The Artist

The Artist (Umělec) je film, který nelze sledovat, natož se k němu vyjadřovat, bez znalosti kontextu: na jednu stranu se má jednat o dílo přijatelné pro všechny, čemuž by vzhledem k hlasovacímu systému nasvědčovalo 10 nominací na Oscara, ale na tu druhou si francouzsko-belgickou koprodukci užijí cinefilové obeznámení s etapou nástupu zvuku v Hollywoodu (1927 – 1932). Ve výsledku to dle mého názoru vede k počinu pro nikoho, který by si spíš než analýzu či recenzi zasloužil studii marketingových praktik bratrů Weinsteinů, kteří umí na ceny protlačit téměř jakýkoliv kýč, popř. reflexi po vzoru Leo C. Rostena. Na rozdíl od valné většiny ostatních kritik se raději podívejme na vysněný projekt Michela Hazanaviciuse a jeho dvorního herce Jeana Dujardina s tím, že nebudeme bezmyšlenkovitě přijímat floskuli o „poctě jedné etapě“ a opisovat údaje z presskitů pro prokázání znalecké zasvěcenosti, ale na místo toho se zeptejme: je legitimní psát o „vzdání holdu“?, pokud ano, tak k čemu to vede?

Michel Hazanavicius předtím režíroval persifláže, které se strefovaly do bondovských dobrodružství (Agent 117 a pokračování OSS 117: Rio ne répond plus), ale svým stylem se s nimi míjely, protože agentské akce nebyly nikdy tak temporytmicky mrtvolné, jelikož na svou dobu vynikaly nezvykle rychlým střihem. The Artist je naproti tomu pastiš (stylová nápodoba bez jakéhokoliv výsměchu, která se snaží překonat své předobrazy), ale v případě zachycení produkčně-distribučních praktik a poetiky hollywoodské kinematografie bohužel stejně nedůsledná. Uchýlení se k akademickému „čtvercovému“ formátu 1:33:1, užití skladeb Bernarda Herrmana z Vertiga, ačkoliv jde o ahistorismus, a uzpůsobení projekce na 22 políček za sekundu na místo současných 24 se může zdát jako velmi důkladná snaha o nápodobu. Ovšem z dochovaných dobových materiálů víme, že např. hudební doprovod (svou kvalitou, počtem i nástroji) se lišil kino od kina (nejlepší pochopitelně byl v tzv. Picture Palace) a nikdy by nešlo dosáhnout takové „sehranosti“ hudební a obrazové složky, jako jsme tomu svědky zde. Stejně tomu bylo u rychlosti projekce, což byl i jeden z důvodů, proč i při předpřipravené partituře nešlo dosáhnut synchronizovanosti dodatečné hudební části s tou obrazovou. Sledování The Artist v malém jednosálovém kině s nekvalitní zvukovou soustavou tak vede spíš k distancovanosti a uvědomění si toho, nakolik předpřipravený a vykonstruovaný projekt jde.

Může se to zdát jako nemístné hnidopišství, ale problém nevězí pouze v tom, že takto nemluvná díla nebyla nikdy předváděna, ale že takto nikdy nevypadala, studiová produkce byla mnohem diferenciovanější, hvězdy se vytvářely zcela odlišným způsobem a i nasazování do kin mělo svá specifika. Není pravda, že by nemluvné snímky o délce kolem dvou hodin byly strukturovány do tří aktů, jako je tomu v The Artist, nýbrž do čtyř, jak prokazují nedávné naratologické studie. Stylisticky působí nevhodně zakomponování poct dílům z pozdějčích období, než jsou 20. a 30. léta, a práce kamery svou dynamičností působí až příliš modernisticky. Studia se zaměřovala na in-house tituly, a tak společnost Warner Bros. byla spojována především s thrillery/gangsterkami a melodramaty, zatímco Universal např. s horrory, zatímco fiktivní filmové studio Kinograph má tak rozsáhlou žánrovou škálu, jako jsou dobrodružné akční podívané, dobové thrillery a romantické komedie. (Romantické komedie navíc nebyly nikdy tak sebeuvědomělé, aby obsahovaly zcizováky v podobě pomrkávání do publika.) Hvězdy se za využití médií vytvářely zcela jinak, protože se jim jednak vymyslelo vlastní jméno s historií, jednak měly daný typ, který ztvárňovaly (např. ďiblík, žabec apod.), a tak ponechání civilního jména Peppi Millerová a její odlišení od ostatních jenom na základě přidání pihy jakožto velmi snadno napodobitelného povrchního znaku je dobově mimo. Ačkoliv tzv. „talkies“ vytlačovaly z kin ty nemluvné, rozhodně není možné, aby byly uvedeny dva premiérové hity ve stejný den s tím, že jeden z nich by se promítal v Picture Palace a druhý byl uváděn přes ulici (!) v nickelodeonu jen o chvíli dřív.

