Domů » Rozhovory

Jak (moc) divný je evropský film?

Asi jen málo festivalů, pokud vůbec i nějaké jiné, uvádí filmy ze svého programu slovy: „Nebudeme přát příjemnou zábavu, to tu příliš nepěstujeme“. Adjektivum „příjemná” je jen těžko propojitelné s hojně navštěvovanou přehlídkou Weird Europe představovanou jejími tvůrci a dramaturgy Vítem Schmarcem a Alešem Stuchlým, duem známým z pořadu Čelisti Rádia Wave, který se definuje jako „60 minut dravého filmového lovu“. Z jejich pětidenního průřezu čerstvým syrovým filmovým masem zbývají ještě dva festivalové dny v Bio Oku. Zatímco se jim v mezaninu za zády míchají litry Bloody Mary, dávají rozhovory ozářeni červenomodrým světlem – snad aby i místní atmosféra nabrala stejně podivně barvitých rozměrů jako jimi vybrané filmy.

 V čem je podle vás Evropa divná oproti ostatním kontinentům?

VS: Já bych to nevymezoval vůči ostatním kontinentům, byť bychom asi dokázali vymyslet nějaké charakteristiky, v čem je divný třeba jihoamerický film, ale Evropa nám přijde obecně divná ze spousty důvodů. Samozřejmě jde o sociálně-ekonomicko-politické faktory, které nějakým způsobem vidíme a u těch filmů zohledňujeme. Především nás však zajímají divní tvůrci, vyobrazující evropskou společnost, donedávna se jevící jako poměrně koherentní a uhlazenou, z pohledu prasklin, rozporů a perverzních věcí, co vyplouvají na povrch. Chtěli jsme ukázat starý kontinent z trochu jiného úhlu, než jsme tradičně zvyklí.

AS: Na žádném jiném kontinentě než evropském jsem nikdy nebyl. Moje srovnání se týká čistě rozhledu filmového, podle toho to taky někdy vypadá.

V anotaci události píšete, že vybrané filmy mají vypovídat o tom, co v sobě dusíme. Co je tohle tajemství, po čem podle vás toužíme?

AS: Každý z filmů dává trošku jinou odpověď. Minulý rok jsme mluvili o tzv návratu potlačeného v souvislosti s Ulrichem Seidlem a jeho filmem Ve sklepě (2014). Tvůrce, který zde má letos nový film Safari (2016), pro nás reprezentuje odvážnou cestu do mentálního suterénu, kamsi do mezaninu, kde teď sedíme. Do míst, kam se nikdo jiný nevydává, nebo se bojí vydat.

VS: Letos je téma Weird Europe „Zvíře v nás“, k němuž nás do značné míry inspiroval jak Ulrich Seidl, tak druhá z premiér, francouzský horor Raw (2016). Je to o odhalování, o sloupávání civilizačního nánosu, který se zdá být strašně pevný: všechna pravidla, která tak úzkostlivě dodržujeme, se zdají být kultivovaná, v něčem neměnná a bezpečná. Pro nás tyhle filmy odhalují, že stačí malý krok za tu hranici a uvnitř nás dřímou věci pracně a možná staletí potlačované. Myslím si, že třeba Ulrich Seidl ve svým dokumentu Safari ukazuje, jak je evropská střední třída skrytě pořád výrazně kolonialistická. Jezdí se bavit do Afriky a vede tam povýšené řečičky o tom, jak umí Afričani rychle běhat. Člověk si uvědomí, jak málo se změnilo. Jak se tváříme navenek jako liberálové, ale ve skutečnosti jsme pořád tak trochu ti staří dobří evropští kolonialisté.

V Safari se zvířata loví, ale zároveň je podle vás mají i lidé v sobě samých. Co byste řekli, že jsou Češi za zvíře?

