Redakční ohlížení za 52. MFF Karlovy Vary

13. 7. 2017 # 14.37 # Aktuálně, Festivaly # Bez komentáře

52. ročník karlovarského filmového festivalu je za námi a přišel čas bilancovat letošní úrodu. Jak uplynulý ročník hodnotí redakce Indiefilmu? Byl pro nás v něčem zásadní a jedinečný? A co z programové nabídky přetrvalo v povědomí a stojí za doporučení?

Zuzana Černá

Letošní ročník Karlových Varů byl pro mě, co se týče zhlédnutých filmů, asi nejzdařilejším za pět let, co festival navštěvuji. Při výběru jsem měla šťastnou ruku a za celý týden jsem viděla jen dva „špatné“ tituly. Ovšem jako úspěšný hodnotím každý ročník až poté, co se dočkám nějakého naprosto výjimečného filmového zážitku, po kterém odcházím nevěřícně z kina s obohacujícím pocitem, na nějž nezapomínám ještě dlouhou dobu. Takový dojem ve mne v minulých letech zanechaly karlovarské projekce filmů jako Toni Erdmann (Maren Ade, 2016), Malej Quinquin (Bruno Dumont, 2014) nebo Jaký otec, takový syn (Hirokazu Koreeda, 2013). Přesto, že mne letos velmi potěšily snímky Austerlitz (Sergei Loznitsa, 2016), Western (Valeska Grisebach, 2017), Druhá strana naděje (Aki Kaurismäki, 2017) nebo Rekviem za paní J. (Bojan Vuletić, 2017), na svůj kýžený vrchol festivalu jsem si počkala až do čtvrtka, kdy byl uveden španělský snímek Spousta dětí, opice a zámek(Gustavo Salmerón, 2017), jenž po projekci vyvolal několikaminutové ovace ve stoje a následně byl oceněn jako nejlepší dokument. Navzdory tomu, že režisér natáčel svou rodinu dlouhých 14 let, se mu podařilo neutopit se v záplavě vtipných rodinných videí, naopak dokázal vybrat vhodné momenty, z nichž vytvořil soudržné dílo. Neuvěřitelně zábavný portrét svérázné matky, orámovaný bizarním pátráním po prababiččiných obratlích, tak není jen vděčnou podívanou pro diváky, ale skrze rodinný příběh odhaluje i zásadní témata španělské společnosti, jakými je například politická minulost či důsledky nedávné finanční krize. Nadšením z tohoto snímku si udržuji festivalovou náladu i poté, co už své večery musím trávit jinde, než na terase Thermalu.

Ferdinand Fořt

Ačkoliv jsem na letošních Varech viděl jen málo vyloženě slabých filmů, tak jsem na druhou stranu neviděl žádný film, který by pro mě byl nezapomenutelným zážitkem. Z toho, co jsem měl možnost vidět, jsem si nejvíce užil pro mě poněkud překvapivě dva nejnovější kousky ostřílených tvůrců, kteří se oba částečně dotýkají problému imigrace – Druhá strana naděje (Aki Kaurismäki, 2017) a Happy End (Michael Haneke, 2017). Bez váhání bych pak doporučil ještě Western (Valeska Grisebach, 2017) díky nejcharismatičtější hlavní postavě a mexický Divý kraj (Amat Escalante, 2016) díky jedinečnému spojení rodinného dramatu s fantastickými prvky.

