Na IDFA oceněn Last Train Home

IDFA neboli Mezinárodní dokumentární filmový festival v Amsterdamu je bezesporu jeden z nejzásadnějších dokumentárních festivalů na světě. Jednak o něm média poměrně dost píší a díky tomu ho zná téměř každý, kdo alespoň občas nakoukne do zahraničního tisku. Podstatnou část jeho důležitosti tvoří také fakt, že filmy na něm promítané jsou následně ve světě vidět a často se objeví ještě na nějakém dalším prestižním festivalu. Minulý rok tu měl třeba premiéru dokument Afghan Star, který následně dostal Cenu za režii a Cenu diváků na Sundance festivalu, či Burma VJ, jenž si ze Sundance odnesl Cenu za střih pro zahraniční film.

A podobné predikce stíhají i letošního výherce Lixina Fana, jenž na IDFA přivezl svůj snímek Last Train Home. Ten v sobě propojuje ojedinělou vizuální stránku a zároveň velmi zajímavé téma. Fan si pro svůj snímek vybral jednu z tisíců obyčejných čínských rodin a natáčel jí po dobu dvou let. Matka a otec jsou nuceni odejít od rodiny a stěhovat se za prací po nejrůznějších fabrikách, rozmístěných po celé zemi. Doma nechají pouze svou dceru, která studuje a jejich vlastní rodiče. Každé peníze, jenž vydělají, šetří a vzápětí posílají domů, aby jejich dcera měla za co studovat a prarodiče z čeho vyžít. Takto žijí již šestnáct let a podobně na tom jsou i další desítky (či stovky) miliónů lidí. Lixin Fan je sleduje, jak se po třech letech odloučení vrací domů, aby mohli s rodinou oslavit Nový rok a pak opět odjet za prací. Jenže toto období je čas největší čínské migrace, kdy se všichni dělníci snaží dostat domů ke svým rodinám. V nastalém chaosu je běžné, že na vlakovém nádraží čekáte několik dní na lístek a pak se stejně těžko vejdete do vlaku (zlaté České dráhy). Lixin Fan natáčí manželskou dvojici, jak se urputně snaží dostat domů, snad prý i kvůli tomu, aby přesvědčili svou dceru k návratu na školu, na kterou přestala docházet. Jinak by jí totiž čekalo podobné zaměstnání, jako mají oni.

Porota ocenila “neobyčejný,upřímný film, jehož téma je zásadní pro celý svět.“ Lixin Fan v jednom z následujících rozhovorů o obsahu svého filmu řekl: “Chtěl bych, aby se diváci tohoto snímku zamysleli nad svými vztahy k těmto migrujícím dělníkům. Celý svět je dnes propojený. Všichni jsme tu spolu. To, jak žijeme své životy tady na Západě, je velmi úzce svázáno s tím, jak žijí lidé v rozvojových zemích.”

Internetem se již samozřejmě šíří spekulace, že by Last Train Home měl být uveden v lednu na Sundance festivalu. Niko však tuto informaci nepotvrdil. Zatím alespoň doporučujeme dvouminutovou ukázku z filmu, kterou můžete vidět například zde.

Mezi dalšími vítězi je například film The Most Dangerous Man in America režiséra Rocka Goldsmitha a Juditch Ehrlich. Jde o portrét muže, který v roce 1971 vynesl ven z Pentagonu spis čítající několik tisíc stran, jenž pojednával o nekalých vládních jednáních v průběhu Vietnamské války.

Nejlepším nizozemským dokumentárním snímkem byl vyhlášen film The Player Johna Appela.  Režisér v něm využívá svého otce jako ústřední bod dokumentu o závislosti na hracích automatech. Cenu diváků získal letošní festivalový hit The Cove Louie Psihoyosa, jenž měl premiéru začátkem roku na Sundance festivalu. Kompletní seznam oceněných se můžete prohlédnout níže:

NEJLEPŠÍ CELOVEČERNÍ DOKUMENTÁRNÍ FILM
“Last Train Home” režie Lixin Fan (Čína/Kanada)

SPECIÁLNÍ CENA POROTY
“The Most Dangerous Man in America” režie Judith Ehrlich a Rick Goldsmith (USA)

CENA ZA NEJLEPŠÍ STŘEDOMETRÁŽNÍ DOKUMENTÁRNÍ FILM
“Iron Crows” režie Bong-Nam Park (Jižní Korea)

NEJLEPŠÍ KRÁTKÝ DOKUMENTÁRNÍ FILM
“Six Weeks” režie Marcin Janos Krawczyk (Polsko)

CENA ZA NEJLEPŠÍ DEBUT
“Colony” režie Ross McDonnell a Carter Gunn (Irsko/USA)

CENA DIVÁKŮ
“The Cove” režie Louie Psihoyos (USA)

NEJLEPŠÍ NIZOZEMSKÝ DOKUMENTÁRNÍ FILM
“The Player” režie John Appel

NEJLEPŠÍ STUDENTSKÝ DOKUMENTÁRNÍ FILM
“Redemption” režie Sabrina Wulff (Německo)

CENA IDFA
“The Yes Men Fix the World” režie Andy Bichlbaum a Mike Bonanno (USA)