Aktuálně ze Sundance #1 První promítané filmy

Ve čtvrtek večer tradičně zahájil Sundance festival jeho zakladatel Robert Redford. Na tiskové konferenci, kterou bylo možno živě shlédnout i přes oficiální webové stránky festivalu, spolu s novým ředitelem festivalu Johnem Cooperem proklamoval, že letošní ročník by se měl vrátit k myšlenkám, jež vedly v roce 1985 k jeho založení. „Cítil jsem, že jsme se začali pohybovat na tenkém ledu a potřebovali jsme ke věcem zcela nový přístup. Myslím, že festival potřeboval návrat ke svým kořenům, kde jsme začínali a kde byl jasně vidět rozdíl nezávislého filmu od mainstreamu,“ řekl Redford sedící v pohodlném křesle Egyptského divadla v Park City.

Přes všechny sliby se však stále festival jeví poněkud rozporuplně. Pozornost se letos sice zaměřuje více na dokumentární snímky a nezávislé filmy s nízkým rozpočtem, pro které byla zřízená nová sekce s názvem „Next“ (podmínkou je, aby rozpočet filmu nepřesahoval půl milionu dolarů), ale zároveň s ní vznikla také sekce, která uvádí úspěšné filmy z jiných festivalů.  K předem „zprofanovým“ titulům, kolem nichž se ještě před severoamerickým uvedením tvoří velký hype, se tedy festival stejně nevyhne. Krokem dopředu je ale distribuce některých uváděných snímků přes YouTube a některé VOD služby.

Festival má již za sebou první čtyři dny a mnoho z očekávaných snímků bylo již promítnuto. Můžeme se tedy poohlédnout a zaměřit se na ty filmy, o nichž se nejvíce mluví. Mezi tvůrci krátkých filmů vyvolal bezpochyby největší ohlas Spike Jonze se svým novým dílem I´m Here, nabízející originální pohled na robotí lásku. Snímek je zasazen do imaginárního světa, kde žijí roboti hned vedle lidí. Zpravodajové ze Sundance jsou veskrze zajedno, že jde o snímek, který se prostě musí vidět. Navzdory hlavním protagonistům (kteří mají místo hlav krabice) jde prý o velmi emotivní a poetický zážitek, který díky vizuální stránce a hudební složce působí jako prodloužený videoklip (v dobrém slova smyslu). Dost možná jde o režisérův nejosobnější film, který při zobrazování citů uměle vytvořených postaviček strčí do kapsy i technologii motion capture, již užívá při výrobě svých animovaných filmů třeba Robert Zemeckis.

Mezi filmy mezi, o kterých se nejvíce a nejlépe mluví, patří nečekaně úspěšný thriller Buried (tomu se budeme podrobně věnovat až v následujícím článku), Animal Kingdom s Guy Pearcem v hlavní roli, film bratří Duplassových Cyrus a dokument Catfish.

Animal Kingdom režiséra Davida Michôda se zaměřuje na osud sedmnáctiletého chlapce, kterého si po smrti jeho matky vezme do opatrovnictví rodina plná kriminálníků a nebezpečných živlů. Z drsného života, který do budoucnosti neslibuje nic dobrého, se ho snaží vytáhnout místní detektiv, jehož hraje Guy Pearce. Jde o Michôdův režijní debut, přesto se mu už teď některé hlasy snaží predikovat hlavní cenu v kategorii světového filmu. Prý je to nezapomenutelný snímek, provokativně ukazující nezkreslený obraz australského (resp. melbournského) podsvětí, se skvělými hereckými výkony hlavních protagonistů (již zmíněný Guy Pearce, Ben Mendelsohn a Joel Edgerton) a naprosto jedinečnou kamerou, která zachycuje pochmurné prostředí Melbourne.

