Nabarvené ptáče: Apatie bez příčiny

Letošní výsledky české kinematografie budí zatím spíše rozpaky, nicméně nelze opomenout zásadní přelom v ambicích tvůrců a producentů přesáhnout lokální horizont. V porevoluční historii naší kinematografie se poprvé v rozmezí několika měsíců dostávají k divákům adaptace klíčových literárních děl významných zahraničních autorů. I přes vloženou důvěru držitelů práv k předlohám byl Ševčíkův Skleněný pokoj spíše bolestnou preparací románových motivů v nevšedním časoprostorovém rámci a o úrovni adaptace Rothova románu Pražské orgie v rukou režisérky Ireny Pavláskové zatím svědčí pouze nepříliš poutavý trailer.

Za Marhoulovým Nabarveným ptáčetem je zřejmá mnohem vyšší míra zápalu, zodpovědnosti i respektu vůči předloze. Po celou dekádu projekt cílevědomě naplňoval pověst velké filmové události. Úsilí dostát předsevzetím z něj dělá v měřítkách porevoluční kinematografie výjimečné dílo. Už před samotnou zkušeností v kině film vyvolává dojem úctyhodného počinu s u nás tak vzácným pelem nekompromisnosti. Samotný vstup snímku na mezinárodní pole svědčí o naplněných ambicích a Marhoulově schopnosti je bezezbytku uplatnit. Jak potvrzuje zájem světových médií v průběhu festivalového uvedení v Benátkách a Torontu, více než padesátiletá předloha se stále drží v kulturním povědomí v Evropě i za oceánem a přitahuje pozornost. Možná spíš svou pověstí než skutečnou výpovědní hodnotou.

Pro režiséra a producenta v jedné osobě byl dojem z rozporuplně přijímaného románu Jerzyho Kosińského tak silný, že vsadil na riskantní podnik zásadní kus života. U knihy, která provokuje přehlídkou brutality a zvrhlosti bez přesvědčivého opodstatnění či poselství, nemusí být Marhoulův zápal a přesvědčení pro leckoho pochopitelný. Snad za ním víc než obsah stála silná obraznost výjevů surreálně propojujících krutý svět pověrčivých vesničanů s válečnou apokalypsou, snad globální dopad předlohy naplňující výši vkládaných tvůrčích ambicí. Přestože Marhoul přenáší pásmo nezúčastněně pozorovaných krutostí na plátno jako až příliš důsledný ilustrátor, vlastní volbou akcentů jednotlivých epizod a uvážlivým významovým rámováním dějové struktury přeci jen dokázal z předlohy vytěžit alespoň smysluplnější směřování i gradaci.

Estetika přesycenosti

Takřka tříhodinová stopáž je v souladu s dějovou posloupností románu rozčleněna do devíti kapitol, které znovu a znovu konfrontují malého Josku s různými projevy krutosti a ponížení. Každá z nich se ve filmovém přepisu sama stává nesouvislým celkem a sestává z fragmentů situací, které na stejné úrovni propojují ubíjející každodennost s brutálními výpady a evokativní nedořečenost s významovými akcenty. Pozoruhodná snaha o převyprávění celého románu v krajní narativní kondenzaci má za důsledek nedostatečný prostor pro doznívání situací. Přetíženost desítkami vytržených obrazů vytváří dojem neustále ubíhajícího leporela, které zachycuje dřeň situací bez příležitosti k intenzivnímu prožitku. Tento efekt je na jednu stranu adekvátní otrlému pozorovatelskému přístupu ke zprostředkování událostí v předloze, nicméně jeho vedlejším příznakem je nepolevující nápor na pozornost, jež s sebou nese čistě vizuální vyjádření a meze jeho percepční únosnosti.

