Nejvíce diskutované

Locarno 2011: Mangrove

17. 8. 2011 # 17.53 # Festivaly, Filmy # Bez komentáře

Mezinárodní festival v Locarnu právě ukončil svůj 64. ročník. Měl jsem možnost se na festivalu týden pohybovat a navštívit řadu projekcí. V programu jsem se zaměřil především na hlavní soutěžní sekci, ze které jsem zhlédl polovinu snímků (ačkoli letošního výherce Back To Stay jsem neměl možnost vidět) a mimosoutěžní uvedení etablovaných tvůrců jako je Raya Martin, Lisandro Alonso či Albert Serra. V průběhu týdne tak lze očekávat několik článků, v nichž se budu snažit upozornit na nejzajímavější snímky letošního festivalu, a které možná nebudou naplňovat kritéria tradičních recenzí, ale půjde spíše o krátké osobní zápisky.

Prvním z výrazných účastníků letošní locarnské hlavní soutěže je počin režijní dvojice Frédrica Choffata a Julie Gilbert s názvem Mangrove. Oba autoři spolu již v minulosti několikrát spolupracovali a jejich snímky se v Locarnu téměř pravidelně objevují (přestože to bylo dosud mimo hlavní soutěž o Zlatého leoparda).

Jejich Mangrove je vlastně velmi minimalistickým a intimním vyprávěním o osudu matky a jejího syna, kteří se vypraví na odlehlou pláž jižního pobřeží Pacifiku, aby se vyrovnali s tragickou událostí, jež se zde před mnoha lety odehrála. V jakémsi bezčasí, kde doba ani místo nehraje podstatnou roli, tak režisérská dvojice buduje snímek, který se od reálného světa maximálně odpoutává a spíše vytváří jakýsi impresionistický ponor do obecných otázek kolem osobní minulosti a schopnosti se s ní vyrovnat.

Není náhodou, že svým specifickým přístupem k filmové estetice snímek často připomene rukopis Terrence Malicka. Není to pouze zasazením děje do prostředí divoké přírody, díky němuž lze filosofickou rovinu filmu chápat jako abstraktní úvahu týkající se celého universa. Paralely lze nalézt i v samotné práci s filmovým stylem. Často se například kamera zcela vychýlí ze své dráhy, odpoutá se od lidského prvku v obrazu a zaměří svou pozornost estetizování samotných přírodních struktur, jednotlivých pohybů a detailů.

Prales, oceán a prostředí tohoto lidmi téměř nedotčeného prostředí navíc vytváří jakousi vstupní bránu do nitra hlavní hrdinky. Anonymní prostředí velkoměsta jako by vytvářelo zábrany a samoregulující prvky jejího života, ale až cesta do odlehlé přírody jí nutí vypořádat se se svou minulostí, když se jí hned země otevře a odevzdá relikvii, která dlouhé roky přecházenou minulost způsobila.

Celý film se v důsledku propojení významové roviny s využitými formálními prostředky stává dechberoucí odyseou doslova epických rozměrů, a to i přesto, že snímek je z hlediska produkčního velmi minimalistický a skoro se nabízí říct slovo „jednoduchý.“ Prostupující prvek neustále plovoucí kamery asociuje nekonečné putování napříč pamětí a lidskou historií, kde se možná stále mění jednotliví lidé, ale zákony přírody, jejíž role je pro interpretaci snímku tak podstatná, zůstávají stále stejné.

Podstatné je, že nedochází k přílišnému romantizování divoké přírody, ani k myšlenkovému zpátečnictví, kdy se velké myšlenky o univerzálně platných věcech stávají kýčovitými omalovánkami, nad jejichž ryzostí a ušlechtilostí je třeba se dojímat. Významová rovina je naopak neúprosně spjatá s výrazovými prostředky a osobitým filmovým stylem, které nutně vytváří symbiózu a jsou nerozlučitelné.

Z locarnské soutěže o Zlatého leoparda jde o jeden z pro mě nejcennějších snímků, už jen proto, že zcela slepě nesleduje trendy současných artových filmů, které se běžně ve festivalových výběrech objevují, ale pracuje daleko osobitěji s jednotlivými formálními prostředky.

Trailer: