Maradona režie Kusturica

V úvodních odstavcích Olympijské charty se praví: „Olympismus je životní filozofií, povznášející a vyváženě spojující v jeden celek zdatnost těla, vůle a ducha. Spojením sportu, kultury a výchovy usiluje olympismus o vytvoření způsobu života založeného na radosti z vynaloženého úsilí, na výchovné hodnotě dobrého příkladu a na respektování základních universálních etických principů.“  Oprávněně lze namítnout, že ve vrcholovém sportu obecně nikdy podobný etický kodex neexistoval. Nicméně veřejnost vždy považovala základní morální disciplinovanost za samozřejmou povinnost. Sportovcem můžeme nazývat kohokoliv ve chvíli, kdy v jemu vlastním sportovním odvětví dosahuje vynikajících výsledků; profesionálním sportovcem tehdy, když kromě toho, že se sportem živí, také ctí určitá pravidla. Masové rozšíření fotbalu a vizuálních médií navíc proměnilo nejlepší z nejlepších v popkulturní ikony. Automaticky byla na jejich bedra vložena odpovědnost za veškeré chování, jelikož se bez ohledu to, jestli chtějí, nebo ne, stávají vzorem pro celou společnost.

Diego Armando Maradona je jednou z nejkontroverznějších postav dějin fotbalu a sportu vůbec. Pověst geniálního míčového kouzelníka už od počátku infikovaly zhoubné skandály. V očích jedněch aspirant na neoficiální titul nejlepšího fotbalisty všech dob, v očích druhých arogantní celebrita, podvodník a zoufalec. Cílem obšírného úvodu tohoto textu je jediná (zato nanejvýš podstatná) věc  – ukázat, že kvality každého sportovce je potřeba posuzovat v několika neodlučitelných rovinách. A zejména v tom Emir Kusturica ve svém novém dokumentu Maradona režie Kusturica selhává. Adoruje jednu tvář „Božského Diega“ a zároveň neúspěšně maskuje přítomnost té druhé. A když už problematické momenty Maradonova života do soukolí svého filmového stroje vpouští, tak jsou vyvrhnuty překroucené a neúplné.

Všeobecně nejznámější aférou (byť rozhodně jednou z nejmalichernějších) je gól, který vsítil Anglii rukou na fotbalovém mistrovství světa v roce 1986. Už tehdy se objevily jasné indicie, že Maradonova soudnost a sebekritičnost se rovná nule. Branku prý, jak uvedl, vstřelila „částečně hlava Maradony a částečně Božská ruka“. Byť o mnoho let později veřejně přiznal, že ruka byla úmyslná, Kusturica se samozřejmým přitakáním přijímá Maradonovu ubohou obhajobu – odplata Velké Británii za ozbrojený konflikt o Falklandy. Nehledě na naivní politickou rétoriku fotbalisty-revolucionáře se zdá samozřejmostí, že dokument poskytne apolitický komentář, který s nadhledem odsoudí ignoraci sportovních pravidel. Nejenom v tomto okamžiku čeká divák marně.

„Kdyby nebyl Maradona fotbalistou, stal by se jistě revolucionářem.“ Tento slogan prochází celým dokumentem a samovolně se stává jeho mottem. Zarážející je fakt, že není myšlena jako nadsázka, ale naprosto vážně myšlená věta. Nehledě na skutečnost, že Maradona postrádá rozhled, intelekt a vzdělání, chybí mu i osobité charisma, které bylo klíčem k úspěchu Castra, Che Guevary, Cháveze i dalších. Soudný člověk, pro kterého není fotbal smyslem života, musí vidět poměrně komickou postavu falešně zpívajícího pomenšího obtloustlého čtyřicátníka.

Tak lze pokračovat dále. Existence Maradonovy církve, která se vymyká zdravému rozumu, je filmem konstatována jako fakt, avšak není dále reflektována. Drogová závislost a doping jsou okrajovými záležitostmi. Arogantní gesta, urážky. O tom se nedozvíme vůbec nic. Naproti tomu vsítěné branky, zejména ta druhá, popravdě řečeno velmi pěkná, z utkání s Anglií, kterou vidíme minimálně desetkrát, podle Kusturici poskytují o Maradonovi barvitý obrázek. Asi tak stejně dobře jako fanatičtí neapolští a argentinští fanoušci dokáží reprezentovat adekvátní vzorek populace k posouzení celosvětového významu jeho osoby.

Otázkou zůstává, jakou motivaci měl Kusturica k natočení takového dokumentu? Název filmu samotný poskytuje dostatečnou nápovědu. Obsazení exponovaného místa po boku superhvězdy uspokojuje potřeby určitých jedinců. Usilovná snaha o vznik (pseudo)přátelského vztahu dokazuje absenci alespoň minimálního odstupu od objektu zájmu. Každý Maradonův úsměv, naivní filosofický či politický komentář a poplácání po zádech funguje jako balzám na Kusturicovu egoististickou duši a ubíjí jeho vlastní, dosud alespoň po formální stránce osobitý, styl práce. Ta tam je i typická „kusturicovská“ živelná dynamika záběrů. Vrcholem trapnosti (nehledě na jakkoliv podivný divákův smysl pro humor) je několik animovaných vsuvek, v nichž figurka Maradony demonstruje svoji převahu nad britskými státníky. Každopádně nelze Maradonovi režie Kusturica upřít jeden velký klad – nabízí vskutku nový, neotřelý a ve své tragičnosti i neobyčejně zajímavý pohled na osobnost balkánského filmaře.

Maradona režie Kusturica Francie/Španělsko, 2008, 90 min, premiéra v ČR 26.11. 2009

Články obsahující informace o Maradona režie Kusturica:

Cannes 2011: Allen, Kusturica, Belmondo
6. 4. 2011 – 21.54

Maradona režie Kusturica
9. 11. 2009 – 1.38