak důkladný ponor do jednotlivých charakterů. Často jen pouhé rámování obrazu či pohyb jinak statické kamery dokáže vyjádřit celou komplexnost situace – přesný obraz nastalé atmosféry (přestože postavy pořád jen jdou, jsou od sebe scény v průběhu filmu výrazně odlišné).

Při sledování snímku mi přišlo na mysl, že Julia Loktev pracuje s filmovou scénou podobně jako další americká nezávislá filmařka Kelly Reichardt (jejíž Meek’s Cutoff je jedním z nejlepších snímků, které jsem loňský rok viděl – bohužel u nás byl festivaly zcela opominut). Obě autorky nechávají své postavy vydat se na cestu, přičemž atraktivita a hodnota těchto snímků není v tom, k jakému „poselství“ nás děj posouvá, ale jak scénář pracuje s obrazem každodennosti, s letmými postřehy, výrazem herců, jeho utlumení pro zachování autenticity a s celkovou civilností projevu.

V jedné ze zahraničních recenzí bylo zmíněno, že The Loneliest Planet je o třech lidech, kteří cestují holou krajinou bez jediného stromu, jediné bariéry, kde postavy díky nastalému klidu začínají zjišťovat, že každý z nich má bariéru vybudovanou kolem sebe.

The Loneliest Planet je však film, jehož kvalita leží v jeho přesnosti. Do důsledku dodržuje svůj koncept a nesnaží se přesahovat do nějaké symbolické roviny či morálně sdělit, co je dobře a špatně. Naopak je nad takové soudy zcela povznesen a jde mu pouze o to realisticky vykreslit jednu konkrétní situaci, která se stala kdesi v horách. A je v tom dokonalý.