Subjektivní ohlédnutí za MFDF Jihlava

1. 11. 2010 # 18.22 # Festivaly # Bez komentáře

Mezinárodního festival dokumentárních filmů si může na své konto připsat další úspěšný ročník, jenž tentokrát nebyl postaven jen na osobité atmosféře a uvolněnosti, ale i na silné koncepci. Trochu zašifrované heslo Doc.dream totiž otevřelo velmi podnětnou cestu úvahám o mezních podobách dokumentárního filmu. Upadnutí do snu se totiž v dokumentární tvorbě rovná průniku fikčních, náhodných a osobních prvků a postupů (ať již vědomých či nevědomých) do bezprostřední reality. Dramaturgie připravila řadu snímků, jež dávaly explicitněji najevo toto vzájemné napětí, avšak nabídla také příležitost uvažovat o styčných plochách rovněž ve filmech, v nichž je autorské gesto velmi zastřené, leč stále přítomné a s trochou námahy odhalitelné (k tomu dobře posloužil například nový Wisemanův snímek Boxing Gym či jeho rukopisem inspirovaný francouzský dokument Les Arrivants/Příchozí z každodenního prostředí imigrantské kanceláře).

Velmi podmanivě byla zvolená filosofie zakomponována do slavnostního zahájení festivalu v režii divadelních nadšenců ze souboru Vosto5. Těm se na jevišti podařilo stvořit hybridní prostor, v němž se prolínaly všechny roviny související s uvažováním o dokumentu jako filtru reality. Diváci tak zprvu dostali možnost přihlížet dění v jakémsi „nadčasovém“ kempu se čtveřicí táborníků, zpasivnělých působením letních veder, a jejich trefně odkoukaným úkonům i projevům konzumního hedonismu. Poté do předložené „reality“ zasáhl příchod moderátorské dvojice v kovbojském outfitu, jež jen zdůraznil paradoxní situaci, v níž se dění v sále a oficiální úkony související s předáváním cen Silver Eye pro nejlepší východoevropské dokumenty a projekty stalo fikčním narušitelem. Vzniklou situaci navíc řádně zkomplikoval pohotový technik, který s ruční kamerou propojoval tyto dvě roviny do nové úrovně autentického dění a přitom hrál i roli tlumočníka „objektivních“ situací. Jeho vzniklý překlad byl k porovnání přímo přenášen na visící boční stěnu karavanu, nahrazující plátno. Tím se pro přemýšlivější diváky naskytla možnost v příhodných chvílích zvednout hlavu vzhůru a oddat se úvahám plynoucím ze srovnání výsledného obrazu se skutečným děním na jevišti.

Nutno však podotknout, že k tomuto zahloubání nebyla skoro nabídnuta příležitost, jelikož pozornost byla zcela zahlcena simultánním procesem na jevišti. A právě ten byl zdrojem řady nečekaných střetů, jimiž byla bez servítek narušována oficiálnost ceremoniálu, jehož důstojný průběh byl jen zbožným přáním zahraničních návštěvníků a především členů poroty. Česká slast v protielitářském postoji a nesnobském míšení vysokého a nízkého vyvolala u hostů ze západu spíše nervózní až nevěřícné reakce. Ty vhodně reprezentovala křečovitá grimasa rozpačité porotkyně, kterou při vyhlašování ceny několikrát přerušilo slastné hekání obtloustlého polonahého muže, jenž si právě užíval důkladnou masáž. Člověk tak mohl být svědkem menšího „kulturního šoku“, jenž dodal vydařenému a rozhodně inteligentnímu představení další a rozhodně nejzábavnější rozměr. Navzdory tomu však v těchto kouzelných momentech průniku nečekaného i nechtěného (a jsou to právě tyto okamžiky, které dokumentární snímky nejvíce přibližují pravdě) dal najevo, že tento „transformační proces“ do celkové atmosféry festivalu, hraničící občas až se studentskou recesí, nedosahuje u některých vrstev publika kýžených výsledků.

Ovšem, přežili-li konzervativněji naladění filmoví nadšenci ze Západu tento křest ohněm, těžko je už mohlo něco překvapit – například velmi netradičně zvolený a provokativní design pracující se „snovými“ stavbami či interiérovými dekoracemi ze strohých europalet, zahrnujících i vyhlídkovou dvojlatrínu na náměstí či mobilní saunu. Ten také dal najevo stále přetrvávající kompromis mezi provinčním přesahem festivalu a jeho nutností spokojit se s podmínkami odkazujícími spíše na akci regionálního charakteru. Ani samotné město příliš nevyhovuje svým zázemím a chybí mu užší propojenost s festivalovým tepem, což se týmu letošnímu festivalu podařilo opět úspěšně zastřít svým svérázným přístupem, zdůrazňujícím bezprostřednost a myšlenkovou otevřenost. Davy mimojihlavských návštěvníků tak sice oživily po celý rok téměř mrtvou a turisty spíše opomíjenou Jihlavu, avšak se skutečným festivalovým vřením se dalo setkat spíše v zaplněných sálech, jejichž kapacita i přes otevření druhého velkého prostoru v kulturním domě opět selhávala, a především ve festivalovém stanu. Ten se již stal symbolem místa setkávání a probdělých nocí za doprovodu hlasité hudby a překřikujících se hlasů, hustého cigaretového dýmu, i každodenních divadelních představení, v nichž opět vynikala bezuzdná improvizace skupiny Vosto5. Právě tento ne zrovna pohodlný prostor do velké míry zachránil noční vyžití, jež je pro každý festival esenciální složkou.