Černá komedie bratří Duplassových s názvem Cyrus získala také zatím jedny z nejlepších ohlasů. Hlavní hrdina filmu John se nedávno rozvedl a zatímco on je sám, jeho bývalá partnerka již plánuje novou svatbu. Netrvá to však dlouho a i on potká ženu, která ho opět dokáže okouzlit. Jediným problémem jinak dokonalého vztahu není ale nic menšího než její jednadvacetiletý syn. Konvenční námět každé druhé komedie by měl ale čerpat z mumblecore estetiky (bratry Duplassové můžeme vlastně považovat za její zakladatele), takže by nemělo jít o žádný řadový film. John C Reilly prý předvádí nejvtipnější výkon kariéry od Hříšných nocí, jenž dokáže publikum neustále bavit. Právě nejlepší na celém filmu jsou prý skvěle zahrané postavy (dále v hlavních rolích Marisa Tomei a Jonah Hill) a výstižně napsané jsou i obě mužské role. Cyrus je jedním z prvních filmů na Sundance, které již mají jistého distributora v USA (Fox).

Jedním z nejvíce opěvovaných dokumentů je bezesporu Catfish od režisérského dua Henryho Joosta a Ariela Schulmana. Prý velice podmanivý dokument sleduje čtyřiadvacetiletého fotografa, kterého přes internet zkontaktuje osmiletá dívka, aby se ho zeptala, zda může podle jeho fotografie nakreslit obrázek. Fotograf s ní začne udržovat konverzaci a po několika týdnech se mezi ním a její starší sestrou Megan (věnující se modelingu) vyvine vztah. Když však o ní vypluje na povrch několik překvapivých věcí, rozhodne se spolu se svými kamarády zjistit pravdu. Debutující režisérská dvojice následně proměňuje dokument v téměř detektivní příběh, ve kterém se k dopátrání pravdy o tom druhém používá běžných softwarových aplikací jako je YouTube či Adobe Photoshop. Film byl po projekci oceněn dlouhými ovacemi ve stoje a už teď je kolem něj velká šeptanda.

Dalším snímkem, který si už odbyl premiéru a má dobré, přesto ne tak jednotné ohlasy, je například film Happythankyoumoreplease, jenž napsal a zrežíroval Josh Radnor (známý především díky své roli v populárním seriálu Jak jsem potkal tvoji matku). Podobně na tom je nízkorozpočtová černá komedie Habiba Azara Armless a The Company Men od debutujícího Johna Wellse, u kterého se vyzdvihují především bezchybné výkony hereckých hvězd (kdo by ale od jmen jako Kevin Costner, Ben Affleck, Tommy Lee Jones nebo Chris Cooper čekal něco jiného?). Herecky výtečně obsazené jsou prý i filmy Welcome to the Rileys a The Runaways, v nichž hraje Kristen Stewart. Režijní debut Philipa Seymoura Hoffmana Jack Goes Boating přivedl opět na plátno typ malých dramat, jaké se točili v padesátých letech minulého století, hodnotí Variety. Žádný z nich ale větší pozornost nevzbudil.

Největším zklamáním byl zatím zahajovací film Howl o americkém básníkovi Allenu Ginsbergovi. Původně byl zamýšlen jako dokument, což se prý hodně projevilo na celkové skladbě filmu. Kritika také směřuje na neprokreslené charaktery postav, kterým schází základní motivace. Podobným portrétem známé osobnosti je snímek Nowhere Boy, který se snaží vyobrazit dospívání Johna Lennona. Průměrný film srazily pravděpodobně velká očekávání, která do něj byla vkládána a neschopnost vybočit ze zažitých klišé biografických snímků. Na serveru Cinematical ho dokonce obdarovávají titulem „nepřínosné soap opery“. O filmu Hesher se zase mluví především v kontextu perfektního výkonu Josepha Gordon-Levitta, který prý hraje tak, jak jsme ho ještě nikdy neviděli. V recenzích se také zmiňují o podivném konci filmu, který nejspíše může za poměrně vlažné ohlasy.

Informace o dalších snímcích přineseme v dalším článku, který vyjde zítra.