Marhoulův přístup k vyprávění činí z diváků od počátku přesycované pozorovatele, z nichž každý dříve či později narazí na své limity vstřebávat samozřejmé projevy zla a brutality. Obdobně jako protagonista, jemuž nezbývá nic než vyprázdněný pohled. Koncept adaptace zní funkčně, pokud jej oddělujeme od divácké zkušenosti, která výsledný dojem z pocitově neodstíněných variací lidské krutosti překrývá zkouškou trpělivosti. Blazeovanému pozorovateli pak snadno uniká strukturní logika, která za ubíjejícím pásmem ne vždy významově přínosných situací nenápadně přetváří Joskovu osobnost. V nesouvisle působícím sledu situací vynikají pouze její ostré hrany – nevinnost a soucit, netečnost, absorpce zvrácených norem a oproti předloze jednoznačnější projevy nelidskosti (Joska ze msty zabíjí trhovce, není jen pasivním spolupachatelem jeho smrti). Marhoulovo Nabarvené ptáče nicméně v druhém plánu detailů a rafinovaných motivických variací traktuje chlapcovu cestu jako postupnou ztrátu základních jistot, na nichž stojí identita a sebe-vědomí jedince. Právě díky tomuto strukturnímu klíči prostupuje adaptací výraznější významová souvislost i gradace, která však v pozdějším zobrazení dopadů událostí na Joskovo jednání vystupuje zbytečně na povrch v banálních zkratkách (sebepoškozování nožem a zaujímání ukřižované pozice pod jedoucím vlakem jako doklad prožívané ztráty citlivosti). Nejvýraznější projev autorského přístupu nejvíce selhává v závěru filmu, jehož doslovná symboličnost bohužel narušuje snahu o přirozený záblesk katarze.

Marhoulovo pojetí adaptace je úspěšné v tom, jak si vědomě vytváří odstup od problematického zobrazení výjevů v předloze a dokáže je i přes nevoli k výraznější redukci motivů myšlenkově usměrnit. Na jedné straně však stojí snaha vypořádat se s adaptací a zvolit pro ni adekvátní formu vyprávění, na straně druhé nelze obejít otázku, čím může dnešního diváka zvolený způsob adaptace oslovit. Percepčně náročná struktura působí jako důsledný filtr a ocitá se v protikladu nejen k emotivně přepjatým snímkům o genocidě, ale i vůči filmům, které umožňují s bezprostřední intenzitou absolvovat cestu válečným peklem (Jdi a dívej se, Volyň, Saulův syn). Nabarvené ptáče je oproti této trojici k divákovi až milosrdné v tom, že kruté výjevy vždy zůstávají bezpečně neproniknutelným zobrazením. Pojetí situací jako orámovaných obrazů, silně výtvarně zprostředkovaných Smutného kamerou, nerozšiřuje diváckou zkušenost do krajně nekonformní zóny. Výsledek tak připomíná spíše lehce vzrušivé posezeni u diapozitivů, které o výpravě do východoevropského inferna jen vzdáleně a netečně svědčí. Pak je otázkou co si z tohoto košatého svědectví vezmeme a vnitřně zužitkujeme kromě připomínek všudypřítomné lidské krutosti a řídce roztroušených významových stop, které jen napomáhají shrnout proces kompletní redukce lidské bytosti. Jaké zadostiučinění či hlubší poznání vůbec přináší 170minutová délka a pocit vyčerpání, které je důsledkem přiživování apriorní apatie a nikoli prožitku?

Řekněme, že bylo skutečně záměrem zohlednit ve způsobu filmového vyprávění dojem vyprázdněného pohledu protagonisty a že nejde o prostou evokaci knižních ilustrací. Takové koncepční východisko však neobohacuje diváckou zkušenost, pokud stylistické pojetí nepočítá s odrazem samotného procesu přesycení a už od počátku pracuje s neměnným a nepropustným filtrem mezi obsahem obrazů a divákem. Navíc je naplnění východiska problematické, když jednotlivé záběry akcentují perspektivu protagonisty jen jako občasný ozvláštňující a čistě vizuální efekt a nesnaží se implicitně zachovávat jeho pozici pozorovatele. Na vině je také nedůslednost perspektivy v samotné struktuře obrazů, která nezaručuje zachovat přímý vliv výjevů na Joskovo vnímání a řada z nich působí nezakotveně, a tudíž i samoúčelně (neúměrně dlouhá sekvence s uprchlíky z transportu či útok kozáků). S blazeovaností pohledu se důvtipně vypořádala vizuální koncepce Saulova syna, v níž obdobný záměr bezprostředně, kontinuálně a provokativně prostupoval divácký prožitek. V případě Nabarveného ptáčete se však forma vyprávění důsledně nepropojuje s probíhajícím vnímáním díla, tudíž se nedaří tuto vazbu promítat do obohacujícího diváckého zážitku, jenž se omezuje na odosobněné vizuální vstřebávání.

