Nejvíce diskutované

Locarno 2011: Seven Acts of Mercy

18. 8. 2011 # 20.34 # Festivaly, Filmy # Bez komentáře

Další ze snímků, které letos v hlavní locarnské soutěži vynikly, je italsko-rumunská koprodukce Seven Acts of Mercy (o kterém se píše spíše pod jeho italským názvem Sette opere di misericordia). Jde o jedno z velkých překvapení festivalu, protože za snímkem stojí dva režiséři, kteří s ním na poli celovečerního filmu debutují. Jména Massimiliano De Serio a Gianluca De Serio byla dosud spojována především s krátkými filmy, dokumenty a především videoinstalacemi, jejich debut by je však mohl usadit do pozice jedněch z nejzajímavějších mladých italských režisérů.

I z tohoto filmu je zřejmé, proč se o současném italském filmu nepíše nějak uceleněji, přestože je zde řada tvůrců, kteří se ocitají ve fokusu předních světových festivalů. Parametry tohoto filmu nejsou totiž nějak výrazně specifické pro italský film, nebo skupinu tvůrců, jenž zde pracují. Svým stylem a tématy naopak působí nadnárodně, následujíc postupy, jež jsou užívány širokou skupinou tvůrců (a to nejen v Evropě).

Seven Acts of Mercy svým příběhem o ilegální imigrantce, která se snaží postavit na vlastní nohy a utéct z mizérie a neustálého šikanování ze strany svých chlebodárců, je aktuálním obrazem problémů většiny evropských států. Stejně tak i Antonio, důchodce na pokraji svého života, a pohybující se za hranou zákona připomene otázku, která je často kladena i v kontextu našeho státního systému. Co mohou dělat staří lidé, částečně schopní práce, které již nikdo nezaměstná a nemají nikoho blízkého? Snímek však není sociální sondou do problémů současné společnosti, ale zaměřuje se spíše na psychologické vykreslení obou postav, jejich vzájemné sbližování a postupné proměňování.

Film je nejzajímavější tím, že proniká do nitra postav a umožňuje pochopit jejich chování, ale zároveň poskytuje i chladný odstup, velkou míru distance, která umožňuje jednotlivé obrazy uchopit vlastním způsobem. Ony projevy soucitu, které název snímku předjímá, tak lze vlastně v důsledku přičíst jedné i druhé postavě.

Kameraman snímku Piero Basso vytvořil pozoruhodně intimní atmosféru, která filmu obou bratří dodává na síle. Spolu s nimi rozpracoval snímek převážně do dlouhých záběrů, které často tvoří celou scénu. Zcizující prvky jako důsledné rámování, tónování barev a pohyby kamery jsou pak propojeny se zdánlivě protichůdným navozováním intimnosti v jednotlivých záběrech a autentičností situací. Určitá artificiálnost některých scén a jejich dokonalé kompozice budují vedle realističnosti a často až naturalističnosti velmi zajímavou dynamiku, která jen podtrhává rozpory, ale zároveň i jakousi sounáležitost obou postav.

Sedm projevů soucitu je v případě křesťanského učení cestou, jak se dostat blíže věčnému životu. Missimiliano a Gianluca De Serio však svým snímkem nevyzdvihují dodržování křesťanské morálky (postavy jsou navíc ke svým skutkům často donuceny situací, nikoli svým vlastním pohnutím), ale naopak místy vystavují film jako velmi sarkastické rozvedení těchto „doporučení“ dobrého křesťana.

Z ostatních soutěžních filmů se tak Seven Acts of Mercy liší především tím, s jakou lehkostí vyvažuje velmi vážné téma a atmosféru s mírně absurdními momenty. Tento akt určité sebereflexivity dělá ze snímku namísto precizně scenáristicky napsané morální agitky velmi zajímavé umělecké dílo.

Trailer: