Domů » Rozhovory

Monika Willi: Haneke a Glawogger jsou v mnoha ohledech protiklady


Se střihačkou Monikou Willi jsme krátce rozmlouvali na filmovém festivalu v Karlových Varech, kde byla k vidění jednak její režisérská prvotina Bez názvu (Untitled, 2017) a jednak nový film Michaela Hanekeho Happy End (2017), na němž se podílela jako střihačka. Film Bez názvu původně natáčel rakouský režisér Michael Glawogger jako svůj další autorský dokumentární film, avšak jeho produkce byla přerušena tragickým úmrtím režiséra v dubnu 2014, kdy Glawogger zemřel na malárii během natáčení v Libérii.

V jakém okamžiku jste se rozhodli materiál natočený Michaelem Glawoggerem dokončit a co vás vedlo k tomu rozhodnutí?

Především se mě lidé dennodenně ptali, co se s tím materiálem bude dít. Došli jsme k závěru, že by to měla dokončit já. Usoudila jsem, že by pro mě bylo přijatelnější ten film dokončit podle sebe, namísto toho, abych stříhala film pro nějakého dalšího režiséra, který by Michaela nahradil. Nedokážu říct přesně, kdy tohle rozhodnutí padlo, ale bylo to myslím na konci léta po jeho smrti, když jsme se s ostatními ze štábu sešli. Následně jsme věc konzultovali se zástupci produkční společnosti, která souhlasila.

Jste s Michaelem Glawoggerem z pochopitelných důvodů oba uvedeni jako režiséři snímku. Když jste se rozhodla, že film dokončíte sama bez něj, nebála jste se, že vás bude úcta k zesnulému režisérovi svazovat?

Váhali jsme, zda jako režiséry uvádět nás oba, ale myslím, že je to tak správně. On přišel s prvotní myšlenkou, ale koncept snímku jsme již vytvářeli společně a já jsem na něm měla od počátku podíl. Natáčení v terénu sice probíhalo beze mě, ale již v průběhu natáčení jsem začala zpracovávat natočený materiál. Logicky zazněly argumenty, že by snímek nikdy neměl být označován za film Michaela Glawoggera, jelikož nad jeho dokončením neměl žádnou kontrolu. Na druhou stranu nás v tom ale velice podporovala jeho rodina, lidé, kteří s ním dlouhodobě spolupracovali či přátelé, kteří znali jeho dílo.

Hudba a zvuk jsou dominantními prvky filmu. Mohla byste nám přiblížit přiblížit práci se zvukem?

Spolupracovali jsme s vynikajícím rakouským skladatelem Wolfgangem Mittererem. Byl jedním z prvních, kteří začali spojovat klasickou hudbu s elektroakustickými prvky. Je takovým chybějícím článkem v evoluci mezi klasickou a elektronickou hudbou. Zároveň má za sebou klasickou průpravu hry na varhany. Poznali jsme se, když dělal hudbu pro Michaelův díl dokumentárního cyklu Katedrály kultur (Kathedralen der Kultur, 2014). Michael si jeho práci zamiloval, zvláště jeho otevřenost. Byl u filmu Bez názvu téměř úplně od začátku, v podstatě již od pohřbu Michaela. Postupně jsme mu promítali úryvky z filmu a konzultovali s ním, jak by k nim přistoupil. Jeho nápady mi přišly skvělé. Samotný proces vzniku hudby pak pokaždé probíhal jinak. Někdy jsem mu dala konkrétní materiál, jindy jsem ho požádala, aby složil hudbu na základě nějaké teoretické myšlenky nebo nápadu a až následně jsem k ní doplňovala obraz. Někdy jsme si takhle předávali obraz a zvuk tam a zpátky několikrát za sebou, což bylo sice časově poměrně náročné, ale myslím, že se to na výsledku projevilo.

Když jste materiál stříhala, pracovala jste při spojování jednotlivých částí spíše intuitivně nebo jste si dopředu stanovila nějaká pravidla či strukturu, kterých jste se chtěla držet?