Zobrazovat bez obraznosti

Podle zveřejněných ohlasů je pro velkou část obecenstva zážitek z Nabarveného ptáčete bez pocitového napojení na protagonistu a navzdory přetěžující struktuře dějových motivů stravitelný, což často připisují síle a poetice obrazového ztvárnění. Černobílá kamera Vladimíra Smutného svými fotografickými kompozicemi a proměnlivým rámováním násobí účinek Marhoulovy práce na place, jež i díky produkčně zajištěným podmínkám zdárně potlačuje dojem inscenovanosti. Scény znepokojivé vesnické pospolitosti (s jedinečnou přehlídkou lidských tváří), obrazy ze zbídačelého osvobozeného města či apokalyptický útok kozáků dokáží svou realizační obratností a ovládnutím mizanscény přerušit převládající odstup vůči oživovanému světu Kosińského předlohy.

V těchto momentech Smutného dynamická kamera a záběrová členitost naplňuje bezezbytku svou funkci, nicméně v převládajících komornějších situacích kamera expresivní působivost  zobrazených výjevů spíše oslabuje. Zanáší nadvládou zobrazujícího kameramanského pohledu motivy, které by diváckou zkušeností intenzivněji pronikly bez vnější okázalosti. Místo toho zůstává jejich působení mdlé a vzdálené fantasmagorickému dojmu živoucího boschovského plátna, který v předloze nepřestává poutat pozornost. Unyle zatmívané obrazy v podstatě narušují zobrazení světa prostoupeného samozřejmou všudypřítomnost nenávisti a z každého krutého projevu činí nevinný a pečlivě vydělovaný objekt čistě vizuální fascinace. Ta se projevuje v míře, jakou na sebe záběry za každou cenu strhávají pozornost ozvláštňujícím výtvarným efektem včetně významově neobohacujících citací filmových mistrů. V důsledku toho při sledování převládá prchavý dojem z obrazů (či lépe zobrazování), nikoli z jejich obsahu. Tímto způsobem se projevuje podceněná narativní funkčnost kamery, která zbavuje diváka pronikavého pohledu, účelně nesoustřeďuje jeho pozornost a neponechává mu otevřený prostor pro spontánní účinek zobrazovaného. Stejně jako u strukturního rozvrhu děje tak tkví otazník i nad hlubším smyslem spoutání předlohy v krásných obrazech. Neupoutají tak jako síla obraznosti předlohy, neposkytují estetické alibi explicitnímu předhazování brutálních detailů, ani neprovokují přímočarým kontrastem mezi vznešenou krásou a přízemní krutostí. Především jim ale schází uměřenost, jež by stimulovala aktivní vstřebávání obsahových podnětů.

Marhoulovo Nabarvené ptáče není dílem, které by přesvědčovalo silou autorského uchopení látky a čímkoliv přesahovalo naplnění záměru pečlivě a důstojně převést srdcové literární dílo na plátno. Ano, scénář je přemýšlivým převodem předlohy s patrným důrazem na specifickou filmovou zkratku, produkční hodnota je úctyhodná a umocněná režijním ztvárněním zejména kolektivních scén, Smutného kamera vědomě navazuje na mistrovskou tradici širokých pláten a díky ní oči zůstávají upřené na plátno i při největších zvěrstvech. Ani vůči výběru a vedení herců nelze nic namítnout a Petr Kotlár nevědomky, zato přesvědčivě a hladce prochází všemi stádii chlapcova fyzického a psychického stavu. Přesto dohromady vzniká mdlý a odtažitý dojem, jelikož chybí to podstatné – koncepčně vnímat jednotlivé složky ve funkčním a smysluplném celku a probudit jejich pečlivou souhrou plnohodnotný divácký prožitek.

Sebelepší přepis literárních scén do vhodně usměrněné struktury působivých filmových obrazů ztrácí svůj potenciál, chybí-li schopnost uvědomit si dopady na rovině percepce. Marhoul podcenil klíčový proces sledování díla, což se podepisuje nejen na nefunkční stimulaci apatizovaného diváka, ale i na nedostatečné citlivosti vůči rytmu vyprávění a jeho dopadům na tušenou vnitřní narativní kontinuitu (naprostá redukce jedince) v případě rytmicky neústrojných a bezúčelně se vydělujících sekvencí. Z hlediska výsledného působení je Nabarvené ptáče spíše než konzistentně působícím filmovým dílem zdatně dosaženou osobní metou ambiciózního producenta a režiséra, nikoli bytostného filmaře z rodu Klimovů, Vláčilů či Kachyňů, k nimž směle vzhlíží.

Jakub Jiřiště