Jodorowsky’s Dune: Ďábel v našich kapsách

9. 6. 2014 # 12.14 # Filmy, Recenze # Bez komentáře

Legendy o nerealizované adaptaci Duny od kultovního režiséra Alejandra Jodorowského se šíří mezi čtenáři fantasy a komiksové literatury již několik dekád a postupem času je stále těžší oddělit původní záměry tvůrců od zbožných přání fanoušků. Mnohovrstevnatý fikční svět, jejž Frank Herbert zaplnil desítkami protagonistů, zpracovaný ve scénáři a režii experimentálního tvůrce spolupracujícího s výtvarníky jako Moebius nebo H.R. Giger tvoří konstelaci, jež sama o sobě zní jako z říše snů a po přihlédnutí k plánovanému obsazení Dalího nebo Wellese vypadá už zcela nepravděpodobně. Režisér Frank Pavich se tak na prostoru devadesátiminutového dokumentu pokouší skrze rozhovory s původním štábem a dalšími lidmi kolem filmového průmyslu rozplést předprodukční proces filmu a přiblížit vizi Jodorowského Duny, která se mohla stát mezníkem ve filmové historii, ale její setkání se studiovým systémem ji nakonec přisoudilo existenci pouze na papíře.

Úvodní záběry dokumentu pozvolně přejíždějí po Jodorowského pracovně a předkládájí divákovi nejrůznější artefakty: od fotografií přes knihy až po zdánlivě nesouvisející předměty, skrze které poznáváme ústřední postavu filmu. Na rozdíl od Ztracen v La Mancha (Keith Fulton a Louis Pepe, 2002), snímku vyprávějící o ‘prokletém’ projektu Terryho Gilliama, totiž neexistuje jediný původní záběr, a tak nezbývá než rekonstruovat film nepřímo, primárně ze vzpomínek jeho autora. Alejandro Jodorowsky se přes svůj úctyhodný věk stává před kamerou charismatickým až manickým řečníkem, který si rozmáchlou gestikulací podmaňuje celé vyprávění, a Pavich, stejně jako diváci dokumentu, podléhají autorově megalomanské vizi o prorockém snímku předurčenému měnit mysl lidí. Jeden hmatatelný artefakt z přípravy Duny se ale zachoval – obrovská vázaná kniha o rozměrech dvou telefonních seznamů plná návrhů kostýmů, kulis a stovek storyboardů výrazně usměrňuje vysněný svět a dává mu jasnější obrysy. Nicolas Winding Refn jako jeden z mála knihou listoval společně s autorovým výkladem děje a považuje se díky tomu za ojedinělého diváka nikdy nenatočeného filmu. Stejnou zkušenost se snaží zprostředkovat i formálně umírněnější dokument a přidává více úhlů pohledu, jež Dunu zpětně hodnotí.

Po autorovi druhým nejvýznamnějším vypravěčem a zároveň postavou podílející se na ambiciózním projektu byl francouzský producent Michel Seydoux, jež se po distribuci velmi úspěšného Krtka (Alejandro Jodorowsky, 1970) a Svaté hory (Alejandro Jodorowsky, 1973) rozhodl režisérův další film také produkovat a poskytnout mu (v mezích uskutečnitelného) tvůrčí svobodu. Jodorowsky tak mohl sáhnout po adaptaci filozofické sci-fi knihy a vybírat si do svého týmu „spirituální bojovníky“ spoluvytvářející jeho ambici o působení uměleckého díla. Podle režisérova i producentova vyprávění je až neuvěřitelné náhody postupně přivedly k legendě francouzského komiksu Jeanu Giraudovi (též Moebius), jež se stal Jodorowského skicující kamerou, nebo k poněkud nesourodým výtvarníkům Chrisovi Fossovi a H.R. Gigerovi, kteří do té doby o tvorbě designu pro film ani neuvažovali. Potřeba duchovního cítění dokonce vedla k odmítnutí trikového experta Douglase Trumbulla proslaveného díky práci na 2001: Vesmírná odysea (Stanley Kubrick, 1968) a jeho místo zaujal Dan O’Bannon na základě pouhého zhlédnutí jeho triků v béčkovém sci-fi. Zesnulý O’Bannon ve filmu promlouvá skrze nahrávky a v jedné z nejhravější animovaných pasáží vypráví za pomoci jediné Jodorowského fotky a rozvolněného textu o jejich prvním, prapodivně probíhajícím setkání.

