Odebírat RSS
RSS komentářůPlán: Neutrálně politický dokument a chaotická objektivita
24. 11. 2014 # 0.19 # Filmy, Recenze # Bez komentáře
Film s premiérou naplánovanou dva týdny před konáním komunálních voleb, jenž pojednává o klíčovém tématu plánování a budování hlavního města, zní jako dobře načasovaná agitace. Na druhou stranu snímek samotný se snaží vyvolat dojem souhrnné reportáže, která předkládá vývoj územního plánu za posledních pět let a v rozhovorech dává přiměřený prostor všem klíčovým stranám. Jde tedy o politicky korektní mimikry, jež měly dokumentárními postupy podpořit současnou opozici v městských částech, a nebo byl primární cíl Plánu (Benjamin Tuček, 2014) informovat a pomoci nerozhodnutým voličům se ve složité situaci nezávisle zorientovat?
Scenárista a režisér filmu Benjamin Tuček se k původnímu námětu i uvedení Plánu vyslovil následovně: „Lidem většinou není jedno, kdo jim co postaví pod okny, a ptají se, kdo to umožnil. Zdá se, že developer je sprosté slovo, ale je dobré se také ptát, kdo developerům určuje pravidla hry. Mnoho městských částí už oplývá zkušenou opozicí, která se možná právě v těchto volbách chystá převzít správu věcí veřejných. Proto jsme naplánovali premiéru těsně před datem pražských komunálních voleb.“. Tučkův postoj je tedy mimo záběry dokumentu poměrně čitelný. Kromě běžné kinodistribuce uvedl Plán souběžně i na internetovém kanálu Aerovod, aby rozšířil jeho dosah, a předpremiérové projekce doplnil debatami nad filmem načrtnutými tématy, takže snaha aktivizovat veřejnost se z projekce snímku prodlužuje i do dalších rovin. O to překvapivěji působí fakt, že se autor dokumentu ze všech záběrů prakticky vymazal a k diváků se obrací jen nepřímo, skrze filmové prostředky. Aktéři, jež v portrétních polodetailech promlouvají na kameru, adresují své sdělení k publiku, náznak dialogu s někým mimo záběr je mírně naznačen jen asi ve dvou případech. Ze střihové výstavby rozhovorů i z celkového vyznění dokumentu lze vycítit, že se režisér staví na stranu aktivistů a tehdejší opozice na Praze 7 a 11 (jež z podobných hnutí vyrostla), ale množstvím názorů se snaží navodit dojem objektivního náhledu na otevřenou diskuzi.
Politický dokument, jehož hlavním cílem je diváka přesvědčit o určitém postoji, bývá v kritické reflexi přijímán různorodě. Za nejznámějšího představitele můžeme označit Michaela Moora – jeho kontroverzní eseje často překrucují fakta nebo vytvářejí paradoxní spojení ve snaze vyvolat reakci ve společnosti (lhostejno, zda pozitivní či negativní). Moore je ale ve svých filmech naprosto čitelný. Sám se staví do pozice vypravěče a hlavního hrdiny, vysvětluje publiku své postoje a náhled na svět, ale především odhaluje svoje motivace pro natáčení daného tématu. V českém prostředí se mnohem mírnější forma subjektivního dokumentu ve spojení s aktivismem ve veřejném prostoru zhmotnila v podobě Auto*matu (Martin Mareček, 2009). Mareček na rozdíl od Tučka zviditelňuje svou perspektivu i prvotní motivace, jež snímek společně se stejnojmenným hnutím ovlivnily, a odhaluje i způsob natáčení. Auto*mat obsahuje mimo jiné scény, v nichž se neúspěšně pokouší spojit s někým ze zastupitelstva, a logicky se tak vyjasňuje, proč vyjádření některých důležitých postav v dokumentu nezazní. Tučkův výběr zpovídaných je naopak netransparentní a mimo to i nepřehledný, protože v Plánu se objevuje v krátkém čase obrovské množství figur a jejich náhledů na danou problematiku. Jedinou větší spojitostí mezi oběma českými dokumenty tak zůstává dokončení památku Bike to heaven na Letné.
Jako matoucí působí ve výstavbě Plánu nejenom nevyjasněný režisérův postoj, ale také obrovské množství informací, jež divák musí během několika vteřin zpracovat. Tříštění divácké pozornosti mezi rozpoznání právě hovořících postav nebo kontext statistických dat v přeletových scénách nad Prahou skoro vypadá jako záměrné odvádění od analýzy a kritického myšlení nad použitou argumentací. Skoro čtyři desítky postav bývalých primátorů, zastupitelů, architektů, urbanistů, historiků, developerů, zaměstnanců úřadu územního plánování, umělců, demonstrantů, aktivistů nebo průvodců corrupt tour (hádám, že daný seznam je dostatečně ilustrativní) jsou rozpoznatelní primárně popiskem a vizuální zkratkou v pozadí – sídlištním graffiti za bývalou starostkou Jižního města, psychedelickou projekcí na umělce Krištofa Kinteru nebo marxistickou výzdobou pracovny Petra Kužvarta. Vedle několikaminutových úsporných oken pro každou osobnost pak ční scény Martina Kontry z projektu Bajkazyl, jež skrze něj a jeho rodinu poskytují bližší pohled na život ve městě. Kontra sice dokáže tempo filmu trochu zpomalit, rodinné výjevy ovšem působí ve filmu nadbytečně a zinscenovaně, nikoli civilně. Střihově se interview v rychlém sledu přesouvají od jedné postavy k druhé a zase zpět, podobný postup je už však zažitý, pro diváka srozumitelný a důvodem je vytvoření nepřímého oponování a debaty, jež může sledovat v širších souvislostech. Řada názorů ale zaznívá opakovaně a na místě by vzhledem k názorové šíři bylo vhodné některé promluvy vypustit. Celkový obraz filmu působí stejně chaoticky, přeplácaně a nevyhraněně jako samotný územní plán, který kritizuje.
Snad největší selhání dokumentu nicméně spočívá v jeho publicistickém pojetí. Plán nenabízí nové pohledy na starší kauzy, někdy dokonce téměř opakuje soudobý mediální obraz událostí, a hlavní funkcí se stává shrnutí. Divákům (ideálně Pražanům) znalých politických debaklů za posledních pět let tak neřekne téměř nic nového, jen připomene staré, a neinformavané publikum svou tematickou šíří zahlcuje a spíše dezorientuje. Plán vynakládá obrovské množství devadesátiminutové stopáže na zaznění odborných názorů, žádnou hlubší analýzu problematiky však nepředkládá. Stejně tak se nezabývá podmínkami a důvody pro vznik korupčního prostředí u městského plánování, jež vidí jako hlavní bariéru mezi architektonickými nákresy a jejich realizací. Apeluje na kulturní rozvoj města, ale spokojí se s abstraktní představou začarovaného kruhu korupce, který rozvoji brání. Je proto otázkou, zda nově zvolení zástupci města, jež Tuček nabízí jako řešení současné situace, hrají v plánování města natolik klíčovou roli.
Tento příspěvek byl napsán uživatelem 
