Americká zima – Lesk a bída rozpínavosti

Poselství dokumentárního filmu Americká zima (2013) není nikterak zastřené – americký sen coby horizont dosažitelných hodnot byl dle tvůrců zpochybněn, následky tohoto konstatování budou pro občany tragické. Formální aspekty následují tento nadmíru emotivní apel, proto zde není nouze o matky v slzách, zrezavělé poštovní schránky v dešti nebo panoramatické pohledy v mlze na okolní řeku. Jakožto okolnostmi nezasažený divák v klidném kině, kam líčená krize hned tak nenasněží, jsem se snažil snímek vyhodnotit bez předsudků, jako vyrovnaný pozorovatel zvnějšku. Zpočátku jsem zaznamenal zejména napjaté emoce a jejich neméně vyhrocené zachycení, načež jsem snímek spolehlivě zařadil do univerzální kategorie „kýč“. Avšak ve svém rychlém úsudku jsem opomenul to méně viditelné a pro tvůrce filmu očividně směrodatné – cílové publikum, u nějž může snímek bezprostředně a velmi účinně rezonovat.

Diagnóza bídy – poloha empatická

Režisérské duo Joe a Harry Gantzovi zaznamenalo finančně neúnosný život osmi rodin ze státu Portland po vypuknutí americké hypoteční krize v roce 2007. Protagonisté jsou nuceni drasticky omezit výdaje a žít v trvalé nejistotě. Napínavým dramatem se stává každodenní hledání zaměstnání či prostředků na zaplacení elektřiny v chátrajícím a nepravidelně placeném obydlí. Do této soukromé nervozity vstupují filmaři se zvídavou kamerou, lační procítěných záběrů. Rodiny jim je vesměs poskytují, velmi ochotně se dělí o zážitky dvojím způsobem: (a) vyprávěním prožitých zkušeností, (b) inscenováním nových, při nichž traumata řeší navzájem bez ohledu na kamery.

Druhý bod by mohl oprávněně vést k obezřetnému tázání, nakolik se vlastně popisované události odehrávají za tvůrčí asistence kreativních filmařů. Míra režisérské zainteresovanosti při přípravě scén se nestanovuje snadno, tím spíše, pokud se titulní protagonisté nenechají při natáčení skoro vůbec rušit (pohledy do kamery jsou ojedinělé). Není kupříkladu pochyb, že scéna, během níž se kamarád jedné z dívek přichází představit jejím rodičům, aniž by projevil viditelný zájem o několik hledících kamer, byla jakýmsi způsobem přichystaná. Domluva předem ovšem nemusí automaticky znamenat manipulaci s divákem, v tomto případě spíše vyjasňuje pravidla hry. Rodiny do kamery hovoří o osobních těžkostech, které následně „aplikují do praxe“ – odvrátí se od kamery a řeší konflikty, při nichž k sobě složitě hledají cestu. Své role mají perfektně zažité, což posiluje věrohodnost záznamu.

O pozoruhodném osobním nasazení osmi rodin nemůže být pochyb. Ani procítěné neherecké výkony však dojem autenticity nezaručí, brání mu totiž značně nevhodné autorské vstupy. Esteticky rafinovaného je na nich pramálo – namísto jejich svědomitého výčtu snad jen několik skeptických dotazů. Opravdu v Portlandu tak často prší, nebo tvůrci trpělivě vyčkávali na stahující se mračna? Jsou všechny houpačky opuštěné a poštovní schránky celého města na odpis? Žijí ve městě také bídou nezasaženi? Jak vidno, snímek se nedokázal vyhnout určitému vizuálnímu zacyklení, třebaže se současně snaží o ničím nerušený naturalismus. Aby patřičně vyzněl, neměla se hudba skládat z monotónního klavírního motivu, který se zapíná jako na povel při každé ráně osudu. Ani se statistikami a leckdy zarážejícími údaji nepracují tvůrci poutavě, takže jejich dopad je mdlý. O tom, že prezentace čísel nemusí být úmorná povinnost, diváky přesvědčil dokumentarista Charlie Ferguson v úspěšném filmu Finanční krize (2010), kde sugestivní zapracování tabulek a grafů připomínalo vzrušující jízdu na horské dráze. Kolísající křivky zde působí naléhavě a dostatečně konkrétně, poněvadž Ferguson hravě využil strmé vzestupy a pády komodit, případně sociální nepoměr mezi jednotlivými skupinami obyvatel.

Expanze bídy – poloha antikapitalistická

Rychlý úsudek z úvodu textu přiblížil, co snímek zobrazuje. Otázka „proč“ se může jevit jako zbytná, ale není tomu tak. Analýza Americké zimy by se neměla omezit na suchý popis banalit, které odrážejí primitivní zpracování. Mimoto by se takový soud nezakládal zcela na pravdě – snímek bratrů Gantzových argumentuje poměrně vynalézavě, snaží se přitom postihnout nečekaně širokou škálu populace. Ve filmu je možné rozlišit tři vrstvy obyvatel: (a) rodiny, které zápasí s chudobou; (b) sociální pracovníky, jež zápasí s nedostatečnou podporou ze strany státu; (c) odborníky, jejichž úkolem je informovat veřejnost. Každá z těchto skupin zde zastává smysluplné místo, dokonce se dá říci, že jsou vzájemně neoddělitelné.

