Domů » Festivaly, Rozhovory

„Těšín je místo, kde se boří hranice”. Rozhovor s Mikolajem Góralikem o přehlídce Kino na hranici a současném polském filmu

Na přelomu dubna a května se v Těšíně uskuteční 21. ročník přehlídky Kino na hranici, který každoročně představuje bilanci současné středoevropské kinematografie za účasti více než stovky filmových tvůrců. Ještě než 27. dubna filmový svátek s více než 150 snímky na programu vypukne, zeptali jsme se filmového novináře a jednoho z organizátorů Mikolaje Góralika na současný statut této v Polsku velmi prestižní akce i na podmínky současných mezinárodních úspěchů polské kinematografie.

Vloni uběhlo dvacet let od prvního ročníku festivalu Kino na Hranici. Jakou cestu se podařilo přehlídce urazit během dvou dekád?

Kino na Hranici se zrodilo z fascinace českou kulturou a filmem. První ročník byl přehlídkou pouze českých filmů, až postupně se přidávaly i kinematografie dalších zemí. Program měl na začátku především retrospektivní charakter. Polští filmoví fanoušci, kteří mají české filmy v oblibě, se tak mohli přesvědčit o pestrosti české kinematografie a seznámit se se jmény dosud méně známých tvůrců, jako byli třeba Vojtěch Jasný nebo Juraj Herz, a navíc je potkat v Těšíně osobně. Jako těšínský rodák jsem měl možnost přehlídku pozorovat téměř od začátku. Ještě před pár lety sázela v rámci programové dramaturgie na lehčí repertoár, který do kin přitahoval diváky. Podobně jako se v čestině používá rčení, že “je to pro mě španělská vesnice”, tak v Polsku říkáme, že to je “jak v českém filmu”. Tedy v obecném povědomí je český film zapsaný jako něco těžko pochopitelného, až divného. Spadá spíše do kategorie “guilty pleasure” –- jako takový protějšek polské populární komediální tvorby. Pamatuji si například tematickou retrospektivu „Kovbojové a tramvaje“ a nadšení diváků z komedie Limonádový Joe nebo cyklus věnovaný českému hrdinovu Járovi Cimrmanovi. Za poslední roky festival dospěl a diváci, kteří sem pravidelně jezdí, dospěli spolu s ním. Současná dramaturgie se zaměřuje na vážnější témata – loni to bylo výročí roku 1968, letos cyklus „Svoboda. 1989″.

Díky dramaturgii je Těšín skvělým místem pro porovnání nejen současné české a polské filmové produkce. Zatímco polský film si získává stále silnější světové renomé, česká kinematografie v posledních letech stagnuje. Jaký je dnes v Polsku vůbec zájem o český film? Dokáže stále oslovovat či vůbec proniknout do distribuce?

Zájem pořád je, ale horší je to s českými filmy v pravidelné kinodistribuci. Do kin jdou především koprodukce, v poslední době například Útěk Agnieszky Smoczyńské a Všechno bude Olma Omerzu, nebo romantická komedieVšechno nebo nic. Pak se do distribuce dostane ještě český kandidát na Oscara (Fair playBába z leduVšechno bude) a filmy Zelenky a Hřebejka, ale tím to víceméně končí. Nicméně stále více festivalů a přehlídek má „českou sekci“, kde se promítají jak hrané filmy, tak dokumenty. Například v roce 2017 jsem byl dramaturgem sekce „Český chill-out“ Fóra Evropské Kinematografie „Cinergia“ v Lódži, kde se ve formě midnight movies promítaly české bláznivé komedie z období normalizace, které v Polsku téměř nikdo neznal.

Kino na Hranici je v podstatě bilanční přehlídkou pro tři středoevropské kinematografie včetně Polské. Tu rovněž bilancuje podzimní festival polských filmů v Gdyni. Jak si na tom stojí oba festivaly v rámci prestiže, zájmu tvůrců či cílového publika?

Gdyně je velký svátek polského filmu, je to soutěžní festival, kde jsou udělovány ceny Zlatý lev (Złote lwy), které tvůrcům často odstartují jejich kariéry. Třeba před dvěma lety tři nejvíce oceněné a diskutované filmy patřily debutantům. Hlavní cenu za nejlepší film si odvezl snímek Tichá noc Piotra Domalewskeho, objevem byly také filmy Věž. Jasný den Jagody Szelc, který pak zazářil na Berlinale, a Zachvat paniky Pawła Maślony, následně uvedený v hlavní soutěži 53. KVIFF. Těšínská přehlídka je také bilancí, ale jiného typu. Za prvé Kino na Hranici nemá žádnou soutěž, chybí dokonce i červený koberec – ale záměrně. Filmaři do Těšína přijíždějí v jiné náladě a opravdu touží po setkání s publikem. Je to pro ně příležitost konfrontovat film s diváky, často už několik měsíců od premiéry, zatímco v Gdyni jde naopak hlavně o konfrontaci s filmovými kritiky. Kino na Hranici je založeno na jedinečné atmosféře události, kterou si užívají nejen festivaloví diváci, ale také filmoví tvůrci.