Výběr snímků opět nabídl velmi pestré spektrum i co se týče rozdílnosti publika. Spokojeni mohli být jak příznivci produkce komerčních televizí, kteří se bavili při sledování reality show, aniž by třeba reflektovali jejich manipulaci se skutečností i podřízenost společenským záměrům , tak i krajní obdivovatelé odvážných experimentů, jimž sekce Fascinace letos nabídla opravdové hody i díky přítomnosti jednoho z nejzajímavějších představitelů této kinematografie, maďarského režiséra Andrása Szirtese či Japonce Ichiro Suoeky, jenž uvedl retrospektivu svých krátkých snímků, postavených na jednotné koncepci. Jako vystudovaný chemik totiž našel zalíbení ve fyzické manipulaci s filmovými pásy amatérských archivních záběrů, jimiž sugestivně zvýrazňuje ubíhající čas, který nyní na diváka přímo útočí a vytrhává ho z jakéhokoliv nostalgického zasnění a uvíznutí v minulosti.

Tématiku festivalu jsem mohl několikrát posoudit na mnou zhlédnutých snímcích, mezi něž patří například Íránská kuchařka tvůrce Mohammada Shirvaniho. Tento svěží a humorně laděný počin se sice veze na vlně snímků zabývajících se ženskou otázkou v této zemi, ale právě snaha režiséra nalézt ve vlastní rodině velmi rozdílné přístupy k tradičnímu pojetí manželského soužití vyzývavě komplikuje probíhající debaty a vnáší do nich relativizující prvky. Přesto však této polemické noty dosahuje jemně a spíše náznakovým způsobem za pomoci nevinných otázek pokládaných ženám, jež před jeho statickou kamerou s ironickým nadhledem komentují svoji situaci, aby takto přiblížené životní podmínky některých z nich prošly poměrně překvapivým zvratem ve výmluvných scénách stolování a rituálního sklízení nádobí. Jako problém tohoto filmu se však může pro někoho jevit jistá povrchnost a neupřímnost jednotlivých výpovědí. Z tohoto důvodu rozhodně nejde o hlubokou sondou do každodennosti a tužeb íránské ženy. Spíše se jedná o sběr nevyhodnocovaných argumentů, z nichž však nakonec stejně vyjde najevo režisérův názor. Na případě své manželky, jejíž emancipace vedla až k naprosté odloučenosti od prostředí kuchyně jako výborně zvoleného symbolu životního naplnění tradiční muslimky, totiž v závěru dokazuje, že všechno má své meze a že se rozhodně nehodlá vzdát komfortu, který íránským mužům poskytují verše Koránu. Z nevinně a nestranně působící směsi názorů tak nakonec vyvstává poměrně významné narušení progresivních snah íránské společnosti. Film tudíž nelze film brát jako nějaké zachycení autenticity tamějších domácností, spíše je jakousi velmi přístupnou esejí, postupně splétající stylizované obrazy-postoje v jasné, dosud skryté stanovisko.

Naopak Vlastní životopis Nicolae Ceausesca (vítěz sekce Mezi moři) se snaží velmi originálním způsobem dokázat, dá-li se to tak nazvat, objektivní ztvárnění naprosté fikce. Kdo čekal autentický či kritický pohled na totalitní Rumunsko, setkal se s naprostým opakem, ačkoliv režisér Andrei Ujica nakládal jen se skutečnými archivními materiály, k nimž nepřipojil žádný komentář a rovněž se vzdal jakékoliv střihové manipulace a vytváření nových významů. Střih skutečně spočívá pouze v tom, navázat další dobový fragment (leč předem pečlivě vybraný z obrovského kvanta materiálu) do chronologické řady. Důležité však je, že onen filtr reality nespočívá v současném úkonu, ale v samotném materiálu, s nímž se nyní s minimálními a nevyhnutelnými zásahy do významové struktury nakládá. Ujica tak vytvořil kroniku Rumunska z vlastního zkresleného pohledu jeho absolutního vládce, jenž v první polovině obsahuje ještě určité vazby na realitu, ale ty se postupně ztrácejí za ideologickou hradbou a zatímco se někde dole dělo něco zásadního a šokujícího, film dál nevzrušivě pokračuje ve své idealistické a neotřesitelné linii, vytvářející až odlišný prostor, jenž pak v závěru dává mírně omluvný nádech diktátorově obhajobě před popravou. Z této autobiografie jako by skutečně vyplynulo, že Ceausescu pozbyl schopnosti nahlédnout skrze utuženou bariéru na katastrofální důsledky, jenž skrze ní plynuly působením jeho vlády. Otázkou je, zda-li je tento dojem pouze výslednou myšlenkou nápaditého filmového experimentu, nebo se skutečně Ceausescu utužováním své vlády dostal do absolutní odloučenosti od života jeho země.