VS: Myslím, že se nabízí spousta atraktivních ošklivých odpovědí. Kdybych se na to díval čistě z pohledu filmu, tak by Češi byli asi křečci. Takové to chlupaté nanicovaté zvířátko, protože české filmy se obecně nedokážou dostat pod slupku. Jsou jak pro nějaký domácí mazlíčci na mazlení. Z hlediska osobního by to bylo strašně různé. Nechtěl bych házet Čechy do jedné zvířecí kategorie. Někdy jsme prasata, ale to jsou asi všichni.

AS: Odpověď nás teprve napadne. Není náhoda že během dvou ročníků jsme tady neměli žádný český film. Koncepcí festivalu je, uvádět na jedné straně filmy bizarní, vyšinuté a  defektní, na druhé straně ale prozrazující vysoké ambice. Filmy, které soutěžily na nejznámějších festivalech, a dokonce si odtud odvezly ceny. Když jsme se bavili o tom, že vybrané filmy podávají odpovědi, každý jinou, tak jsem to možná trošku přehnal. Na konci zjistíte, že vám kladou ještě dvakrát víc otázek, než jste si chtěli položit na začátku. Žádný český film, který by téhle koncepci odpovídal, jsme za tady v poslední době nenašli.

VS: Když se objeví, tak budeme samozřejmě rádi, jestli ho budeme moc uvést i na „divné Evropě“, protože národní/lokální kontext je dost podstatný.

Myslíte, že je ve filmové produkci něco ještě stále tabu?

AS: Možná stáří. I když to se snaží nějakým způsobem rehabilitovat například Michael Haneke ve filmu jako je Láska (2012); k salónnímu pojetí tohohle typu však máme určitou rezervu. Formálně precizní a nejvíc šokující scéna vyskytující se ve festivalovém portfoliu se nicméně týká právě stáří. Najdete ji ve filmu Stát pevně (2016).

VS: Dojde tam k takové svérázné formě eutanázie análním sexem, do nějž se zapojí i umírající stařec. Myslím si, že tabu jako takové už dnes v podstatě neexistuje. My jsme nedávno dělali přednášku o sexualitě/sexu ve filmu, hraničních scénách. Najdeme tam v podstatě všechno. I obrazy pedofílie, byť ve velmi milosrdně střiženém filmu Michael (2011), který bychom tady mimochodem taky rádi někdy uvedli. Na filmech se nám líbí, že tabu jsou často ty nejobyčejnější věci. Vidět něco, co žijeme, ale čeho si nevšímáme, schválně opomíjíme, protože to narušuje naši konstrukci. Tyhle filmy mají odvahu zajít zase o kus dál, i za cenu, že vstoupí do tabuizovaného teritoria a vyvolají na festivalu bučení nebo odmítnutí. Myslím, že to je jenom jedna z jejich devíz. Zároveň nejsou jenom prázdnou provokací, ale i svébytnou perspektivou.

Dokázali byste vybrané filmy zařadit do nějakého žánru?

AS: Žánrové filmy reprezentuje debut režisérky Julie Ducournau Raw, žánrově zařaditelný mezi tzv. body horrory, jaké dříve natáčel třeba David Cronenberg. Bere si něco z Davida Lynche, zřetelná je i feministická perspektiva. Ostatní filmy jsou zvláštní kombinace: zjednodušeně bychom je mohli označit lehce pofidérní škatulkou festivalový nebo umělecký film s bizarní hranou.

VS: Na zmiňovaných filmech nás také baví, že často porušují zásady žánrů. Nocturamu (2016) Bertranda Bonella bychom mohli označit za trailer o terorismu. Film je natočený tak, že napětí velmi úmyslně a sofistikovaně popírá, a pracuje s jiným typem napětí, než jsme zvyklí. Glory (2016), fantastický bulharský snímek, dá se říct drama, ale je to něco víc – drama, satira, ale i komedie. V tomto ohledu jsou vybrané snímky jedinečné. Nedají se vměstnat do jedné škatulky, na to existují jiné festivaly. Pro tyto filmaře jsou škatulky trochu úzké.