Jakub Jiřiště

Ze všech stran slyším ohlasy, že letošní program Karlových Varů byl ze strany filmových zážitků slabší než ročníky předcházející, což mě mrzí, jelikož co se týče celkového výběru dramaturgů, za mou sedmiletou zkušenost jsem se nesetkal s tak reprezentativním, pestrým a především kvalitativně vyrovnaným programem s minimem úletů. A to mluvím i o soutěžních sekcích, z nichž především soutěž Na východ od západu letos rozhodně nebyla za popelku a nabídla řadu přesvědčivých objevů. Co na tom, že velká jména podala spíše standardní výkon – letos jsem se rozhodl se od nich jako pokročilejší festivalový divák spíše oprostit a v mé třicítce filmů se objevovaly spíše nenápadnější tituly, včetně řady soutěžních snímků. A i když trvale uchvacující zážitek, jak o nich výše píše Zuzka Černá, si mě letos také nenašel, z třiceti filmů jsem zažil pouze tři(!) zklamání: výpovědně velmi pochybný Svět podle Daliborka (Vít Klusák, 2017), Přízrak (David Lowery, 2017), který řadím do skupiny těch namyšlených filmů, které se snaží uchopit na malém prostoru celé univerzum, a čínskou komedii V pohodě (Jun Geng 2017), u níž však uznávám, že nepatřím mezi cílovou diváckou skupinu a tento žánr si bez timingu představit nedokážu). Ze zbývajících filmů měly nejblíže k vrcholným zážitkům minulých ročníků uhrančivý fragment z životního koloběhu konžského uhlíře Makala (Emmanuel Gras, 2017), výsostně civilní gruzínská komedie Moje šťastná rodina (Nana Ekvtimishvili, Simon Gross, 2017) či podmanivá psychologicko-architektonická studie dospívání Columbus (Kogonada, 2017). A pokud Přízraku vyčítám, že chtěl říct velmi mnoho a nakonec neřekl nic, tak například nizozemská povídková komedie Quality Time (Daan Bakker, 2017) se v nápaditě bizarní koláži dokázala dotknout až existenciálního rozměru lidského života v jeho tušeném celku, jenž se zjevuje a zároveň proniká mezi prsty přešlapujících třicátníků. Dokonce i povinná mainstreamová intermezza dopadla letos velmi dobře – Jejich nejlepší hodina a půl (Lone Scherfig, 2016) je i přes melodramatické veletoče působivou exkurzí do britské válečné filmové propagandy a nová pocta města nad Seinou Ztraceni v Paříži (Dominique Abel, Fiona Gordon, 2016) je v některých okamžicích neodolatelným vzkříšením Tatiho posmutnělých grotesek. I přes neskutečně nabitý program mi zůstala řada restů a filmových závazků, především výprava na vítězný film Křižáček (Václav Kadrnka, 2017), který přinesl tu pravou festivalovou kontroverzi.

Martin Mišúr

Devítidenní filmový festival leckdy představuje značný nápor. Nestřídmý návštěvník má teoreticky možnost zvládnout až šest filmů každý den, proto by měl (nejen) v zájmu životosprávy racionalizovat čas. Začít může rozřazením projekcí podle začátku promítání. MFFKV nabízí, hrubě načrtnuto, tři časová pásma: projekce dopolední (od devíti do pravého poledne), odpolední (zhruba od jedné do sedmé) a večerní (od osmé do půlnoci). Neradno podceňovat, jejich správné uchopení totiž umožní vyloučit některé nevhodné kombinace.

Dopolední projekce se zpravidla vyznačují vcelku klidným plynutím. Mnozí smělejší dospávají kocovinu po protančené noci v Aeroportu, v ranním kinosále tedy většinou sedí ti ukázněnější, potažmo pár nezdolných a hrstka abstinujících. Uvedený čas svědčí spíše hladivějším, přímočařeji strukturovaným či svižnějším filmům, což můžu myslet v dobrém (Oklamaný /2017/, Vážený občan /2016/, Druhá strana naděje /2017/) i horším (Odnikud /2017/, Měsíc Jupitera /2017/, Fortunata /2017/). Lze tam rovněž pohodlně uklidit některá lokální a nepříliš objevná sociální dramata či faktografií nasáté dokumenty. Dopolední volba radikálnějších děl naproti tomu často končí předčasným odchodem či dobrovolným usnutím.

Odpolední projekce bývají veselejší: kocovina definitivně odezní, spolehlivě prospěje takticky zařazený oběd. V kinosálech narážíte na rušnější, nikoli však zdivočelý dav, který ochotněji riskuje. Právě odpolední časové pásmo snese uvedení osobitých filmů ze sekce Imagina nebo poct dávno zesnulým režisérům. Kromě toho uvedený čas optimálně svědčí úvodům a debatám po projekci, přičemž některé QNA publiku skutečně pomáhají dílo lépe vstřebat. Osobně mi při odpoledním maratónu udělala radost především ze řetězu utrhnutá francouzská Paula (2017) a lakonické čínské V pohodě (2017). Odvrácenou stranou odpoledních projekcí jsou masové odchody u filmů, zvolených návštěvníkem losovačkou.

