Odebírat RSS
RSS komentářůMFF Karlovy Vary #3 Jana Eyrová
2. 7. 2011 # 15.24 # Festivaly, Filmy # Bez komentáře
Na festivalu v Karlových Varech začaly první projekce filmů již v pátek dopoledne, nicméně oficiálním zahajovacím snímkem byla až nová verze Jany Eyrové, kterou bylo možné spatřit od jedenácté hodiny večerní ve zdejším letním kině. V rámci festivalu je to také bohužel jediná projekce, jež se letos na tomto nově otevřeném prostoru odehraje.
Román Charlotte Brontë se dočkal už nespočetně převodů do filmového formátu. Nejznámější verzí je asi ta z roku 1996 režírovaná Francem Zeffirellim s Williamem Hurtem a Charlotte Gainsbourg v hlavních rolích. Slavná literární předloha byla ve své době zajímavá nejen svou romantickou linií, ale také tím, jak román reflektoval některé dobové problémy. Desítkami převodů do nejrůznějších uměleckých forem i samotným posunem doby se však z motivů románu stalo klišé a trpí tím vlastně i nejnovější adaptace od režiséra Caryho Fukunagy (v Karlových Varech již uváděl svůj celovečerní debut Sin Nombre).
Adaptace takto „kanonického“ díla je obtížná už jen kvůli faktu, že v rámci jeho přetváření se nelze soustředit pouze na jeho estetické kvality, ale také na samotnou uměleckou hodnotu díla. Sebekrásněji natočený film se může stát naprosto zbytečným, když se nesnaží materiál obohatit a inovovat. V uměleckém procesu je důležité právě tvarování a nalézání nových klíčů k zobrazení a interpretování stokrát viděných příběhů. Umění by mělo hlavně poukazovat samo na sebe – na svou strukturu, ze které vycházejí jeho kvality. Je třeba vyvarovat se využívat tohoto filmu pouze k tomu, abychom mluvili o kvalitách románu Charlotte Brontë, ale všímat si hlavně samotného filmu jako uměleckého prostředku. Nevnímat film jako označující, ale jako označované. Je tedy otázkou, kam film svou předlohu posouvá.
Snímek uchopuje román poměrně zajímavým způsobem. Hlavním průvodcem filmu se stává Jana Eyrová. Nikoli jako hlavní postava díla, ale jako jeho vypravěč, skrze nějž nám je dovoleno pronikat do filmového příběhu. Zatímco v předcházejících adaptacích bylo často využíváno voiceoveru, který doplňoval obrazovou složku díla, Fukunaga od toho upouští a staví film převážně na obrazech (s kameramanem Adrianem Goldmanem se jim podařilo vytvořit opravdu úchvatné záběry). Druhým posunem je pak zvolení nelineární vyprávěcí struktury. Většina děje se odehrává ve flashbacích motivovaných hlavní hrdinkou, která divákovu vševědoucnost omezuje pouze na svou perspektivu. Zároveň tím opodstatňuje i chvílemi pateticky poetický nádech filmu, protože jde o přiznaný subjektivní konstrukt Jany Eyrové.
To se promítá jak v jednotlivých formálních prvcích, když v některých chvílích například kamera zcela opouští stanovený způsob záběrování a vybočí do netradičního úhlu. Stejně tak zasazení do romantického prostředí uprostřed rozbujelé krajiny koresponduje s vnitřními stavy hrdinky, podle nichž se příroda dynamicky proměňuje.
Snímku se podařilo udržet svou vnitřní koherenci a zároveň i jemně formálně ozvláštnit způsob vyprávění. Jako adaptace zřejmě lehce posouvá určitá témata knihy. Za určitou poplatnost „ateistické době“ tak lze například chápat upozadění víry a pouze nepřímo lze mluvit o jakési křesťanské morálce Jany Eyrové.
Nová verze Jany Eyrové se nakonec více soustředí na to vyvolávat emoce, než vytvořit psychologicky srozumitelný konstrukt. Pro lepší pochopení jednotlivých charakterů by asi bylo třeba delší stopáže. Ovšem za výtku to lze označit pouze z jednoho úhlu pohledu. Překlopit jedno z velkých děl literárního romantismu do filmové podoby by šlo asi těžko při potlačení jeho bytostně charakteristických rysů. Nakonec, jak jsem již předestřel výše, je film po většinu své doby vystavěn jako zpětný návrat Jany Eyrové na události dávno minulé, z nichž se v hrdinčině paměti situace i postavy uchovaly v jednorozměrné podobě, ne nutně tak, jak se doopravdy jevily.
Jana Eyrová; Velká Británie/USA, 2011, 120 min, premiéra v ČR 28.7. 2011
Tento příspěvek byl napsán uživatelem 
