Domů » Rozhovory

Jagoda Szelc: „Přála jsem si, abychom v kině koukali na to, jak umírá naše studentská identita.”

Absolventka filmové školy v Lodži Jagoda Szelc představila během minulého ročníku rotterdamského festivalu svůj druhý celovečerní film Monument (2018). Předchozí snímek Věž. Jasný den (2017), uvedený před dvěma lety na Berlinale, sklidil pozitivní ohlasy zejména pro svou silně znepokojující atmosféru, a v případě mrazivého Monumentu tomu není jinak. Kromě prostředí opuštěného hotelu ji dokresluje i čím dál podivnější chování postav, které zde ztvárňují lodžští studenti herectví. Pro ně byl Monument absolventským dílem, což se projevilo jako naprosto zásadní pro režisérčino tvůrčí pojetí. Jaký aspekt je pro ni stěžejní při práci s herci, proč je její poslední film  „ceremoniálem” a co vlastně obnáší být polskou ženou a režisérkou, vysvětluje autorka v našem rozhovoru.

Po vašem úspěchu na Berlinale před dvěma lety jste představila svůj druhý film Monument již půl roku poté. Byl k tak rychlé realizaci nějaký důvod?

Monument jsem se rozhodla udělat takhle narychlo hlavně kvůli tlaku okolí. Ze všech stran jsem neustále slýchala, že můj druhý film musí být alespoň tak dobrý, jako byl ten první. Právě proto jsem se rozhodla zariskovat, nebát se neúspěchu a natočit ho takovým tempem, i když jsem věděla, jak náročné to bude. Měla jsem ale jasno, co přesně chci, a to je nejpodstatnější. Pokud do natáčení nejdete s přesnou vidinou výsledku, příprava může trvat třeba tři roky a stejně bude k ničemu. Mimo to si ráda pohrávám s myšlenkou, že selžu, a ve finále mi ani nezáleží na tom, jestli bude můj film dobrý nebo špatný, což je stejně dost primitivní způsob popisování filmů. Hlavní je vzít si z toho lekci.

Co komplikovalo natáčení nejvíce?

Jednak nedostatek času, z čehož jsem měla největší strach, a také extrémně nízký rozpočet, se kterým jsem ale při psaní scénáře zvyklá počítat. Naopak výhodu jsem měla v tom, že mi ředitel naší školy poskytl obrovskou autorskou svobodu, a vzhledem k momentální politické situaci v Polsku bych byla hloupá, kdybych se takové příležitosti nechopila. Mohla jsem tedy udělat de facto jakýkoli film, ovšem bylo nutné dodržet nastavený časový a finanční plán. Šlo hlavně o disciplínu a ta mi obzvlášť u filmu vyhovuje.

V Rotterdamu jste snímek představila jako „rituál“. Mohla byste označení nějak objasnit?

Mým hlavním cílem bylo pojmout film jako ceremoniál, kterým uzavřeme určitou životní kapitolu – slovo rituál mi už zní jako kýč. Dokončovali jsme studia a v případě herců šlo o poslední chvíle, kdy stáli pospolu jako jedna skupina, zvyklá být čtyři roky denně pohromadě. Tak dlouhá a intenzivní část života se velice těžko opouští, ale pokud ji opustit nedokážete, není lehké posunout se dál. Chtěla jsem tedy udělat film natolik silný, aby v nás zabil studentské já. Přála jsem si, abychom seděli v kině a jen se koukali na to, jak na plátně umírá naše studentská identita.

Snažila jsem se také naznačit, že v dnešní společnosti právě takové ceremoniály, které by umocňovaly zásadní životní zlomy, postrádáme. Žijeme v době, kde všechno jen tak plyne a ve které jsme spolu s ceremoniály odstranili z kultury její nejdůležitější část – transgresi. Transgrese je zásadní, protože v jistém smyslu sahá za hranice našeho běžného vnímání, a tím člověka obohacuje.

Měnili váš koncept samotní herci?

Jednoznačně, mým cílem bylo poskytnout všem dvaceti hercům prostor pro vlastní nápady – měli tak během zkoušení obrovský vliv. Inspirovali jsme se i navzájem, a to je myslím způsob, jakým byste s herci měli pracovat vždy. Často sice dominuje názor, že režisér má herce vést. Pravdou je, že herec vede sám sebe a režisér má vést natáčení. Herec totiž mnohem více rozumí dialogům a své postavě, ke které má blízko, mnohem blíže, než kdy budu mít já. Dále pro mě bylo klíčové, aby čelili výzvám, které pro ně sice bude obtížné překonat, ale zato je herecky posunou dál.

Když pomineme přístup k hercům, jaké faktory nejvíce ovlivnily pojetí filmu z obsahové a formální stránky?

Pro obsah byly zásadním impulzem ohlasy na můj první snímek. Prý nebyl špatný, ale často mu byl vytýkán otevřený, a tím pádem nesrozumitelný konec. Tento argument mě přiměl pokusit se v tomto směru o úplný opak. Něco se zcela uzavřeným koncem až na hranici klišé, ale celkově s obsahem, který bude mnohem těžší jakkoli interpretovat. Z hlediska formy mi šlo zejména o to, aby působila méně a méně pohyblivě. Film začíná ruční kamerou, pak se přechází na vozík, na stativ, a nakonec přijdou velmi pomalé zoomy z velké vzdálenosti. Chtěla jsem tím navodit pocit, kdy člověk pomalu umírá a přestává se hýbat.

