MFDF Jihlava: Voodoo, piráti a televizní matadoři

Ačkoli jihlavský festival dokumentárních filmů již včera uzavřel své brány a rozdal ceny, rád bych se ohlédl ještě za několika zde uvedenými pozoruhodnými snímky. Ani jeden z nich si sice žádné vavříny z Jihlavy neodvezl, rozhodně se však jedná o působivé a nevšední počiny, jež by byla škoda při nějaké další příležitosti minout.

Snímek Umění zmizet renomovaného polského dokumentaristy Barteka Konopky (spolupracujícího v tomto případě s režijně debutujícím Piotrem Rosolowskim), který před několika lety okouzlil Jihlavu poetickou reflexí na téma Berlínské zdi Králík po Berlínsku, i tentokrát nabízí velmi originální reflexi období socialismu. K tomu, aby se autoři nezvyklým způsobem vyjádřili k vyšinutosti a absurdnímu koloběhu doby, posloužil jako inspirace skutečný případ a optika návštěvníka ze zcela jiné kultury – haitského voodoo kněze, jenž se vydává zachránit národ, s nímž je částečně geneticky spřízněn a jemuž Haiti vděčí za vysvobození z otroctví. Všeobecně známé reálie doby jsou tak nově uchopeny v postupech, které odpovídají snahám tvůrců třetího světa překlopit etnografický diskurs ovlivněný koloniálními praktikami a nekritickým aplikováním pevných šablon. Zacyklený charakter socialismu, leckdy připomínající samoúčelné rituály, je tak trefně přizpůsobován každodennosti vzdálené kultury, pro niž je rituál a komunikace s Bohy podstatou existence a společenské jednoty. Když jsou tyto znaky nacházeny ve strnulých frontách na koberce, májových průvodech či v adoraci hnutí Solidarita, neubráníme se úsměvu nad zdvojovanou absurditou dobových praktik.

Cílem tvůrců ovšem není pouze svěžím způsobem útočit na dnes již odcizenou kulturu, v níž mnozí z nás sami po dlouhá léta žili. Film totiž stále více získává osobní a tak trochu patetický rozměr, míří k co nejbytostnějšímu propojení exotického průvodce, jehož monolog neustále doprovází archivní rekonstrukci dobového Polska, a osudu politicky zmítané země. Neúspěšná snaha o liberalizaci a následné stanné právo vstupují do iracionálního obřadu, jenž má z generála Jaruzelského vyhnat staletého démona a zamezit tím příjezdu sovětských tanků. Pohnuté dějiny polského národa se prolnou s osobní tragédií obětavého mága, jehož život se rodí a zaniká v těsné souvislosti s nesmírně vzdálenou a přece tak blízkou zemí. Kromě neotřelého tématu snímek působí až hypnoticky pomalým plynutím obrazů vynořujících se z minulosti za doprovodu pohnutého hlasu a melancholické hudby. Silný pocitový zážitek je v lecčems podobný rovněž výrazně evokativnímu a meditativnímu kambodžskému snímku Chybějící obraz, uvedenému na letošním filmovém festivalu v Karlových Varech.

Také bulharský dokumentární film v poslední době o sobě dává poměrně silně vědět (například snímkem Poslední záchranka v Sofii odměněném na loňském karlovarském filmovém festivalu) a Poslední piráti Černého moře (režie: Svetoslav Stojanov) rozhodně vzrůstající reputaci napomáhají. Rozmáchlá kamera nás zavádí na panenskou pláž bez turistického ruchu, skrytou ve stínu skal a hustého lesního porostu. Kouzelné místo nemá daleko k ráji na zemi a skupina stárnoucích mužů, kteří zde navzdory neúnosné sociální situaci dobrovolně uvízli, tento status jen dotvrzuje. Režisér se v „dokumentární pohádce“, jak svůj osobitý přístup k výběru prvků reality sám označuje, zaměřuje na poklidné plynutí dní těchto starousedlíků, na líný čas, který je tráven vyjížďkami na moře, rybolovem a především hledáním bájného pirátského pokladu v okolních lesích. Poklad se stává metaforou nenaplňovaných tužeb i schopnosti hledět vpřed do lepší budoucnosti, která bude ovšem nadále spjata s tímto prostředím. Terapeutický charakter sdílené iluze dojemně odráží především přítelkyně jednoho z mužů, která neustále sní o velké svatbě jako vystřižené ze světa tureckých telenovel a není ochotná se tohoto snu zbavit jakýmkoliv kompromisem. Vztah této dvojice drží pohromadě možná jen díky víře v platnost dávné věštby týkající se pokladu a jeho trhliny vždy překryje náhlé zasnění nad projasněnou budoucností, o jejímž příchodu se nikdo z nich neodváží pochybovat.

