Domů » Aktuálně

Zaslouží si současná FAMU změnu v „polepšovnu“ českého filmu?

Současná krize na FAMU vytváří navenek těžko přehledné a nejednoznačné bitevní pole, které vytyčují zejména debaty na sociálních sítích. Dosavadní reflexe konfliktu v mainstreamových médiích nicméně vyznívá podezřele jasně: nynější situace na FAMU je výsledkem urputné snahy několika jedinců (konkrétně akademického senátu) zvrátit možnou obrodu jednoho z pilířů českého filmu. O ní usiluje kritizované vedení, které se snaží napravit dlouhodobě nefunkční model výuky. Nejvýraznější prostor k vyjádření však překvapivě získávají někdejší absolventi, kteří hlasitou podporou děkana Zdeňka Holého dávají rezolutně najevo především vlastní nespokojenost s příklonem FAMU k modelu umělecké akademie.

Není mým záměrem stavět se na jednu či na druhou stranu – každá z nich má silné argumenty pro a proti a podle mě by bylo na obou frontách vhodnější slevit z extrémních pozic. Spíše mi přijde potřebné reagovat na způsob, jakým zjednodušená prezentace konfliktu v médiích eliminuje cokoliv přínosného, co škola po zásadní změně koncepce v roce 2002 nabídla, a účelně démonizovanou „dobu temna“ přímočaře propojuje s dobou úpadku zájmu o český film. Což svádí ke zkreslenému dojmu, že kvůli způsobu výuky se patnáct let formovala naprosto ztracená generace tvůrců a že za odvoláním děkana stojí v první řadě snaha zachovat status quo spojovaný s nezodpovědným vztahem výuky k filmové praxi. Proto si dovoluji nabídnout protinázor, který chce nalomit jednoznačný dojem, že současná FAMU je škola zralá k zásadní a nekompromisní restrukturalizaci.

Ve středu se ke stále krystalizujícímu konfliktu rozhodla říct své i Mirka Spáčilová, u níž ani nepřekvapuje, že neprojevila snahu alespoň trochu proniknout do podstaty problému. Trochu zarazí, že její glosa je jen shrnutím dlouhého stanoviska režiséra Jiřího Stracha a že názory naprosto vytržené z argumentace si pokoutně přivlastňuje. Přidává se tak k rostoucí skupině těch, co skrze dění na FAMU ventilují svou averzi vůči stavu domácí kinematografie a jimž dává právě celostátní deník v dalších zprávách výhradní prostor k ozřejmění konfliktu – ať už jde o Jaroslava Brabce, Jiřího Svobodu či Olgu Sommerovou. (více zde a zde). Tento jednostranný přístup má za následek, že je škola vnímána jako od praxe zcela odtržený ostrov teoretizování, uměleckého alibismu, dokonce i militantní netolerance. V důsledku se tak upevňuje dojem, že z FAMU vycházejí naprosto nepoužitelní tvůrci, zatímco poslední skuteční filmaři univerzitu opustili ještě v devadesátých letech (kdy byla mimochodem velmi silným faktorem právě jedinečná a nenahraditelná generace pedagogů typu Otakara Vávry a Karla Kachyni). Jenže držíme-li se mínění Mirky Spáčilové a spřízněných filmařů, že někteří studenti po změně výuky raději zamířili hledat štěstí do Písku, proč pak není líhní pro novou generaci tvůrců písecká FAMO, kde se kýžený model praktické průpravy pěstuje?

Přímé ztotožňování vstřícného ovzduší k individuální profilaci studentů s problematickou pozicí naší kinematografie zavání populistickou snahou zpochybňovat smysl uměleckých oborů, které nenabízejí okamžitý efekt. Na FAMU vyrostla po roce 2000 řada sebevědomých tvůrců, i když je nutné pochopit, že škola není jediným rozhodujícím faktorem pro jejich uplatnění. Nemalý počet úspěšných absolventů se kvůli dlouhodobému procesu stabilizace produkčních podmínek teprve nyní dostává k ambiciózním a na zahraničním kolbišti vřele přijímaným projektům. Pokrok umožňuje nejen konečně funkční systém podpory a propagace, ale především napojení na silnou generaci producentů s kreativními ambicemi a dlouho chybějícím důrazem na vývojovou fázi projektů (což je bezesporu to nejcennější, co současná FAMU vykonala pro blaho a viditelnost naší kinematografie).

