Sněhurka: Jiný příběh – Zápas proti maceše i býkům

NEŽ SE BÝK ROZBĚHL

Na osmém ročníku festivalu španělských filmů La Película odstartuje 19. února česká premiéra oceňovaného snímku[1] Sněhurka: Jiný příběh (2012), který je inspirován němými filmy a vychází z dobře známé pohádky. Dílo s podtitulem „Osudová láska v rytmu flamenca a býčích zápasů“ uvádí do české distribuce Asociace českých filmových klubů. Za filmem stojí pro většinu čtenářů asi nepříliš známá persona Pablo Berger, který zahájil svou kariéru kultovním krátkometrážním snímkem Mama z roku 1988. Berger za něj získal několik cen a poté také stipendium od baskické vlády na New York University, kde vystudoval film. Během tamějších studií natočil krátký snímek Truth and Beauty (1994), jenž byl nominován mimo jiné na studentskou cenu Emmy. Jeho celovečerním debutem se stala retro komedie Torreamolinos 73, španělský kasovní trhák let 2003 a 2004, ověnčený několika cenami a nominacemi.

Občas se stává, že jsme ve filmovém světě svědky zvláštních konjunkcí, jejichž výsledkem může, ale nemusí nutně být činorodý impuls pro následující dekády. Zářným příkladem byl rok 2011, kdy měla premiéru dvě odlišná díla, která k sobě v obecném rozpoložení měla nesmírně blízko: Hugo a jeho velký objev a The Artist. Oba filmy se svou vlastní cestou ve 21. století staromilsky navracely do zašlých časů kinematografických dějin. Podobně neočekávané sblížení nastalo minulý rok, kdy se naráz objevily „pojízdné“ filmy Holy motors a Cosmopolis. Nechme nyní stranou, co to znamená, natož co z toho může vzejít pro nadcházející období. Avšak jedno je jisté, retro semínko zasazené prvou dvojící filmů již začíná prorůstat a brzo sklidí své plody – například v podobě The Canyons (2013). Sněhurka: Jiný příběh by se tedy mohla zdát logickým nástupcem, jedovatým jablíčkem, napuštěným sérem retrospektivních nálad 2011. Není tomu tak z prostého důvodu: produkčně náročný projekt začal Berger souvisle připravovat osm let nazpět, tedy od svého počinu Torreamolinos 73, který ostatně také byl návratem do časů minulých. Týden před natáčením filmu Sněhurka: Jiný příběh Berger zjistil, že francouzští kolegové v čele s Michelem Hazanaviciusem už natáčejí svou vlastní poctu němému období filmových dějin – a to ještě netušil, že v Hollywoodu se v následujících letech zrodí další triáda snímků vycházejících z universa bratří Grimmů: Sněhurka (2012), Sněhurka a lovec (2012) a Jeníček a Mařenka: Lovci čarodějnic (2013). Ach ty zvláštní konstelace…

MORES SECUNDUM TEMPU

„Jiná doba, jiný mrav“ praví latinské přísloví. The Artist mohl většinového diváka nadchnout staromódním kabátem čerstvě vypraným v Perwollu Black Magic.[2] Svým způsobem zkušenější část obecenstva mohl prostě potěšit milou poklonou hollywoodské estetice, a to i s vědomím, že kabát díla nebyl šitý na míru periodě, v níž se odehrával. V této skupině se očekávaně našli i tací, kteří kritizovali jeho nepůvodní zpracování, neodpovídající vytyčenému období (viz  kolegův text). Sněhurka: Jiný příběh už svým pohádkovým motivem, vsazeným do prostředí koridy zbavené kouzelných fantazií, dávala mnohem více tušit, že jejím úmyslem nebude snovat pečlivou rekonstrukci vyprávěcích technik období 20. a 30. let minulého století. Spíše hravým moderním stylem vzdát hold báchorce bratří Grimmů a němé éře kinematografie. Tento fakt nakonec opravdu stvrdil vedle uveřejněných trailerů i samotný film, který se přiklonil k mnohem rozvernějšímu pojetí, než tomu bylo u The Artist. Už když snímek začíná rozhrnutím opony v kině, symbolicky nás tímto gestem vítá do iluzivního světa, leč v rámci příběhu zbaveného fantaskních imaginací.

ZRCADLO, ZRCADLO, ŘEKNI, KDO JE NA SVĚTĚ NEJKRÁSNĚJŠÍ

Děj snímku Sněhurka: Jiný příběh se rozprostírá mezi desátými a dvacátými léty minulého století. Některé stylové náležitosti dobového vyjadřování klasických děl film sice dodržuje (černobílý obraz, částečně němá exprese, košatá orchestrální linie hrající od počátku do konce, využívání symbolických vyprávěcích zkratek: otáčení listů kalendáře evokuje plynutí času a podobně), avšak jsou to jenom střípky ve velkém zrcadle, které elegantně odráží mnoho dalších pestrých odlesků. Rozpustilý, avšak nikterak přehnaně exhibicionistický styl totiž vytváří ornamentální pestrost, jež ostatně prostupuje celým filmem: kudrlinkový vzor, který nalézáme již u titulkové části, se dále všívá do zdejších gobelínů, krbových říms nebo toreadorských krojů; ozdobné jsou svým způsobem také španělské tance a bojovné postoje v koridách; do hry vstupují rovněž členité pohyby kamery i krůpěje útržkovitého střihu. Z dobového pohledu by film mohl být viděn jako jakýsi průsečík či pastiš mnoha rozličných stylů dvacátých let. Pohyblivá kamera zobrazující příběh s temnějším nádechem by neměla daleko k takzvanému kammerspielu; z německé oblasti jako by film nasál rovněž něco z německého expresionismu, díky němuž stín býka může figurovat stejným způsobem, s jakým to činila silueta Upíra Nosferatu (1922). Snové víceexpozice, například oživlá představa malé Carmen vetknutá do ubrusu, by spolu s extrémně rychlým střihem neměly daleko k francouzskému impresionismu; ruské montážní škole by Sněhurka: Jiný příběh byla obecně poplatná svým experimentováním s asociativní a energickou silou střihu. Do rozverné hry vstupují ale mnohem modernější střípky, jako použití ruční kamery á la cinéma-vérité (šedesátá léta), či zlověstný zvuk teremínu spojený se zápornou postavou Encarny (padesátá léta). Když k tomu připočteme pohádkové vyprávění převrácené do naturalističtějšího melodramatu, okořeněného mimo jiné S&M prvky,[3] nemůže být o nějaké autenticitě řeč – bylo by proto zavádějící přičítat filmu na vrub nepůvodnost. Naopak, jeho hravý výklad němé éry uchopené moderním jazykem rozvíjí něco z toho, kde The Artist skončil.[4]