AS: Je to vidět i na filmech, jako je Realita (2014) Quentina Dupieuxe alias Mr. Oiza nebo Rodinný přítel (2006) Paola Sorrentina. V mnohém totálně excentrických, ale promlouvajících o věcech prožívaných v našem každodenním životě. Je to kombinace filmařsky vytříbená, pro mě neobyčejně silná a s akcentem na absurditu a surrealismus – tak trochu zlý sen, který se od naší reality ale v ničem neliší. Alain Guiraudie je zase jeden z elitních reprezentantů současné LGBTQ kinematografie. Jeho vyšinuté pastorále Stát pevně je asi nejdivnější queer film, který byl kdy natočen.

Existuje nějaký stát, odkud se „divné filmy“ mířící pod povrch opakují?

VS: Tady nás odpověď bude trošku mrzet, ale je fakt, že bychom velmi rádi uvedli některé řecké filmy. Řecko dalo světu takzvanou „divnou vlnu“. Mají patent na produkování divných filmů, především na přelomu dekád. Kolem roku 2010 se objevilo několik výrazných tvůrců i snímků, proto bychom do budoucna Řecko rádi navštívili.

AS: Řecká vlna nebyla na přehlídce zastoupena kvůli problematickým právům, ale máme ji dlouhodobě v hlavě, daný kontext alespoň zapojujeme do přednášek a doprovodných textů. Jinak je samozřejmě dominantní Francie s dlouhou tradicí podpory nekonvenčních autorských titulů. zatímco východní Evropa je zastoupená dvěma naprosto výjimečnými filmy s velmi specifickou osobitou poetikou (bulharská Glory, ukrajinský Kmen). Film Kmen (2014) je pro mě v širším smyslu nejextrémnějším filmem přehlídky.

Poměrně extrémní i formálně…

AS: Ten film je formálně znamenitý: jak suverénně těží z tradice filmového realismu a dovádí ji do určitého extrému v dlouhých sledovacích, precizně komponovaných záběrech. Jde o první film pracující výhradně se znakovou řečí bez titulků, tudíž sledujeme gymnastiku gest, pohybů a mimiky, z níž musíme vyčíst všechny podstatné meandry příběhu. Do toho jsou zakomponovány nesmírně brutální explicitní záběry, které ale nikdy nepůsobí samoúčelně. Nejvíc stylově odvážných filmů dnes nabízí festival v Locarnu, kde ostatně soutěžil i bulharský snímek Glory. Jak tam, tak i u nás v Divné Evropě se zpravidla setkáte s výraznou formální stylizací: záběrování, rámování, používání (nebo absence) hudby, originální práce se střihem či barvou. Podle mě je to jeden z nejlíp dramaturgovaných festivalů vůbec – tuším loni jsme s Vítkem dělali rozhovor s jeho uměleckým ředitelem Carlem Chatrianem, velmi inspirativní zážitek.

VS: Je to festival orientovaný na svěží neotřelou perspektivu, vysloveně orientovaný na tenhle typ překvapivých filmů. Prezentuje svěží tvůrce nejenom z Evropy, ale výrazně i z Asie. Taková Mekka. V souvislosti s Weird Europe ale nelze opomenout ani hledisko určitého pragmatismu, aby filmy byly dosažitelné. Jsme malá přehlídka, žádný velký festival. Pracujeme s určitým portfoliem, ale máme svoje sny, co bychom tady chtěli prezentovat do budoucna. Budeme doufat, že divné filmy budou dál vznikat a pohrnou se do České republiky. Jezdíme na festivaly do Berlína, do Cannes, kde je příležitost na filmy jít a lovit. Třeba právě Cannes se takových záležitostí nebojí a filmy jako Kmen nebo Raw tam ve vedlejších, ale velmi důležitých sekcích vyhrály, i přesto, že fungovaly jako festivalové „shockery”.

