Odebírat RSS
RSS komentářůMFF Karlovy Vary #4 Dva norské filmy
3. 7. 2011 # 6.27 # Festivaly # Bez komentářePrvní dva dny festivalu byly hlavně ve znamení anglické herečky Judy Dench, která dosud plní prostor všech médií. V pátek převzala z rukou Jiřího Bartošky Křišťálový globus za celoživotní přínos a večer pak uvedla spolu s původem japonským režisérem Cary Fukunagou snímek Jana Eyrová, v němž ztvárnila jednu z vedlejších rolí. V sobotu se pak také poprvé promítala restaurovaná kopie filmu Marketa Lazarová, jejíž provedení zatím většina zpravodajů, kteří se na projekci dostali, chválí.
Z obou uplynulých dnů zatím přinášíme minirecenze dvou norských filmů.
Nokas (Norsko 2010; rež. Erik Skjoldbjærg)
Norský film Nokas vychází ze skutečného přepadení, které se v této severské zemi uskutečnilo před sedmi lety. Režisér Erik Skjoldbjarg rekonstruoval událost na základě očitých svědectví náhodných kolemjdoucích i hlavních aktérù. Na tomto základě se mu podařilo napsat precizní scénář, jenž se vyhýbá tradičním klišé a snaží se co nejvíce přiblížit realitě. To zároveň znamená, že ve svém snímku nedodržuje ustálené dramaturgické konvence, ale celý film přizpůsobuje pokud možno největší věrnosti proběhlým událostem.
Neexistuje tu například žádný hlavní hrdina, nebo kdokoli s kým by se šlo identifikovat. Odtažitý styl snímku naopak upozorňuje na nestálé tempo a přesnost filmové rekonstrukce. V důsledku toho dochází ke značnému oddramatizování a zcela jinému diváckému zážitku, než je u podobných filmů zvykem. Člověk si až v této situaci uvědomí, jak závratně se vlastně často liší realita od filmových verzí. Filmové krádeže vypadají vždy rychle, akčně, přehledně a nějak tak celkově „živěji“. Po prvním výstřelu se srocené davy rozbíhají a na scéně většinou zůstávají lupiči v obklíčení policistů, kteří během několika sekund stačili v celém okolí rozmístit zátarasy a usadit odstřelovače na střechy. Skjoldbjargův film na to jde přesně naopak. Loupež se vlastně nepodaří zastavit, přestřelka která následuje je vlastně jen pouhými výstřely do vzduchu, příjezd policie se odehrává beze spěchu v naprostém klidu a při vzájemném odstřelování stále chodí mezi oběma stranami civilisté, kteří zákrok policie nezaznamenaly.
Ve výsledku je tak snímek velice zajímavým pokusem o rekonstrukci reálných událostí. Svou sílu čerpá především ze svého celkového minimalismu a prostoty. Je „pouze“ mechanickým záznamem procesu loupeže, kde se divák svými sympatiemi nepřiklání ani k jedné ze stran, ale spíše zaujímá distancovanou vševědoucí pozici.
Další projekce na festivalu: 3.7. 16:30 Richmond; 9.7. 16:00 Divadlo Husovka
Lovec trolů (Norsko 2010; rež. André Øvredal)
Druhý norský film jsem viděl v sobotu a jde o jeden z nejvýraznějších titulů, které se z této země dostaly tento rok na světové festivaly. Skoro jsem si po jeho uvedení na Sundance sliboval, že půjde o zajímavý film, který koncept “found footage” dokáže povznést na novou úroveň (bohužel se mi již dříve potvrdilo, že v rámci žánrových pokusů je daleko zajímavější dramaturgický výběr SXSW než Sundance festivalu). U snímku se nabízí číst ho jako vývozní artikl, který má ukázat, že i v rámci nízkorozpočtových filmů dokáží v Norsku natočit vizuálně působivý trikový film, než o to vystavět bytelný a srozumitelný žánrový film. V několika bodech se pokusím vyjádřit, proč si myslím, že jde jen o tuctový snímek, který lze s klidem minout.
Za prvné vychází z podobného konceptu jako Záhada Blair Witch (tedy forma nalezeného dokumentárního snímku, který natáčí fiktivní štáb), přitom však tento způsob nedokáže nijak funkčně využít, natož pak inovovat a posouvat někam dál. Za druhé je film plný nelogických zvratů a ztěží uvěřitelného chování hlavních postav. Příkladem může být postava lovce trolů, který nejdříve štáb odhání a odmítá se jakkoli vyjadřovat na kameru. V rámci scenáristické nutnosti se však o pár minut později z ničeho nic rozhodne s filmaři spolupracovat. Za třetí pracuje snímek s naprosto mizivou mytologií, která je shrnuta pouze v několika málo větách. Svět trolů není nijak důkladně vybudován či vysvětlen a stává se tak i v rámci fikce neuvěřitelným. Za čtvrté si pak nelze nevšimnout, jak je vlastně celý ten způsob natáčení ve stylu autentických dokumentárních záběrů vlastně zbytečný a celé by to daleko přirozeněji fungovalo jako normální film.
Snímek více než svými estetickými vlastnostmi udivuje schopností tvůrců svůj produkt prodat a vytvořit kolem něho “hype”, přestože se za ním vlastně nic zajímavého neskrývá. Pokud na Karlových Varech pátráte po Norském filmu, pak nelze učinit lépe, než jít na Nokas, na nějž upozorňuji v horní části článku.
Další projekce na festivalu: 4.7. 24:00 Malý sál; 7.7. 24:00 Kino Čas
Tento příspěvek byl napsán uživatelem 