Někteří z absolventů dokázali ještě před očekávaným celovečerním debutem přesvědčivě doložit, že filmařina pro ně vůbec není „sprosté slovo“, což je především případ Ondřeje Hudečka (Furiant /2015/ a připravovaný debut Bohemian Rhapsody) a Jana Bušty (Televise bude! /2014/ a debut ve vývoji Krvavá pomlázka), kteří navíc sebevědomě prokazují, že mezi autorským a diváckým filmem nemusí být neproniknutelná hranice. A přesvědčivé výsledky mladé generace dokumentaristů rozhodně nesvědčí o tom, že by se během formování svého světonázoru a postoje k tvůrčím otázkám ztráceli v „anarchii“ nyní snad nejproblematičtěji chápané katedry – stačí jmenovat Lukáše Kokeše a Kláru Tasovskou či Jana Svatoše, jejichž poslední počiny suverénně obstojí v mezinárodní konkurenci.

Podobným důkazem, že mladá generace kontinuálně a sebevědomě upevňuje místo naší kinematografie v mezinárodní filmové síti, budiž zaručená účast českých projektů na výběrových mezinárodních workshopech, zvláště v posledním ročníku dramaturgického programu ScriptEast. Viditelné jsou také úspěchy při rozdělování zahraniční podpory, o nichž svědčí například bezprecedentní počet připravovaných filmů zafinancovaných z evropského programu Mediadesk v loňském roce či kladné přijetí hned tří projektů nedávných absolventů FAMU v jediné výzvě fondu Eurimages.

Ale nemusíme zůstávat jen u příslíbů – zjevným důkazem toho, že FAMU dokáže nabídnout silné tvůrčí osobnosti, které se na prestižních mezinárodních festivalech neztrácejí, jsou nedávné úspěchy Terezy Nvotové, Václava Kadrnky, Olma Omerzu či György Kristófa. Zlatá generace „předbregantovské“ éry (překvapivě s Jiřím Vejdělkem zmíněným Mirkou Spáčilovou, tedy pardon, Jiřím Strachem, na čelných místech), která by měla být na vrcholu tvůrčích sil, takovou bilanci vykázat rozhodně nemůže.

Jenže to by novináři typu Spáčilové museli vnímat i dynamiku kinematografie přesahující distribuční nabídku, jež o potenciálních silách v naší kinematografii svědčí jen omezeně. Pak by bylo vidět, že řada aktuálních autorských projektů získává na mezinárodním poli silné ohlasy a partnerství, což relativizuje zažitou představu naší země jako filmové výspy Evropy. Typické je, že když se na iDnes.cz před pár dny otevřela obskurní anketa o českém zastoupení v karlovarské soutěži, filmy již hotové, avšak dosud nezařazené do distribučního plánu (například nové snímky absolventů FAMU Olma Omerzu, Michala Hogenauera a Beaty Parkanové) jaksi zůstali mimo hru – a přitom by rozhodně šlo o největší favority, kteří mají šanci oslovit i prestižnější festivaly nadcházející sezóny.

Ne, současná FAMU si určitě nezaslouží statut černé díry našeho filmu a takto povrchní vychylování jedné misky vah. Samozřejmě, přistupuji k FAMU jako k celkové instituci a chápu, že Jan Hřebejk má pádný důvod pozastavovat se nad tím, proč se jako režiséři hraných filmů výrazněji prosazují absolventi zformovaní jinak zaměřenými katedrami. A uvědomuji si, že by bylo vhodné zajistit přívětivější podmínky pro ty, kteří by dokázali produkovat kvalitní a inteligentní mainstream, a vyvážit nabídku tak, jak se daří v Polsku a Maďarsku. Ovšem bylo by neuvážené v zájmu řemesla a disciplíny zpochybňovat autorské hledání, jež se v posledních letech viditelně vymaňuje z omezeného horizontu a dokáže upoutat ambicemi i přesvědčivou vizí.

Jakub Jiřiště

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 26. 5. 2018 ve 16.10 a zařazen do kategorie Aktuálně ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.