Vedle rozhovorů hrají důležitou roli právě animované scény, jež s až restaurátorskou úctou oživují původní nákresy pro filmovou Dunu. Přestože Jodorowsky sám v rozhovoru předkládá myšlenku, že ze sebrané práce jeho týmu by mohl za pomoci moderní technologie vzniknout plnohodnotný animovaný snímek, Pavich se takového pojetí zdráhá. Většina ‘statických’ obrazů jako návrhy kostýmů nebo budov jsou jednoduše oskenovány a detailně zkoumány v záběru. Malby vesmírných lodí převedli animátoři za pomoci počítače do přesných prostorových modelů, kolem nichž může kamera kroužit, a ze storyboardů vytvořili jednotlivé scény, ve kterých se pohybují jen nezbytné objekty. V případě výjevu s mučení vévody Leta se kresba obešla prakticky bez vnějších zásahů – Moebiovy skici naznačily pohyb do takové míry, že se tvůrci dokumentu rozhodli ponechat jejich komiksový základ a jednoduše seřadit políčka za sebe. Mimo vyprávění umělců a ‘ukázek’ z filmu dotváří rekonstrukci Jodorowského Duny také výrazná elektronická hudba připomínající zvuk sedmdesátých let, která byla složena přímo pro dokument.

Celé přípravě filmu – od psaní scénáře a hledání výtvarníků přes řešení jednotlivých scén a triků až po přemlouvání hudebníků a uplácení herců – věnuje dokument přesně hodinu a zbývající třetinu se snaží dobrat odpovědi, proč se do detailů rozpracovaný projekt, jehož preprodukce trvala dva a půl roku, nakonec nepodařilo natočit. Jak prohlásil samotný producent snímku, trocha šílenství k velkému dílu patří, ale Duna byla možná šílená příliš. Podle názoru dvojice filmových kritiků, jež mezi jednotlivými segmenty poskytují divákům dobový kontext, se Duna zdála příliš ambiciózní v tématech i vizuálním provedení, aniž by dokázala zaujmout širší publikum. Žánr sci-fi zapadal podle hollywoodských studií do nižší rozpočtové kategorie a návratnost financí v případě blockbusteru byla v nedohlednu. Teorie o odmítnutí kvůli čistě ekonomickým hlediskům ale poněkud pokulhává. Již zmíněná Vesmírná odysea není filozofickým tématům o povaze člověka, nejednoznačné naraci a tripové estetice o nic vzdálenější než Jodorowského verze Herbertova románu, a přesto se snímek, navíc s početným ohlasem publika, podařilo v produkci majors natočit. Z vyjádření amerického producenta zase vyplývá, že štáb Duny silně podcenil svoji prezentaci před investory. Impozantní rozměry i obsah preprodukční knihy zaujal vedoucí pracovníky studií natolik, aby si tvůrce pozvali na schůzku a případnou další spolupráci, ale tváří v tvář nekompromisní idee autorství, jemuž celý dokument podléhá, odmítli projekt režisérovi svěřit. Je až komické (i když pochopitelné), s jakou naléhavostí mluví Jodorowsky o obětování všeho včetně svého syna pro naplnění vysněného díla, ale zcela odmítá ustoupit byť jen z plánované dvanácti- až dvacetihodinové stopáže, natož v úpravách scénáře, což bývá ve studiové produkci standardní požadavek.