Určitě je na místě se také velmi zkratkovitě zmínit o české dokumentární tvorbě, která v programu zaujímala značnou část a jejiž projekce rozhodně netrpěly nedostatkem diváků, spíše naopak. Premiéru samostatného filmu Víta Klusáka Vše pro dobro světa a Nošovic musela řada diváků přetrpět ve stoje, ale naštěstí nemuseli zažívat útrpné pocity ze samotné projekce. I když sice výsledek působí trochu roztěkaně a nezaujme odvahou srovnatelnou s předcházejícími počiny režisérského tandemu, přesto stále odzbrojuje úctyhodnou schopností nacházet v současných reáliích české společnosti nečekaně absurdní situace. Jejich uplatnění však výrazně narušuje koherentnost struktury a rozděluje jí do nespojitých bloků. Vzniklá mozaika tak skoro rezignuje na nabízející se výpověď o rozkladném vlivu obří továrny na společenství ve vesnici a spíše se snaží působit jako investigativní dokument o praktikách nadnárodních společností, který však ztroskotává na krotkém přístupu i ne moc věrohodně působící „oběti“. Nebýt dokonale „nedokonalé“ závěrečné tečky v podobě reklamy na nošovické zelí, bouřlivý a dlouhý potlesk v sále by asi nebyl tak spontánní.

Lepší přístup k tématu i způsob jeho ztvárnění předvedla Erika Hníková ve svém Nesvatbově, u nějž se skutečně nabízí otázka fikcionalizace dokumentárního materiálu. Výchozí situace přivedla režisérku ke snaze podřídit materiál humornému nadhledu, jisté gradační struktuře a vděčným pointám, čímž se rozplývá hranice mezi syrovou skutečností a manipulací. Spíše než autentický náhled na poměrně závažnou problematiku tak má film blíže formanovskému narativu i s jeho schopností zesílit trapnost. Dokonce i tematicky dává film vzpomenout na Lásky jedné plavovlásky, na něž upomíná hlavně vrcholná scéna ze seznamovacího večírku. Jako problém nevidím ani tak podřízení konstrukci, jež občas dokáže vystihnout skutečnost v přesně vyhmátnutých kontrastech a paradoxech, jakožto nedotaženost rozvíjené struktury, která po svém vrcholu nenabídne kýžený dozvuk a spíše odhalí tvůrčí rozpaky nad konečným zhodnocením předložených situací.

Bohužel jsem neměl možnost shlédnout vítězný snímek sekce Česká radost Ženy SHR (rež.: Martin Dušek a Ondřej Provazník) natočený na digitální fotoaparát, i když dle slov přesedy poroty Jana Boka byla letošní soutěž českých filmů velmi vyrovnaná a ocenění by si zasloužily i dva v předchozích odstavcích zmíněné počiny. Česká televize však nabízí možnost se na dokument, který obstál v tak silné konkurenci, podívat on-line zde. Jako nejlepší zahraniční dokument byl na závěrečném ceremoniálu, nesoucího se opět v nonkonformním duchu zahajovacího večera, oceněn film Susany de Sousa Dias 48, propojující výpovědi politických vězňů Salazarova režimu s fotografiemi z archívů tajné policie.

Cena diváků připadla sympatickému studentskému projektu Pozemšťané, koho budete volit? vedeném zkušenou dokumentaristkou Lindou Jablonskou. Z experimentálních filmů nejvíce „fascinovalo“ sci-fi dílko Signální lana patří minulosti kanadského režiséra Johna Price, velmi zvláštním způsobem přenášející v amatérských záběrech pouť po Měsíci na povrch naší planety. Jihlava navíc letos měla poctu udělit i mezinárodní cenu Doc Alliance, kterou si odvezl již zmíněný francouzský film Příchozí (rež.: Claudine Bories, Patrice Chagnard).

Doufám, že tato trochu neuspořádaná skrumáž dojmů, faktů a hodnocení letošního festivalu a jeho nabídky vytvořila alespoň trochu zaostřený obraz ohlížející se nazpět. Jihlavský festival opět dokázal i přes nutné improvizace všeho druhu dokáže udržet svůj statut v našich zeměpisných šířkách výjimečné a přitažlivé akce, jež se navíc odmítá stát prázdnou schránkou uváděných děl. Naopak se jí v tomto ročníku podařilo působivě myšlenkově propojit vnější kontext a děje s filmovými obsahy a nabídnout tak velmi inspirativní prostředí pro úvahy o podtsatě dokumentárních filmů. Myslím si, že stále více nastavovaná laťka se začíná měnit ve skutečnou výzvu. Snad příští ročník opět nabídne ladný přeskok aniž by zradil svoji pracně dosaženou poetiku a atmosféru.