Ambice i vyzrálost začínajících polských tvůrců budí pozornost. Mohou těžit ze zázemí, které by je podněcovalo k vrcholným výkonům? Přeci jen na scénu nevstupují s nízkorozpočtovými a spíše osobně laděnými filmy, tak jak je stále zvykem v ČR. To předpokládá i značnou důvěru na straně filmového průmyslu…

V Polsku fungují některé ověřené programy, například Studio Munka nabízí program filmových debutů „30 minut“, který umožňuje mladým tvůrcům natočit krátkometrážní film v podmínkách profesionální filmové produkce. Každoročně vyhlašuje soutěž na hrané, dokumentární a animované filmy. Domnívám se, že z pozice státní podpory kinematografie není vyvíjen takový nátlak na komerční úspěch filmových debutů, a tvůrci si tak mohou dovolit více tvůrčí svobody i s vyššími rozpočty. Vlna úspěšných polských filmů trvá teprve několik sezón a ovlivňuje ji mnoho faktorů, proto si myslím, že ještě není možné mít dostatečný odstup k určení konkrétních příčin. Nevzpomínám si, že by se u nás v Polsku kdy vedl podobný výzkum, jako je třeba Studie vývoje českého hraného kinematografického díla, která v České republice vznikla v roce 2015 na objednávku Statniho fondu kinematografie a byla jakousi sondou do motivací jednotlivých aktérů českého filmového průmyslu. Je důležité upozornit, že současné úspěchy polské kinematografie nelze připsat jen režisérům, ale také celé generaci vynikajících kameramanů a herců, kteří po domácím nebo festivalovém úspěchu získávají také šance v zahraničí. Jen z těch nejvýraznějších příkladů: Tomasz Kot, hlavní protagonista Studené války, byl zvažován do role zaporného hrdiny nejnovější bondovky, a pořád má šanci na získání angažmá v nové produkci Studia Marvel – The Eternals. Naopak Joanna Kulig po úspěchu Studené války zajímavou příležitost už našla a vystoupí v jedné z hlavních rolí v seriálu The Eddie, který pro Netflix bude režírovat Damien Chazelle.

Má současná polská vláda silně tradicionalistické strany PiS nějaký vliv na filmový průmysl, který by mohl negativně dopadat na současnou tvorbu a její podporu?

Je velká otázka, do jaké míry se ten negativní – z pohledu tvůrčí svobody – vliv projevuje. Vláda například vyměnila komisi expertů, kteří na Polském filmovém institutu rozhodují o finanční podpoře filmové tvorby. Vzbudilo to hodně diskuzí –- například film Klér podle všeho získal podporu jen díky tomu, že se za něj postavil jeden významný polský režisér, a to i přesto, že je praktikujícím katolíkem, protože byl přesvědčený o tom, že by film na závažné téma zneužívání v katolické církvi měl vzniknout. Naopak oficiální podporu mají například religiózní snimky – v březnu získal patronát polského prezidenta, který je příslušníkem PiS, film Láska a milosrdenství (Miłość i miłosierdzie) o sestře Faustyně Kowalské. Není také žádným tajemstvím, že vláda PiS není příznivá k tvůrcům, jako je Agnieszka Holland nebo oscarový režisér Paweł Pawlikowsky. Předloni při předávání cen na festivalu v Jihlavě vyjádřil své obavy ze zásahu PiS do kultury oceněný režisér Piotr Stasik. Obdobných příkladů je mnohem víc.

Pro českého diváka bude jedním z největších taháků letošního programu právě novinka nonkonformního tvůrce Wojciecha Smarzowského Klér ze špinavého zákulisí katolické církve. Film v Polsku dosáhl největší návštěvnosti za minulý rok, ale rozdělil publikum. Udržela se kontroverze jen na úrovni publicistických debat?

Je třeba zmínit, že Klér v Polsku přilákal do kina přes 5 milionů diváků, a to je nejen rekord za minulý rok, ale jde o vůbec nejnavštěvovanější polský film jednadvacátého století. Když se podíváme na čísla polských filmů od roku 1989, Klér překonaly jen dva historické snímky z roku 1999 Ohněm a mečem (přes 7 milionů) a Pan Tadeusz (přes 6 milionů) – v obou případech se jednalo o adaptace polské klasiky, a to kina navštěvovaly i školy v rámci výuky. Klér v Polsku určitě rozdělil obě strany politického sporu, i když mnoho lidi, kteří film kritizovali, se na něj vůbec nešlo podívat. Filmy Wojciecha Smarzowského (např. Volyň) vypráví o dobru a zlu a jsou plné nuancí, i Klér má oba póly – není jen o prohřešcích polské katolické církve a ne všichni kněží jsou ti zlí. Nicméně režisérovi se nicméně podařilo otevřít, nebo spíše rozšířit veřejnou debatu i na mediální úroveň, a už z toho pohledu se film zapíše do dějin polské kinematografie.