Na rozhodujících faktorech ohledně zastavení výroby filmu vzhledem k zaměření dokumentu na předpoklad “co kdyby” příliš nezáleží. Pavichův snímek sice na první pohled působí dojmem nezávislé rekonstrukce, jež zkoumá důsledky i možná alternativní východiska nikdy nenatočeného filmu. Ve skutečnosti ale nevypráví příběh o tom, jak se Duna mohla stát největším filmem v dějinách kinematografie, nýbrž že by se jím bezpochyby stala. Oslavný přístup k Jodorowského tvorbě sám o sobě nijak nepatřičný není, ale ve chvíli, kdy se mu podřizuje logická argumentace filmu, se změní v litanii bez sebereflexe. Když se Refn prohlásí za jediného diváka Duny (a totéž už může udělat i divák dokumentu) a samotný snímek označí za fantastický, je otázkou, co vlastně viděl. Subjektivní myšlenkový konstrukt se vytváří i při sledování dokončeného filmového díla, v případě Jodorowsky’s Dune ale zůstávají některá místa zcela vizuálné nepokrytá a jiná jsou pouze načtrtnuta tak, aby si je každý mohl zaplnit vlastními představami. Vezmeme-li v úvahu režisérovy surrealistické kořeny, pod okřídlenou větou o věci ‘krásné jako setkání deštníku a šicího stroje na pitevním stole’ se jeho obrazotvornost rozeběhne skoro určitě docela jiným směrem než Refnova nebo Gigerova. V nejnaléhavějším momentu filmu, kdy Jodorowsky přirovnává studiový systém k otroctví a peníze zatracuje jako ďábla v našich kapsách, leckoho napadne otázka, co by se s Dunou opravdu stalo, kdyby podporu majors získal. Ne všechny překážky vyřeší finance, některé scény by možná padly za oběť méně pokročilé technice a extrémně nespolehlivé obsazení by se velmi pravděpodobně rozpadlo ještě před začátkem natáčení. Dokázal by v Pavichově paralelní realitě Jodorowsky po vzoru Kubricka obětovat menší kompromisy studiu a vykoupit za ně obrovské finanční prostředky společně s relativní tvůrčí svobodou, nebo by pod tíhou protichůdných tlaků zklamal snad ještě hůř než Lynch ve stejné adaptaci o necelou dekádu později?

Zdaleka nejokatější konstrukce, stavící neuskutečnělý (a pravděpodobně neuskutečnitelný) film na pomyslný piedestal, vycházejí z úst objektivně působících filmových kritiků. Oba se shodují na dosud nevídaných a originálních konceptech, které se v preprodukční knize objevují, a hned druhým dechem dodávají, že se vizuální reference a inspirace Dunou objevují napříč nejznámějšími hollywoodskými snímky. Přitom pro přímou spojitost mezi zamítnutým projektem a Star Wars (George Lucas, 1977), Dobyvately ztracené archy (Steven Spielberg, 1981) neboTerminátorem (James Cameron, 1984) neexistuje jediný přesvědčivý důkaz a hlavní argument stojí na tvrzení, že zmíněná díla vznikla až po Duně– pouhá časová následnost (nebo použití Jodorowského idey o sdíleném vědomí) však inspiraci nedokazuje. Na druhou stranu je třeba uznat, že nebýt Duny, nikdy by nespatřil světlo světa kultovní Vetřelec (Ridley Scott, 1979), jenž převzal prakticky všechny režisérovi spolupracovníky, a nápady vyrůstající pod jeho vedením silně ovlivnily i jejich další práci. Stejně tak by bez Jodorowského zklamání z filmového průmyslu nikdy nevznikl jeden z nejslavnější evropských komiksů Incal a ani další významná díla z režisérova ‘vyhnanství’ u statické formy obrazů a textu.

Téměř každý film má svojí alternativní verzi scénáře, vystřižené scény a nerealizované návrhy, které výsledné dílo definují stejně jako jeho existující složky. Pavichův náhled ale u Jodorowského díla nic podobného nepřipouští a vysněný snímek i jeho domnělý vliv přeceňuje na těžko únosnou míru. Nostalgický tón dokumentu zcela zbytečně odvádí od souběžných témat o potřebě nerealizovatelných ambicí nebo o konfliktu autorství se studiovým systémem. Navzdory názvu, jež stáčí pozornost k imaginárnímu filmu a diskutabilnímu tvrzení o jeho významu, zůstává v úplném centru snímku Jodorowsky se svým ojedinělým vnímáním světa, které prostupuje celou jeho tvorbou, a v konečném důsledku vede dokument diváka spíše skrze autorovu filozofii a ke zbývajícím dílům než k úplnému pochopení Duny.

Anna Krejčířová