Ačkoliv od vás někdy lidé požadují, abyste se řídil jen intuicí, tak jsou při střihu vždy nutná nějaká pravidla nebo předem jasná struktura. Myslím si, že většina z nás pracuje tak, že něco vytvoří, pak se na to večer zpětně podívá a zjistí, jestli to dává dohromady nějaký smysl nebo ne. Vždycky se do toho materiálu ale musíte ponořit a především mu důvěřovat. V případě Bez názvu jsem před sebou neměla materiál, který by bylo možné sestříhat rychle. Chtělo to nějaký čas, protože ve filmu jsou dlouhé záběry, je v nich hodně pohybu a mění se jejich tempo. Výsledný střih je pak kombinací racionálního hloubavého přístupu, hrou s různými tematickými bloky, analogiemi a protiklady, ale rovněž je v něm řada intuitivních rozhodnutí.

Vím, že jste nebyla s filmovým štábem při samotném natáčení, ale mohla byste nám přiblížit, jak ty záběry obvykle vznikaly? Jednalo se spíše o spontánní situace nebo byly podřízeny pečlivému plánu?

Některé záběry jsou skutečně natočené spontánně.  Třeba celá sekvence se zápasníky v Senegalu. Byla to tak velká událost, že nešlo plánovat, co se bude konkrétně natáčet. Vzniklo tam mnoho záběrů, které se do filmu vůbec nehodily, jelikož nešlo odhadnout, co se bude dít. Obecně ale platí, že když natáčíte lidi, tak obvykle musíte nejdříve získat jejich souhlas, zeptat se jich, jak blízko se můžete být a zda se můžete zúčastnit události, která může být v jejich životě velice důležitá. Nemůžete prostě přijít a začít natáčet, tak to nefunguje téměř v žádném dokumentárním filmu. Přesto jsou však některé záběry snímku zcela spontánní, a to ty, které jsou natáčené v pohybu. Například záběry z auta nebo řada nočních sekvencí natáčených v Guineji, v Sieře Leone nebo v Guineji-Bissau.

Film není doprovázen titulky, takže nevíme, co si postavy říkají, ale na druhou stranu je protkán řadou textů. Vím, že jejich autorem je Michael Glawogger, ale mohla byste nám přiblížit, jak probíhal jejich výběr?

Jsou to jeho texty, ale vůbec nebyly zamýšleny pro tento film. Věděla jsem, že Michael měl v plánu pro tento film napsat doprovodné texty. Chtěl to udělat už u Sladkého života kurev (Whores’ Glory, 2011), ale tehdy se to už nestihlo. Michael nejdříve napsal knihu nazvanou 69 Hotelzimmer (69 hotelových pokojů),[1] která vyšla až po jeho smrti a prozatím pouze v němčině. V obdobném stylu pak pokračoval na svém blogu, jehož části byly publikovány v německých novinách Süddeutsche Zeitung a v rakouském deníku Der Standard. Je to taková svébytná literatura, nejedná se ani o novinářské, ani o filmové texty.

Zpočátku jsem tyto texty nechtěla použít, jelikož nebyly napsány přímo pro ten film. Namísto toho jsem začala hledat něco jiného, četla jsem jeho oblíbené básníky a jiné autory, ale postupně mi docházelo, že by takové hledání v oceánu literatury bylo nekonečné. Pořád jsem se proto vracela k jeho blogům, až jsem se je nakonec rozhodla použít. Abych si dala nějaké omezení, tak jsem používala výhradně materiál, který vznikl v období natáčení. Ale jinak jsem s texty nakládala volně.

Máte ambici pokračovat ve své režisérské dráze a natočit třeba i hraný film nebo Bez názvu byla jednorázová záležitost jež se nebude opakovat?