Jedním z výrazných motivů filmu je velký špinavý podstavec, který musí studenti každý den bezdůvodně omývat. Co jste tím chtěla vyjádřit?

Zaprvé značí sisyfovskou práci. Umýváte podstavec pořád dokola a stále je špinavý. Zadruhé se nabízí dialektické vysvětlení – když se podíváte na podstavec z různých úhlů, pokaždé vidíte něco jiného. Změní se úhel, změní se vaše vnímání, tudíž jde o akt pozorování a o individuální interpretaci toho, co vidíte. A zatřetí lze říct, že nejstabilnější částí našeho života nejsme my, ale okolnosti, které se nám dějí. Náš život trvá jen okamžik, zatímco okolní svět tu po nás zůstane, právě jako ten podstavec.

Chtěla jste v divákovi vzbudit nějaké konkrétní emoce?

Neměla jsem nejmenší tušení, jaké vzbudím emoce. Myslím, že je jen vaše zodpovědnost, jak budete dílo interpretovat, a že utváření vlastních názorů je cesta k osvobození člověka. Podle mě umění lidem připomíná, že jsou svobodní v tom, co si můžou myslet – a právě díky němu si mohou tuto schopnost cvičit.

Je podle vás polská kinematografie místem, kde je něco takového možné? 

Ano, zlepšuje se to a je zde pár autorů, kterých si velmi vážím. Přesto mě ale znepokojuje představa, co bude za několik let. Do umění totiž zasahuje politika, což je dle mého názoru nepřípustné. Přijde mi odporné, co se teď děje, ale zároveň trochu vtipné. Lidstvo se stále nepoučilo z minulosti, i když se již mnohokrát ukázalo, že něčí moc je vždy jen dočasná a nakonec se proti dotyčnému obrátí.

Setkala jste se jako filmová režisérka s nějakými překážkami?

Ohledně politiky ne. Stále je tu však obrovský problém s přijetím žen ve filmovém průmyslu, neboť standardy kvality v něm vytváří muži. Filmy na festivaly většinou vybírají muži. I já většinou spolupracuji hlavně s muži, kteří mě sice respektují, ale přesto je těžké být v tomto průmyslu ženou. Když jsem byla mladší, myslela jsem si, že se musím chovat tvrdě, stejně jako muži, ale existují i jiné cesty a přístupy, jak věci zvládnout, i když mužem nejste. Celkově si myslím, že klíčem je být sám sebou.

Na nábožensky motivovanou kritiku jste nenarazila?

Ne, ale téma náboženství mě zajímá – má země i identita jsou křesťansky založené a velmi obtížně se uniká pocitu, že jste hříšník. Já se akorát snažím pochopit, proč mám stále naučený tento princip, že je někdo dobrý a někdo zlý, přestože jsem vychovaná v ateistické rodině. Krzysztof Kieślowski jednou řekl, že Francouzi budou vždy točit filmy o hledání lásky a Poláci o hledání Boha, a ačkoli nejsem věřící a ani nikdy nebudu, myslím, že na tom něco je. Raději si pokládám otázky, než abych si na ně musela, třeba skrze víru, odpovídat.

Mohla byste mi něco povědět o vašem příštím projektu s poutavým názvem Delicate Balance of Terror?

Název pochází z dob studené války. Říkalo se tak stavu, kdy Rusko a USA měly stejný počet atomových bomb, což bylo extrémně nebezpečné, jelikož bomby mohly každou chvíli explodovat. Na obou stranách oceánu tak stály v křehké rovnováze stejně nebezpečné potenciální atomové katastrofy. Nicméně žánrově lze film popsat jako ekologický thriller, který je tak trochu variací na Buñuelův film Anděl zkázy (1962) a motiv jedinců uvězněných v určité situaci. V tomto případě jde o krizi spojenou s klimatickou změnou. Ve filmu budu chtít především ukázat, jak lidé vytváří určitá řešení, která nereagují na příčiny problému jako takové, ale pouze na jeho důsledky – a navíc naprosto neúčinně. Například v Polsku máme potíže s ovzduším a naší odpovědí jsou smogové masky, jejichž výroba vzduch ještě zhoršuje. Měli bychom přece přijít s něčím lepším, tohle je šílené.

Chtěla byste v budoucnu natočit film o jiných problémech, třeba o některých, které jsme zmiňovaly, jako je pozice žen ve společnosti?

V jistém smyslu ano. Mám určitou vizi, jak zfilmovat knihu Rolníci (Peasants) od W. S. Reymonta – jde o kostýmní drama ze začátku 20. století. Film by měl být o ženě, která se snaží prosadit svá práva. Prozatím je to můj jediný dlouhodobější plán, a potom uvidíme, co se bude dít dál.

Marie Padevětová

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 21. 8. 2019 ve 14.34 a zařazen do kategorie Rozhovory ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.