ROZSUDEK: FAENA, NEBO UŠETŘIT BÝKA?

Snímek často v ději tematizuje aparát gramofonu nebo lidské zornice a fotografické objektivy. Právě hudba a vizuální ztvárnění jsou jeho jednoznačnou devízou. Alfonso de Vilallonga odvedl jakožto hudební skladatel velký kus práce. Hutný hudební doprovod parafrázuje melodramatické kompoziční způsoby, jež zesilují emoce vycházející z plátna, jindy dodává odlehčený švih v podobě flamenca a zvukového experimentování, jež narušuje němost filmu. Je jisté, že bez Vilallongovy hudby by Sněhurka: Jiný příběh ztratila mnoho ze své atmosféry. Stejným dílem snímek táhne sebe-reflexivně evokativní styl, o kterém již byla řeč; házím klobouk toreadorovi Fernandu Francovi za střih, Kiko de la Ricovi za kameru, Alainu Bainému za výrobu. Nemalou měrou dodávají snímku své kvality všeobecně dobré herecké výkony v čele s Maribel Verdú, a dokonce ani kohout zvaný Pépé si nevede věru zle. Naopak přesazení pohádkových motivů do reálného prostředí ve filmu moc nefunguje, protože snímek jako pohádka prostě nepůsobí a tam, kde přejímá některé motivy (otrávené jablko, spící Sněhurka), vypadá zase moc nápadně. Potěšení vychází spíše ze svérázného výkladu původní látky – čím se film zcela odlišuje nebo které znaky pouze tlumočí novým způsobem (třebas skupina trpaslíků jako kočovní liliputi). Nejvýrazněji prosazovaná melodramatická linie pracuje bezvadně, bez ohledu na její jednoduchost a schematičnost, což ke klasickým vzorům tohoto žánru i k pohádkovému rámci patří.[5] Avšak Sněhurka: Jiný příběh se schizofrenicky snaží být naturalisticky temná (scéna porodu, večeře s upečeným opeřencem), jindy ale využívá groteskní nadsázku (macecha jako domina, Sněhurka v rakvi šestákovou atrakcí). Film by dostal mnohem jasnější směřování, kdyby se přiklonil buď k melodramatu pracujícímu s nadsázkou, či k ponuré syrovosti. Dramaturgickou roztříštěnost můžeme opět vidět optikou záměrné hravosti a někomu možná opravdu nebude vadit – současně ale podrývá režisérův výrok z distribučních materiálů, jenž parafrázuje Normu Desmond ze Sunset Blvd. (1950): „Nepotřebovali jsme slova. Měli jsme tvář.“ Diskutabilní by mohla být i práce s tempem. Asi nejednomu z nás se ke konci bude zdát, že film je v některých pasážích zbytečně protahovaný na úkor sekvencí jiných, jež mají naopak spád rychlý. Závěrečný verdikt zní: býk budiž ušetřen! Klady filmu (hravost, vizuální zpracování, hudba, svérázná adaptace, herecké výkony) stále převažují nad zápory (nejasná dramaturgie, tempo). Pokud Vás nějakým způsobem zaujalo něco z toho, co předkládal The Artist, neměla by Vás Sněhurka: Jiný příběh zklamat, jelikož nabízí mnohem zábavnější podívanou, obdařenou pestřejším stylem, který si nenárokuje původnost, ale barvitou – nikoli barevnou! – interpretaci filmových dějin a pohádkového universa. Za zhlédnutí, na rozdíl od své sestřičky z roku 2012, Sněhurka: Jiný příběh určitě stojí.

[1] Stříbrná mušle pro nejlepší herečku a Zvláštní cena poroty na MFF v San Sebastianu, národní cena Gaudí za výtvarné řešení, Nejlepší španělský film Fotogramas de Plata, osmnáct nominací na cenu Goya a nominace do boje o Oscara Španělskou filmovou akademií.

[2] Za pozoruhodné přirovnání autor děkuje korektorce Štěpánce Součkové!

[3] Avšak není se čeho bát, doporučená přístupnost byla stanovena na dvanáct let.

[4] Ostatně Paolo Berger v tiskových materiálech říká: „Sněhurka se nesnaží o jejich napodobení [děl konce 20. let], Sněhurka je novou interpretací filmů té doby pro dnešní publikum.“

[5] Vladimír Propp, Morfologie pohádky a jiné studie. Praha: H+H 1999 (2. vydání).