MFF Karlovy Vary 2014: Nepochopená

Pokud se filmař rozhodne tematizovat rozmanité třenice mezi dětmi a rodiči – potažmo obecně dospělými –, měl by zvážit, na čí straně vlastně stojí. Porozumět může oběma, ale styl či způsob vyprávění zpravidla inklinují jen k jedné. Dětská perspektiva svádí k ukvapenému vytažení škatulky „dětský film“, byť filmy s osmiletými titulními protagonisty mohou klidně oslovovat zejména dospělé publikum. Hledisko dospělých pak nebrání tomu odsunout děti v příběhu do pozadí, aniž by se jim snímek automaticky divácky vzdaloval.

Nepochopená (2014) režisérky Asii Argento je příznačný mix. Snaží se primárně pochopit dětskou hrdinku, třebaže svádí srdnatý boj o pozornost těch, jimž nedá vydechnout – dospělým. Nebohá dívka kolem sebe nemá než podlé a nevyzrálé jedince. Nezáleží na tom, zda se na plátně zjeví infantilní rodiče, zamindrákovaní kantoři či autoritativní kněz – každý soustavně vyhrožuje. Pokud je ve filmu jakýkoli dospělý relativně normální, může to mít dvojí vysvětlení: (a) neměl čas se pořádně projevit, (b) náleží k okraji společnosti či problematickým komunitám á la punkeři. Nejen na titulní hrdinku má trvalý proud výčitek a absence skutečných autorit závažný dopad, což dokládá především pohříchu půvabná scéna hraní panenek, při níž Ken brutálně znásilní nebohou Barbie. Snímek je vskutku hravý a nápaditě využívá barevné kontrasty. Očividná poučenost se projevuje v doprovodné hudbě, jež sahá od klasiků a patetického hraní matky na klavír až k punkové dravosti a dynamické elektronické hudbě.

Groteskně hořká stylizace světa dospělých pak zůstává na půli cesty mezi snahou zesměšnit a vážně poukázat na soukromé trauma. Dospělí se sice chovají pomateně, ale nikdy to není kompletně neutralizováno jako třeba ve filmu Louise Malleho Zazie v metru (1960), kde by všudypřítomná anarchie omluvila jakoukoli ztrátu důstojnosti. Více zamrzí jednostranné osočování většiny postav nad patnáct let, které není vhodně vyváženo. Dokonce ani útočný debut Françoise Truffauta Nikdo mne nemá rád (1959) nebyl tak zaslepeně naladěný proti rodičům, byť si u nich mladý Antoine Doinel užil své. Žákovi ve filmu Kde je dům mého přítele? (1987) Abbáse Kiarostamího hrozí vážné následky, pokud nedonese domácí úkol, aniž by tím byl učitel nemístně démonizován. Mezi řádky je naopak zasuta smířlivá myšlenka, že také on má své důvody, jež ho vedou k podobné přísnosti. K ničemu takovému u Nepochopené nedochází – rodiče i učitelka jsou odpudivé entity, černobílé a zkažené. Domnívám se, že u poměrně imponujícího filmu je tato umanutost poněkud na škodu.

Martin Mišúr

Nepochopená (Incompresa, Asia Argento 2014)

Články obsahující informace o Asii Argento:

MFF Karlovy Vary 2014: Nepochopená
4. 7. 2014 – 22.53