Na obhajobu by se mohlo namítnout, že o autenticitu nejde, když je vytvářen vlastní fikční svět. Protiargument selhává ale v tom, že prezentovaný fikční svět není dostatečně soběstačný, protože se až příliš spoléhá na aluze na konkrétní díla, rukopis filmařů, kauzy ad. Tarantinovi Hanební pancharti vedle skutečné filmové historie přichází s tou alternativní, která nakonec vše přepíše, Scorseseho Hugo a jeho velký objev spojuje dohromady realitu s fantastikou, přičemž na odchylky od toho, jak se věci doopravdy staly, upozorňuje omylnou filtrací. Hazanavicius nepřichází s ničím podobně sofistikovaným a jím stvořená fikce selhává už v základech. Co do syžetu se inspiruje jinými „filmy o filmu“ A zrodila se hvězda a Zpívání v dešti, ale vůči nim je značně reduktivní, modeluje postavy podle známých osobností, čímž jim ničí jakoukoliv vnitřní integritu a charakterovou uvěřitelnost. George Valentin má být směsicí svůdníka Rudolpha Valentina a akční hvězdy Douglase Fairbankse, přitom ale dochází k nepravděpodobnému přerodu na Freda Astaira, zatímco se v soukromí chová jako Charles Chaplin a je inspirován Johnem Gilbertem. Tím je zazděn nejenom celý neuvěřitelný závěr, ale i jakýkoliv možný vývoj postavy. Scény odkazující tu na Občana Kanea či Sunset blvd., támhle zase na Lidé v hotelu, jsou svým variováním předobrazů nepochybně působivé, ale nedá se odmyslet, že Hazanavicius nikdy nedosáhne velkoleposti D. W. Griffithe, motivovanosti postav a smyslnosti ženských hrdinek jako Sternberg, sofistikované práce s mizanscénou a podvratnosti vůči dominantní ideologii jako Lubitsch, propracovanosti výstavby a pointování scén (scenáristy) Billyho Wildera, perfekcionismu a psychologické drobnokresby Dreyera ad.

Na otázku, jestli je na místě psát o „poctě“, jsme si již odpověděli, a tak je nutné se ptát, k čemu redukcionismus spojený s oslavou kinematografie vede. „Divácká přítulnost„, jak ji potvrzují všemožné nominace a ocenění, je dána nemístnou romantizací předkodexové éry a omlouváním amorálnosti. S uvědoměním si, že jde o dobu, která vedla k ustanovení tzv. Haysova (cenzurního) kodexu, se pojí i zjištění, že zde jsou veškeré „výstřelky“ zahlazovány a zlehčovány. Přitom se ocitáme v éře, kdy se řada hereckých hvězd předávkovávala drogami či upíjela k smrti, na večírcích slavných umírali lidé (nejznámější je pravděpodobně skandál spojený s Roscoe F. Arbucklem) a společnost volala po (samo)regulaci škodlivých pohyblivých obrázků. Nejde ani tak o to, že byla prohibice, a tak se „náš hrdina“ George Valentin nemohl opíjet v baru, ale o to, že arogantní, bezohledná a nemotivovaně neústupná postava („Nepromluvím!“) je profilována jako ta správná, zatímco jeho osamělá žena, která musí trpět jeho nemístné výstřelky, je filmem zesměšňována. I s odhlédnutím od toho, nakolik je fabule prostoduchá, jde o selhání v rámci žánru. Na pragmaticky jednajících hlavních hrdinech není nic romantického: on je narcistní ožrala, který neprojde charakterovou změnou; ona nejdříve naivka, později protřelá hvězda, jejíž náklonnost k němu je nám neosvětlena a její dobré povahové vlastnosti nám musí být „řečeny“ třetí postavou tam vzadu. Zato romantizace před-kodexové éry je opravdu nemístná pro kohokoliv obeznámeného s dobovým diskurzem.

Oceňování The Artist se tak zakládá především na odvaze uvést téměř (!) nemluvný černobílý snímek, když se nacházíme v době barev a stereoskopie, což je velmi snobské. Přitom existuje mnohem kvalitnější alternativa, kterou není myšlen zrovna Brooksův parodický Němý film či Kaurismakiho Juha, ale málo známý mélièsovský Dr. Plonk či avantgardní tvorba Guye Maddina (Dracula: Stránky z deníku panny, Nejsmutnější hudba světa, The Brand Upon the Brain!). I přes veskrze negativní vyznění předcházejících řádků a odstavců má The Artist své nepopíratelné kvality, a tak by nebylo férové ho odkázat na třetí hodinu ranní na televizní kanál TCM (Turner Classic Movies), jak to udělal jeden můj angloamerický kolega. Jen je možné si 100 minut v kinosále užít jako regresi pouze v tom případě, že zapomenete na veškeré znalosti o hollywoodské kinematografii 20. a 30. let a nebude se zabývat amorálností prezentovaného, protože moc podobných děl nemáte šanci v kině vidět.

The Artist (The Artist) Francie/Belgie, 2011, 100 minut, premiéra v ČR 16. 2. 2012

Články obsahující informace o The Artist:

Trailer: The Canyons
26. 2. 2013 – 17.40

Sněhurka: Jiný příběh - Zápas proti maceše i býkům
16. 2. 2013 – 14.20

Argo: Film, který příliš klame (nejen tělem)
12. 12. 2012 – 9.50

15. Festival francouzského filmu: Le goût du cinema français
20. 11. 2012 – 15.40

další články...