Pokud se tímto naznačuje určitá propojenost, je spíše tušená než konkrétní a přímá. Zástupci elit – ekonom, právník, církevní hodnostář – hledají příčiny a popisují nesnáze systému. Jsou otevření a přátelští, působí skoro jako z jiného světa – ostatně v kanceláři jednoho z nich může divák pozorovat (v kontextu filmu unikátní) výhled na moderně zařízené město, pakliže nepřestal po tuctech záběrů na špinavé louže ještě věřit, že taková místa skutečně existují. Zástupci odborné veřejnosti přistupují ke svým výpovědím specificky. Zatímco rodiny při výpovědích pohlížejí na dokumentaristy coby referenční bod, odborníci mluví cíleně do kamery. Jejich argumentace se opakovaně točí kolem zoufalé situace obyvatel, kteří na ni nebyli ani v nejmenším připraveni. Za nejohroženější vrstvu je označena střední třída, dále se opakovaně hovoří o nevyzpytatelnosti a rozpínavé povaze podmínek na hranici bídy.

Již samo varování ve stylu „včera oni, zítra vy“ může kdekoho znepokojit, avšak situace se dále komplikuje. Elity do kontaktu s rodinami nepřicházejí, kdežto sociální pracovníci prakticky neustále. Právě s touto vrstvou veskrze kladných zástupců střední třídy se může divák nejsnáze identifikovat. Působí čestně, jsou upravení, mluví souvisle. Při jejich setkávání s unavenými rodinami dochází k působivé konfrontaci. Tvůrci totiž ponechali hlavní protagonisty v jejich životní roli bez líčidel, ač by je po většinu času dosti akutně potřebovali. Když vidíme zlomeně sedící matku několika dětí ve vytahaném oblečení, sledujeme toliko vyhaslou verzi sociální pracovnice na druhé straně stolu. Jsou to vlastně tytéž osoby, tvrdí implicitně tvůrci filmu.

Stiženi bídou tedy nejsou nepřizpůsobiví či kverulanti, nýbrž aspiranti amerického snu, kteří upřímně nedokáží pochopit, proč se k nim daný ideál obrátil zády. Reagují jako každý, kdo se cítí zrazen – nedůvěrou, frustrací, postupnou apatií. Ve Spojených státech, které ctí hodnoty sebeprosazení jednotlivce a etiky práce, je obzvlášť žalostný pohled na kohokoliv, komu je daný postup upřen. Následky se obtiskly do tváří hlavních protagonistů, kteří připomínají spíše strhané karikatury. Děti a dospívající tomuto údělu částečně unikají, ale nikoli ve všech případech – těžce nemocná holčička se složitým přístupem k zdravotní péči vypadá stejně vyhasle. A právě takový bude dopad krize na člověka: stanovená diagnóza hořce odráží další perspektivy. Mimořádně přístupnou formu tvůrci volí kvůli této rozpínavosti bídy, před níž se dá jen obtížně schovat. Potenciálním divákem z úvodu jsem tedy já, můj soused, kamarádi i většina spolucestujících v metru či tramvaji.

Nutně se otevírá pole pro hledání řešení, i kvůli tomu ostatně ve filmu figurují zástupci elit. Snaží se být opatrně nekompromisní, což je zjevný protimluv. Poněkud vágní je samotné stanovení bodu nula, od něhož začal systém směřovat k dnešním poměrům. Západní levicoví liberálové s oblibou mluví o kapitalismu, který se vymkl kontrole či zpronevěřil původnímu poslání. Tvůrci filmu Americká zima následují linii kritiky neoliberální fáze kapitalismu, tj. jisté opozice vůči poválečnému stavu. Jestliže pozdní kapitalismus po válce připustil regulativní politiku a státní zásahy do ekonomiky jako důsledek mj. velké hospodářské krize ve třicátých letech, neoliberální kapitalismus od poloviny sedmdesátých let regulace jako prostředek a priori odmítl. A v tomto prostředí lidé zůstali – alespoň dle tvůrců – napospas rozmarům nastupující krize.

Jenže jak z toho ven? Gantzové mají problém, zdají se být ve střetu zájmů. Jakožto kritici neoliberální politiky by mohli pozitivně či negativně vyhodnotit schválená opatření demokratického prezidenta Baracka Obamy, u jehož administrativy se však přímo nezastaví. Kritizována je vláda v abstraktní podobě – absence konkrétních příkladů ve výsledku znevěrohodní argumenty, které se jeví jako idealistické. Stát jakožto „dobrá obec“ v nejobecnějším významu je možná přitažlivá úvaha, ale vždy by měla vycházet z tamních tradic, sestoupit do reálné politiky. Tvůrci filmu kritizují neoliberální směřování od sedmdesátých let, aniž by vzali v potaz, že i pozdní kapitalismus na cosi navazoval (má to konečně obsažené již v názvu). Následkem toho je zvolená perspektiva velmi omezená, brání odhalení kořenů dnešních těžkostí.

Kdyby se tak stalo, byla by rovněž navržená řešení méně vzorem univerzálních (ač inspirativních) hodnot a více nástrojem možného prosazení konkrétního politického programu. K tomuto ambicióznímu plánu tvůrci nedospěli; komplexní řešení nenabízejí, třebaže dokáží zevrubně popsat problém. Je příznačné, že se závěr nadmíru pochmurného filmu pokouší o křečovitý optimismus. Rodinám se rozzáří tváře, neboť jednotlivé obtíže dokázaly dočasně přejít. Jenže sada fotosek, na nichž opět můžeme najít zdravě vyhlížející rysy, vlastně popírá zdrcující pesimismus celého filmu. Zhodnotím-li to metaforicky, tak po zimě nenastane jaro, pokud danému cyklu cosi dlouhodobě a nevyhnutelně brání.