Existuje v současné době i nějaká odvrácená tvář polského filmu, se kterou se divák v Těšíně rozhodně nesetká?

Ano, jsou to například filmy Patrika Vegy (vl. jm. Patryk Krzemieniecki), který v poslední době točí filmy založené na kontroverzních tématech, brutalitě, známých mediálních postavách a vypráví o polské mafii, policistech a zkorumpované zdravotní službě. Filmy si získávají poměrně velké publikum, ale z hlediska filmového umění jsou opravdu příšerné. Není to tvář polského filmu, kterou chceme zahraničnímu publiku prezentovat. Stejně jako z české filmové tvorby diváci Kina na Hranici neuvidí například filmy Jána Nováka (PepaTeambuilding). U Patrika Vegy je ale zajímavý vývoj jeho režisérské kariéry. Vega se snaží navázat na polské kriminální filmy z 90. let – a sám začínal velmi zdatnými pokusy o žánrové filmy. Proto uvedeme jeden z jeho prvních režisérských počinů, film Pitbull, ve kterém roli charismatického policisty Despera ztvárnil letošní hrdina herecké retrospektivy – Marcin Dorociński.

Zejména minulý rok v ČR platilo, že ty nejlepší audiovizuální počiny bylo možné spatřit na televizní obrazovce, pro niž vznikala díla kvalitativně se vymykající produkci pro kina. Prochází i polská televizní tvorba v posledních letech revolucí a přitahuje zavedené tvůrce?

V Polsku nejlepší audiovizuální počiny stále vznikají pro kina, nicméně formát televizního seriálu, resp. minisérie, začíná přitahovat zavedené tvůrce. V roce 2015 vznikla pro HBO stejně jako česká i polská verze norské série Mammon (Pakt), kde hlavní roli ztvárnil Marcin Dorociński, podle mého názoru jeden z nejlepších současných polských herců. Zajímavá byla také další série pro HBO, Blinded by the Light (Ślepnąc od świateł, 2018) podle stejnojmenneho krimirománu spisovatele Jakuba Żulczyka. Chtěl bych také zmínit první polský seriál pro platformu Netflix 1983, který spolurežírovaly čtyři polské režisérky úspěšné v zahraničí: Agnieszka Holland, Agnieszka Smoczyńska, Kasia Adamik a Olga Chajdas (Nina). Zpracovává alternativní vizi polské historie za předpokladu, že by nespadla železná opona. Všechny tyto seriály jsou svou kvalitou na vysoké úrovni, která je však srovnatelná i se současnou polskou hranou tvorbou.

A jaká je situace v tvorbě veřejnoprávní polské televize?

U veřejné televize je to trochu jinak. Zatímco Česká televize je schopna v poslední době vytvořit úspěšné formáty sitcomu nebo komedialního seriálu (KosmoDabing StreetMost!), Televize Polska (TVP) proslula v poslední době zejména propadákem velkého historického kostýmního dramatu Královská koruna (Korona królów). Výpravné filmy vyžadují podmínky, které  současná TVP nenabízí, a tak opravdu nemají šanci uspět. A vlastně jediný příklad polského (politického) sitcomu Ucho prezesa, který bylo možné vidět i během brněnské přehlídky Serial Killers, vznikl na YouTube a pak byl uveden na internetové platformě Showmax.

Program přehlídky je bohatý a pestrý i díky retrospektivám, kvalitním mainstreamovým snímkům či doprovodnému programu. Pokud bys mohl za sebe vyzdvihnout největší události letošního ročníku, jež by si návštěvníci neměli nechat ujít, které by to byly?

Ja se nejvíc těším na debatu „Polské kino. Triumf nebo křižovatka“, která bude následovat po projekci nového, pozoruhodného filmu Jagody Szelc Monument. Debata bude o úspěších, financování, cenzuře a autocenzuře současné polské kinematografie, vlastně o tom, o čem jsme tady spolu dnes mluvili. Díky jedinečné skladbě hostů, nabídne tak trochu jiný pohled na toto téma. Navazuje na loňskou debatu „Režiséřice“, v rámci které se nám podařilo mít na jedné scéně 10 významných režisérek, mimo jiné Agnieszku Holland, Mártu Mészáros nebo Kingu Dębskou, které vyprávěly o postavení žen ve světě filmu. Letos budou společně diskutovat například režisér a rektor Filmové školy v Lóodži Mariusz Grzegorzek a v rozhovoru zmínění tvůrci: Jacek Borcuch, Piotr Domalewski, Olga Chajdas nebo mladá režisérka Zofia Kowalewska, jejíž krátký dokument Close ties (Więzi) dosáhl až na oscarový short list. Pro mě osobně to je vždy nejzajímavější část programu, kdy filmaři debatují nejen s publikem, ale také mezi sebou. Těšín je opravdu místem, kde se boří hranice.

Jakub Jiřiště

 

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 12. 4. 2019 ve 19.07 a zařazen do kategorie Festivaly, Rozhovory ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.