Vím, že bych to znovu udělala jedině tehdy, pokud to rozhodnutí skutečně vycházelo ze mne. Pokud bych měla pocit, že nějaký příběh chci vyprávět. Ale nemůžu to říct najisto. Mám teď spoustu práce, dokončuji další dva filmy a další projekt mám na příští rok.

S Michaelem Hanekem spolupracujete myslím již od Pianistky (La Pianiste, 2001) a víte tedy, co od něj čekat. Jeho nový film Happy End (2017) je však specifický tím, že využívá nových médií a technologií jako je Snapchat, Youtube, chatování na Facebooku nebo natáčení na mobilní telefony. Byla pro vás přítomnost těchto vyjadřovacích prostředků novou výzvou?

Možná se to nezdá, ale skutečně to stálo spoustu práce. Když jsme například rekonstruovali stránky z Facebooku, tak jsme dostali návod čítající asi 200 stran, kde bylo přesně uvedeno, co na stránce nesmí být a co na ní naopak být může, jak má stránka vypadat a tak podobně. U chatové komunikace zase bylo naprosto zásadní, v jakém tempu se objevují jednotlivé zprávy. Bylo skutečně náročné zajistit, aby vše vypadalo realisticky. Jsem ale ráda, že tyto záběry ve filmu zůstaly. Bylo to odvážné rozhodnutí, protože diváci nejsou úplně zvyklí, aby ve filmu sledovali dlouhé minuty záběrů natočených mobilním telefonem nebo statické záznamy textové komunikace.

Vnímám Hanekeho jako auteura, který má každou část filmu pečlivě ve svých rukou. Všechno do sebe musí zapadat a působí to velice promyšleně. Kolik volného prostoru dostáváte, když pracujete na jeho filmech?

Ano, skutečně platí, že Michael Haneke chce mít vše pod kontrolou. Pojem volnosti nebo svobody je však podle mě relativní. Pro střihače je vždycky nejdůležitější udělat co nejlepší film z toho, co má po ruce. Někdy je možností střihu tolik, že kdybyste měli úplnou svobodu, tak v podstatě budujete úplně jiný film a zasahujete do dramaturgie. V případě práce na Hanekeho filmech bývá na střih k dispozici velice málo času. Je to velice koncentrovaná práce a vždycky se při ní hodně přiučím. Nejde mi o to, abych mohla přesně vyjmenovat, jaké části filmu jsou moje práce.

Říkala jste, že na střih je při práci na Hanekeho filmech málo času. Je více pozornosti věnováno jiným složkám?

Ano, na střih je vyčleněn poměrně krátký čas a mnohem více času zabere obrazová a zvuková postprodukce. Stejně jako je Haneke přesný při přípravě natáčení a samotném natáčení, věnuje velkou péči i postprodukci. Spoustu času zabere úprava barvy (tzv. color grading), zvuk a čím dál tím více také zvláštní efekty. Ačkoliv se to možná nezdá, tak film obsahuje mnoho zvláštních efektů.

Předpokládám, že oba Michaelové, Haneke i Glawogger, se ve svém přístupu k filmovému materiálu velice liší. Můžete porovnat způsob jejich práce z hlediska střihu?

Liší se to v tom, jak často jsou ve střižně s vámi, jak reagují na vaše dotazy, jak často chtějí, abych něco navrhovala a tak podobně. Glawogger mi vždycky rád natočený materiál nějakou dobu ponechal a chtěl, abych se nejdříve podívala, co v něm uvidím a pak připravila první střih. Haneke oproti tomu po celou dobu střihu sedí s vámi ve střižně. Ale čím déle jsem s oběma pracovala, tím více si uvědomuji, co mají ve své práci společného. Když je například něco napadne, tak to chtějí vždycky okamžitě zrealizovat do posledního detailu, aby viděli, jak to bude působit. Nikdy vám například neřeknou, ať to sestříháte jen nahrubo a pak se k tomu vrátíte.

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 23. 3. 2018 ve 17.09 a zařazen do kategorie Rozhovory ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.