Odebírat RSS
RSS komentářůMFF Karlovy Vary #6 Požáry
5. 7. 2011 # 10.34 # Festivaly, Filmy # 2 komentářů
Snímek Požáry se zdá být dosavadním završením poměrně dlouhé, leč co se týče počtu snímků skromné filmařské kariéry kanadského tvůrce Denise Villeneuvea. Po řadě originálních a tematicky i stylově velmi odlišných indie snímků se totiž tímto svým nejnovějším počinem rázem zařadil mezi kanadskou filmovou elitu (nominace na Oscara za nejlepší cizojazyčný film, ovládnutí kanadských národních cen Genie). Villeneuve se nesnaží vytvářet osobité autorské filmy propojené rozeznatelným rukopisem a Požáry jsou toho výsostným důkazem. Režisér plně opouští pole jemného experimentu i existenciální pocitové roviny (alespoň těmito dvěma kategoriemi by bylo jeho dílo možné zobecnit) a zkouší své síly na nevyzkoušeném poli rozmáchlého vyprávění zahlceného situacemi a dějovými zvraty.
Požáry způsobem vyprávění naplňují znaky mysteriózního žánru, jeho obsah však má blíže rodinnému dramatu s politicko-historickým zázemím. Dvojčata Simon a Jeanne se po počátečním zdráhání totiž snaží rozluštit velkou hádanku, kterou pro ně připravila jejich zesnulá matka, a tím jsou oba přinuceni k obtížnému pátrání po její minulosti v oblasti Blízkého východu. Sourozenci postupně zjišťují šokující zkušenosti, odhalují silnou osobnost, po jejímž boku léta nevědomky žili, a postupně přehodnocují svůj vztah vůči ní.
Villeneuve zcela volně přechází mezi minulostí a přítomností, aniž by však vytvářel komplexní vztahy mezi oběma časovými rovinami. Volením pořadí odkrývaných faktů na obou úrovních i předbíháním událostí, jejichž pravý smysl se projeví až později, však dokáže udržovat pozornost bez jakéhokoliv pocitu zmatečnosti a pečlivě si připravuje půdu pro celý arsenál zvratů. Obě linie jsou však značně nevyrovnané. Zatímco příběh matky dosahuje parametrů antického dramatu v dokonale ztvárněném prostředí náboženského konfliktu, pátrání sourozenců nenabízí jedinou vděčnější scénu a spíše se podobá suchopárnému a přímočarému sběru informací, které dokážou oživit až netrpělivě očekáváné retrospektivy.
Navíc koherenci snímku velmi narušuje snaha vyjádřit odcizený vztah mezi bratrem a sestrou. Nejen, že divák nepochopí zhola nic o tom, co dvojici přivedlo na bod mrazu, ale navíc působí nešťastně i okatě artistické podání tohoto vedlejšího tématu. Dlouhé a symbolické scény z bazénu jako by střihač omylem přimíchal z úplně jiného filmu a jediná možnost psychologicky prohloubit zběsile ubíhající děj až zarazí povrchností a lacinou efektností těchto intermezz.
Požáry však přesto neztrácejí na intenzitě a mrazivosti výpovědi. Villeneuve se ani tentokrát plně nepoddal syrové autenticitě a reálie příběhu si vytvořil zcela po svém (s přispěním předlohy, kterou je překvapivě divadelní hra) za pomoci širokého štábu výtvarníků a architektů. Scény zničených měst a komplentativní obrazy vyprahlé krajiny jsou působivé samy o sobě a nabízí alespoň chvilkový odpočinek od proudu situací, při nichž až vyvstává studený pot (jedinečný masakr v autobusu).