Když to srovnáte třeba s programem festivalu v Karlových Varech, jak je na tom s divnofilmy?

AS: Kmen tam byl uveden, Realita rovněž, Rodinný přítel  byl před jedenácti lety uveden snad jen tam. Ulrich Seidl dokonce navštívil Karlovy Vary před lety s filmem Kriste, ty víš (2003), mapují ho tam dlouhodobě. Stát pevně je film režiséra, jehož předchozí film Neznámý od jezera (2013) byl uveden pouze na Febiofestu. Navzdory tomu myslím, že pro větší festivaly v Česku jde spíše o specifické koření; v šíři jejich programu často působí jako pouhé kuriozity. My se tím akcentem na úvody a přednášky, podáváním kontextu, snažíme tyhle filmy vtáhnout do trochu jiného světla.

VS: Přesně tak. Festival jako Karlovy Vary je složen z celé řady sekcí a v podstatě vypadá jako velké hřiště, kde se sejde obrovská spousta hráčů. My se opravdu snažíme vybrat výrazné figurky a postavit je v malé hře. Troufáme si říct, že takto můžeme nabídnout více napětí a překvapení.

Kolik máte letos v programu omdlévacích filmů a který z nich vyžaduje nejvíc otrlosti od diváka?

AS: Zmíním jeden, ale ta hranice je hrozně subjektivní. Film Raw uvádíme s upozorněním, že ve Švédsku se u něj omdlévalo, byla pauza během promítání. Na festivalu v kanadském Torontu musela být dokonce přivolána ambulance, lidé zvraceli na toaletách a tak dále. Když jsem ten film viděl – a nemyslím, že jsme nějak otrlí, naopak se nás věci s věkem čím dál víc dotýkají – byl jsem trochu překvapen relativní krotkostí filmu. Pro mě zůstává nejvíc fyzickou a hraniční zkušeností už zmiňovaný Kmen – vzhledem k až fanatické přesnosti a sugestivnosti formy se nedivím, že někteří diváci u scén potratu či násilí ztrácejí vědomí…

VS:, Nemyslím si, že film Safari je vyloženě na omdlévání, ale vyvolává hodně extrémní stavy zuřivosti a odporu u slabých žaludků. Zachycuje čin lovců do nejmenších detailů, který už ani ti lovci samotný nechtějí vidět. Jen se pak kochají těmi trofejemi. Seidl násilí nepoužívá samoúčelně, odhaluje druhou tvář daných lidí, jinak vystupujících velmi blazeovaně a vypadají jako normální turisti. Myslím si, že přináší pohled, který umí zdravě zvednout ze židle, ne že by vás pod ni poslal, tak jako pár diváků poslalo Raw. Problémy se týkají spíše některých vyspělých západních států, tam je položí leccos. My věříme českému publiku.

Dá se filmová výdrž vytrénovat?

AS: Otrlost je pochopitelně hodně individuální, já už jsem viděl asi už opravdu úplně všechno i díky Festivalu otrlého diváka, kde jsem měl léta svoje vlastní okénko. Diváci si možná vzpomenou na surreálnou schizoidní záležitost jménem Svatební váza (1974), kde se v jinak velmi sofistikovaném tvaru kloubí zoofilie a koprofagie. Se mnou tyhle věci nijak zvlášť necvičí. Pak ale vidím sociální drama o třech lidech v jednom bytě a jsem rozložený už během rozehřívacího kola. Velmi subjektivní hranice.

VS: Objektivně těžko šokovat, ale pokud je člověk citlivý nebo emocionálně senzitivní na určitý typ sociálních situací, dostane ho to mnohem víc než explicitní záležitost, jako je ustřelení hlavy.

 Alice Krajčírová

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 8. 4. 2017 ve 16.40 a zařazen do kategorie Rozhovory ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář



Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.