Večerní projekce nabízí dvojí tvář. Z jednoho konce zavání oficiální ceremonií, během níž dojde na několikaminutové důstojné potlesky zasloužilým hostům. Zároveň lze ovšem sledovat stupňovanou rozevlátost obecenstva, které odhazuje zbytky koženosti a dává jistým filmům co proto (Přízrak /2016/). Pokud mimoto pracujete, řekněme, v kinosále Národní dům, připravte se, že vás bude zvláště večer kdosi v bezmocné frontě s akreditacemi hlasitě upozorňovat, že dotyčný film musí vidět. Mezi ideální kandidáty večerních projekcí samozřejmě patří soutěžní filmy – žádné jsem neviděl, tudíž neposloužím –, dále očekávaná díla od věhlasných režisérů (letos velmi zabavil Dvojitý milenec /2017/) nebo půlnoční výstřednosti (například poněkud konzumní, leč působivé Hounds of Love /2016/). A pak opět sklenka.

Veronika Hanáková

15 promítacích míst. Přes 150 filmů. 9 dní. Strach z propásnutí silného diváckého zážitku se zvětšil po každé projekci, která nepřinesla vytoužený audiovizuální prožitek. Ani sestavení programu týden před vypuknutím festivalu, ani přečtení všech doporučení, ani včasné zaslání SMS v brzkých ranních hodinách, ani nepřetržité rolování nekončícím přísunem nových doporučení – které prostě musíte vidět, jinak jste nebyli ve Varech, nezaručilo potlačení FOMO, strachu, že něco prošvihnu. Množství filmů, omezený čas, omezená energie na den, neumožnila vidět vše, zvolený film se stal jedním z bodů, které společně vykreslily osobní diváckou linii, jednu z mnoha možných, jedinou, která byla naplněna. Ostatní zůstaly možnostmi, jež krmí onen strach, že něco hodno pozornosti uniklo, něco nebylo uviděno.

Lehká forma strachu byla viditelná nejen na pobíhajících lidech z jednoho sálu do druhého, někteří byly časovou tísni nuceni si půjčit kolo, aby vzdálenost mezi kinosály byla překonána včas, ale i na filmovém plátně, ať už bylo zavěšeno v klasickém kině nebo v upraveném neobarokním sále. Greg Zglinski ve svém nejnovějším snímku Zvířata (2017) nechává propadnout postavy strachu, paranoii. Něco se skrývá za povrchem, co nám není dovoleno vidět. Povrch se mění, povrch jedné osoby se nalepí na druhou, povrch skutečnosti se prolíná se snem, s neskutečnem. Stal se fluidním, jeho změnu není možné uchopit rozumem, postavy propadají zoufalství a strachu, nemají se čeho chytit, vše se rozpustilo do jednoho zlého snu roztaženého od velkoměsta po vrcholky Alp. Drama o dysfunkčním vztahu šéfkuchaře Nicka a spisovatelky Anny nabylo podoby hororového víru, který utichá až v závěrečné titulkové sekvenci.

Ne vždy jdou věci podle plánu. Někdy se člověk nedostane na vytoužený film. Někdy stačí jeden moment, který otřese dosavadním obrazem světa. Fatih Akin nechal projít ve filmu Odnikud (2017) hlavní postavu Katju oním bodem zlomu. Stabilní rodinný život se stal minulostí. Strach z budoucnosti, se v druhé třetině proměňuje v nedůvěru ve funkčnost systému, který graduje ve třetí a závěrečné části, kdy přiznání si strachu vede k jeho překonání. Přes množství viděných filmů, právě zmíněné dva snímky potlačily strach z prošvihnutí onoho něčeho, který se ovšem o to silněji dostavil v závěru festivalu, kdy mi unikla poslední projekce dokumentárního snímku Spousta dětí, opice a zámek (Gustavo Salmerón, 2017).