Pokud divák přijme skutečnost, že hlavní předností snímku je dokonalá scénáristická fabulace, která funguje jen, co se týče splétání a rozplétání příběhu, a je mu blízký i poněkud konzervativní ztvárnění tématu, čeká ho působivý zážitek. A nic na tom nemění i několik logických lapsů a klíčová role velmi nepravděpodobné náhody. Ve všech ostatních složkách jsou však Požáry pouze lepším průměrem, ve snaze o hlubší, odvážnější výpověď a dramaturgickou vyrovnanost bohužel selhávají. U koho stojí tyto požadavky na předním místě, ať raději zkusí jiný z kompletní nabídky režisérových snímků, které spíše slibují jejich naplnění. Já si však i přes tyto nedostatky snímek vychutnal a dokonce se nedostavila tak častá doznívající pachuť na patře.
Další projekce na festivalu: 7.7. 11:00 Karlovarské městské divadlo
Tento příspěvek byl napsán uživatelem 
Já bych si tu s kritikou trochu dovolil nesouhlasit. Nebo zmínit trochu jiný pohled na film, který jsem včera zhlédl.
Pro mě to byl příběh mnohem silnější Oidipa či juliovskoromeovské tragiky nenaplněné lásky.
Byl to příběh bohužel velmi reálný, byť se vyskytla místa, kdy si člověk mohl pomyslet, tak, a aby toho nebylo málo, určitě to vyústí takto – no jasně, to jsem si mohl myslet. Přesto mi to nepřišlo přitažené za vlasy.
Sice jsem přesně neidentifikoval blízkovýchodní zemi, kde se příběh odehrává, občanská válka, dělení na sever a jih, na islámskou a extremistickou nacionalistickou křesťanskou populaci evokují Libanon.
Bylo symbolické vidět tento film v době, kdy Blízký a Střední Východ opět hoří, požáry vášně a řetěz násilí nekončí… O to více na mě zapůsobilo vyznění filmu – pro někoho možná moralistické či patetické, jež přes všechno zlo a utrpení nabídlo naději…
Že je ve filmu něco upozaděno, v náznaku a nerozvinuto? Aspoň má člověk prostor pro svou fantazii. Dcera byla více empatická, času však trávil s matkou více syn? Cítili oba sourozenci, že jsou neúplní, že jim chybí historie, třebaže tragická? Že mají v minulosti mezery, se kterými se vypořádávají po svém?
Film doporučuji, právě pro hledání svých kořenů, pro porozumění lidským selháním v kontextu nesmyslného násilí, co plodí jen další zkázu a hlavně pro ukázání směru, jak z bludného kruhu ven…
Plně souhlasím s Vaším názorem. Nakonec vlastně vyjadřujete něco s čím se také ztotožňují, ale co z mé recenze dostatečně nevyniklo. Vyznění na mě rovněž nepůsobilo moralisticky ani pateticky a podařilo se mu uměřenou formou říci něco důležitého k aktuálnímu dění a po strastiplném sledu událostí mírně povzbudit. Akorát mi autentický a hlubší dojem z katarze stále kazí onen vykonstruovaný zvrat, i přes jeho nespornou výpovědní hodnotu (rozhodně beru v potaz uměleckou licenci pracující na hyperbolizovaném paradoxu). Postavit vyústění na tak obrovské náhodě jednoduše nemůže nabídnout zásadnější řešení pro současnou úroveň mezilidských vztahů na Blízkém východě a příběh tak zůstává na silně osobní rovině (kde také závěr funguje dobře) – tudíž ukázání směru jak uniknout ven z bludného kruhu skutečně funguje jen ve filmu a jeho přesah je minimální – nanejvýš může zapůsobit jako morální příklad.
Sourozenci se vám možná otevřeli více než mně, nedořečenost zde je skutečně silná a asi je potřeba více pozornosti i empatie vůči navenek chladně působícím postavám. Avšak to nic nemění na mém názoru, že méně vizuální symboličnosti a více bezprostřední autenticity, by postavám posloužilo lépe – musím se přiznat, že mě právě tímhle způsobem podání i ony v důsledku začaly dost iritovat a tudíž asi z mé strany ani nebyla ochota, snažit se je hlouběji pochopit. Tím pádem váš komentář beru jako významný doplněk k recenzi a děkuji Vám za něj!