Scény z rodinného života – Chata na prodej

Navracejícím se tématem ve filmografii režiséra a scenáristy Tomáše Pavlíčka je selhávající mezilidská komunikace a nedorozumění z toho plynoucí. V Pavlíčkových studentských filmech a absolventském celovečerním debutu Parádně pokecal (2014) se kvůli ní dostávali do potíží zejména tápající mladí hrdinové. V Chatě na prodej jsou neschopností vzájemně si naslouchat a vést konstruktivní dialog „postiženi“ příslušníci tří různých generací a národností, nuceni strávit spolu jednu společnou noc na chatě určené k prodeji.

Útulné dřevěné stavení kdesi v Posázaví už neplní svou funkci „malého moře“, k němuž čeští chalupáři za socialismu prchali před městským ruchem a společenskými normami a kde se mohli svobodně realizovat. Z někdejšího statusového symbolu se pro jednu část rodiny stala zbytečnou přítěží, pro druhou nostalgickou připomínkou minulých časů.

Právě vzpomínky, jakkoli možná zkreslené pamětí a dlouhým časovým odstupem, odrazují matku (Ivana Chýlková) a zároveň majitelku chaty od podepsání smlouvy, která by nemovitost přiřkla novému majiteli. Nechává si proto dva dny na rozmyšlenou a zároveň se přes námitky prakticky založeného otce (David Vávra) rozhodne do chaty v lesích sezvat nejbližší příbuzenstvo. Nedomyslí ovšem, co všechno by mohlo během setkání výřečné babičky (Jana Synková), nezodpovědného syna (Jan Strejcovský) a nevyrovnané dcery (Tereza Voříšková), které doprovázejí jejich zahraniční partneři (Judit Bárdos, Michael Pitthan), vyplavat na povrch. K uspíšení procesu citového obnažování a vytahování rodinných tajemství přispěje ještě „místňák“ Pepa (Václav Kopta), kterého ostatní tolerují stejně trpně jako jiné faktory bránící jim žít spokojené životy.

Se stále menší úspěšností potlačované emoce o sobě dávají vědět již během cesty do lesa, zpestřené kanonádou dotazů neutichající babičky, několika hádkami a dvojicí hřbitovních zastavení, předjímajících později rozvedený motiv smrti a zániku. Samotná chata pak přinejmenším v jednom ohledu stále plní tutéž funkci jako za socialismu. Je „ostrovem svobody“, kde lidé – snad pod vlivem okolní přírody – snímají civilizační masky, přestávají skrývat, co si opravdu myslí a cítí, a stávají se vůči sobě až bolestivě upřímnými (film přitom v dialogu zabíhajícím k Bergmanovým Scénám z manželského života [1973] naznačuje, že nemusí jít o lokálně specifickou záležitost).

Mlčenlivým pozorovatelem rodinného třeštění je po celou dobu děda (Jan Kačer), kterého mají všichni za senilního starce, jenž už nevnímá, co se kolem něj děje. Jak naznačuje jedno takřka snové setkání v závěru filmu, ve skutečnosti možná lépe než jeho příbuzenstvo chápe, jaký je hlavní přínos podobných návratů do přírody a k vlastní podstatě. Je to současně on, kdo rodinu dávno ukrytým pokladem mimoděk přiměje na chvíli zmlknout a společně žasnout.

Pavlíčkova novinka je možná i zásluhou spoluautorky scénáře Lucie Bokšteflové tematicky i vypravěčsky méně rozbíhavá než jeho předchozí filmy, v nichž se mu ne vždy podařilo udržet všechny linie pohromadě. Chatě na prodej pomáhá, že pracuje s pevně daným cílem a časovým rámcem a omezeným množstvím prostředí i postav. Ty spolu Pavlíček s Bokšteflovou různě párují, aby testovali jejich vzájemnou kompatibilitu a odkrývali nové vrstvy jejich charakterů. Zároveň díky tomu dochází k vtipnému střetávání rozdílných vnitřních dynamik, národních mentalit a hereckých projevů.

Situace jsou řetězeny jedna za druhou soustředěně, nenásilně a v tempu, které nám umožňuje strávit s hrdiny dost času, abychom je lépe poznali a pochopili. Nevadí, že vcelku přímočaré vyprávění nesměřuje k zásadnímu dějovému zvratu. Zřeknutí se snahy o formální originalitu naopak přispívá k tomu, že postavy nezůstávají pouhými komediálními stereotypy. Jsou vykreslené dostatečně barvitě, aby nám jejich osudy nebyly lhostejné a abychom až do konce zůstávali v nejistotě, kdo zůstane s kým a kdo koho opustí.

Film díky tomu nejen baví dobře odpozorovanými situacemi (vnucování chlebíčků, dušičky, táborák), ale skrze postavy také podněcuje k úvahám nad zpohodlnělostí nebo nenaplněnými ambicemi. Členové rodiny mají příliš rádi svůj klid, staré pořádky a teplou polívku. Nehledí vpřed, ale (n)ostalgicky se ohlížejí za minulostí, od které se nedokážou odstřihnout. Jsou připoutáni k minulým vztahům i vzorcům chování a myšlení, a proto jim dělá problém odpustit a přiznat chybu.

Chata, podobně jako normalizační pop v soundtracku, symbolizuje zacyklenost jejich životů plných návratů a obracení se k již pominulému. Ve druhém plánu se nám tak dostává ironického, ale v zásadě shovívavého komentáře k povaze českého národa, který svádí nahlížet Chatu na prodej v kontextu „národopisných“ českých komedií jako Intimní osvětlení (Ivan Passer, 1965), Ecce homo Homolka (Jaroslav Papoušek, 1969) nebo Na samotě u lesa (Jiří Menzel, 1976). K zobecňující interpretaci chování postav vybízí také funkční zapojení dvou cizinců (Němce a Slovenky), pozastavujících se nad počínáním svých českých druhů tu s pobavením, tu s rozpaky.

Tomáš Pavlíček natočil divácky široce přístupnou charakterovou komedii, která se ovšem v souladu se svým podzimně melancholickým barevným laděním nebojí dotknout vážnějších otázek vztahujících se k povaze člověka i národa. Od současné tuzemské komediální produkce, která zpravidla nabízí jen eskapistickou zábavu bez ambice o širší výpověď, se Chata na prodej odlišuje také pečlivou dramaturgií, projevující se včasným exponováním ústředního dějiště i všech hlavních motivů, cyklickou strukturou nebo running gagy (např. otcovo naříkání „Tohle fakt nedám“). Stejně promyšleně jako vyprávění jsou komponovány i jednotlivé záběry, mnohdy vtipné již pouhým rozmístěním herců v prostoru či juxtapozicí akcí probíhajících v různých plánech obrazu.

Chata na prodej zkrátka nebudí dojem pásma nahodilých gagů, které chtějí diváka pouze párkrát rozesmát. Jde o motivicky bohaté dílo s ujasněným konceptem. Zatímco u jiných českých filmech podobná důslednost rozhodně není samozřejmá, v tomto případě působí naopak natolik samozřejmě, že se jedná o jednu z nejzdařilejších domácích komedií posledních let.