Odebírat RSS
RSS komentářůMFF Karlovy Vary #14 Tenkrát v Anatolii
9. 7. 2011 # 13.08 # Festivaly, Filmy # Bez komentáře
Šestý celovečerní snímek tureckého režiséra Nuri Bilge Ceylana, který byl oceněn na festivalu v Cannes, lze nejspíše spolu s filmy Rozchod Nadera a Simin a Michael zařadit mezi tři nejlépe přijatá díla přehledových sekcí karlovarského festivalu. Jde o dosud nejdražší a co se týče času projekce nejdelší Ceylanův snímek, zasazený do prostředí jižní Anatolie.
Michael Giltz, novinář píšící pro Huffington Post, v jednom svém článku informujícím o soutěžních filmech z Cannes, napsal o Tenkrát v Anatolii, že jde o typický východoevropský festivalový film trpící „Tarr-ismem“. Víc zavádějící informaci ale asi nemohl podat. Z hlediska stylu i v jednotlivých významových rovinách není nový film Nuri Bilge Ceylana podobný Tarrovým filmů. Naopak, Ceylan tentokrát odstupuje i od striktního dodržování dlouhých záběrů a pokud mě paměť neklame, tak i využívá bohatšího způsobu záběrování a formálně se tak podstatně posouvá od svých předchozích filmů.
Film je rozdělen do dvou odlišně dlouhých částí. Ta první se odehrává celá v noci, kdy několik policistů, prokurátor, doktor a podezřelý z vraždy projíždějí Anatolií a pátrají po místě, kde by měla být zakopána mrtvola. Tajemná krajina plná lidských artefaktů (a přesto bez jediné známky života) spolu s blížící se bouří donutí pátrající skupinu přenocovat v blízké vesnici. Další den pak mrtvé tělo konečně nalézají a začíná důkladná analýza jeho zbytků.
Není třeba se bát, že by po odhlení příběhu ztratil film na své poutavosti. Naopak je celý snímek navzdory tématu vzdálený detektivnímu zpracování, a vlastně o vraždu samotnou ani zas tak nejde. Pozornost se zaměřuje spíše na jednotlivé charaktery postav, jejich postupné odkrývání a zároveň jakousi auru nedořečenosti a tajemství, která obklopuje jednotlivé příslušníky pátracího týmu a vznáší se i nad celým tímto krajem (i proto jsem si při sledování najednou vzpoměl na Apichatponga Weerasethakula).
Hlavní dvě postavy, které určují povahu filmu, jsou policejní prokurátor a doktor. Prokurátor představuje člověka, jenž se řídí svou intuicí a na základě ní se snaží věřit a chápat svět. Doktor naopak zastává přísně empirický pohled na život, věří ve schopnost komplexně ho popsat, vysvětlit a zaplnit všechna prázdná místa poznáním. Oba tato přístupy pak rozdělují film do zmiňovaných dvou polovin. První patří převážně prokurátorovi, v níž bloudí noční krajinou, která ve svých stínech, tajemných skulpturách a ohlašujícím se živlu nenabízí postavám nic jiného, než se nechat při pátrání řídit štěstím a náhodou. Následující den naopak ve snímku ustupuje postava prokurátora do pozadí a dění filmu začíná ovlivňovat doktor. Jeho precizní analýza mrtvého těla a odměřenost při vynášení soudů se propíjí i do samotného stylu snímku, který naváže na krásné a barevně sladěné obrazové kompozice předchozí části skoro až asketickým stylem bez jakýchkoli příkras.
Nutno říct, že se Nuri Bilge Ceylan tentokrát vyvaroval tomu, že by na sebe formální prvky filmu příliš poukazovaly. To mu bylo často vyčítáno právě v případě jeho předchozího díla Tři opice. Skoro by se dalo říct, že styl tohoto filmu je ve srovnání s předchozími snímky Nuri Bilge Ceylana podstatně “neviditelnější”. Způsob zobrazování pracuje v symbióze s narativní strukturou, jejíž rozplétání je vlastně daleko větší slastí, než pozorování důkladně stylizované vizuální stránky (kameramanem zůstává od předchozích dvou snímků Gökhan Tiryaki).
Osobně tento snímek řadím mezi nejlepší (hodnotím vzhledem k důslednému naplňování stanoveného konceptu a inovativního zpracování), které jsem letos v Karlových Varech viděl.
Tento příspěvek byl napsán uživatelem 