Obdobně nezaměnitelný balkánský kolorit mají i další dějové motivy, především neuvěřitelná transformace muly v nový model mercedesu či prudká hádka otevírající téma vykořisťovatelství a dlouho přehlížené hierarchie v rámci skupiny. Snímek je tedy poetickou a jemnou sondou do poměrně sympatické komunity, obrazem nezlomné víry, která sama o sobě může naplnit život smyslem a vymanit jej z prokletí pouhého přežívání. Nakonec je do obrazu poklidného životního koloběhu vstřebán i konfliktní moment, jenž do děje vnáší projekt hypermoderního soukromého letoviska, které hrozí zničit lokalitu, na níž jsou životy protagonistů takřka závislé. V Bulharsku nicméně není nic jisté a definitivní, stejně jako idealizovaný pohled na stárnoucí bonvivány, jejichž pravá tvář, kterou snímek záměrně zastírá, až šokuje. Ve skutečnosti jde totiž o nebezpečné členy mafie podezřívané z vraždy více než desítky osob, jejichž plánované atentáty na realizátory hotelového komplexu jsou myšleny zcela vážně. Zátoka se tak nakonec stává i azylem, kde jsou zkorumpovanou policií tiše trpěni a kde se jejich životy obracejí trochu jiným a rozhodně záhodnějším směrem. Po tomto odhalení pravé podstaty věcí sledování filmu vlastně získává i ve své záměrně zjemňující manipulaci s realitou nový, do jisté míry i společenskokritický rozměr. Poetický účinek ani opojení espritem téměř pábitelských postav však podle mě ani na pozadí kruté reality neutrpí vážnější újmu a neztratí mnoho ze své podmanivosti.

Třetím snímkem, který stojí za to zmínit především proto, že jej co nevidět odvysílá Česká televize v rámci oslav šedesátého výročí startu vysílání, je „reality show“ Martina Duška Parta Analog!. Půlnoční projekce příliš diváků nepřilákala a ty, co nakonec dali přednost sklence vína a diskuzi nad zhlédnutými filmy, rozhodně nepotěším slovy, že si nechali ujít neuvěřitelný mix laskavého pořadu s postupy panoptikálního představení. Koncept je jednoduchý: skupina televizních matadorů získává za úkol natočit po letech zasloužené penze televizní pásmo odpovídající stylu jejich hlavních tvůrčích let. Nikdo však zpočátku neví, že pořad bude živě vysílán, tudíž se skupinka odvážlivců musí smířit s tím, že jakákoli chyba půjde okamžitě do éteru. Do kreativního zápasu ovšem velmi záhy vstupují nečekané faktory jako je boj se záludnou pamětí, osobní i politickou řevnivostí, zastaralou technikou, trémou i nejistotou z nečekaného návratu do televizní mašinérie. Hlavní osou tohoto „filmu o televizním pořadu“ se stává ventilovaná averze mezi hlasatelkami Kamilou Moučkovou a Hedou Čechovou, snažící se všemi prostředky vymanit ze stínu její glorifikované kolegyně. V dalším plánu můžeme sledovat daleko mírumilovnější zápas mezi nejstarší účastnicí projektu – devadesátiletou scenáristkou Annou Juráskovou a stále akční a pohotovou režisérkou Věrou Jordánovou.

I když Martin Dušek prosazováním životního osudu atakované Kamily Moučkové až příliš odbíhá od samotného procesu natáčení, a během první části filmu i on sám trochu bojuje s vlastním přehledem v trochu chaotických přípravách pořadu, v části druhé se naštěstí plně soustředí na potíže kolem živého vysílání hotového tvaru. Od prvních vteřin přímého přenosu se totiž vše začíná hroutit a z pečlivě plánovaného pořadu zůstává spíše nevzhledné torzo, přičemž vypjaté úsilí dokončit za každou cenu zadaný úkol až bolestně kontrastuje s naprostým nezájmem pokusného publika v jídelně České televize. Zde se Dušek odhodlává k určité zobecňující výpovědi charakteru dnešního televizního vysílání a jeho nezaujaté konzumace, avšak, jak sám přiznává malou formální hříčkou pro zasvěcené, k žádnému hlubšímu přesahu jeho projekt nesměřuje. Parta Analog! je „pouze“ hravým a rozhodně živým vzpomínkovým obrazem, který v mnoha směrech přibližuje základní znaky a zásady dnes již (bohužel?) překonané televizní praxe. Přát si trochu více uctivého odstupu je u Martina Duška asi už marné, a nakonec by tento požadavek šel přímo proti jeho neopakovatelnému způsobu vnímání okolního světa. To ale nic nemění na tom, že televize se může těšit z reprezentativního díla, jehož „high concept“ dokazuje, jak jednoduše a přirozeně lze skloubit upřímnou poctu, didaktičnost, svěží zábavu i mírnou provokaci v rámci jediného pořadu určeného všem diváckým skupinám.

http://dokufest.com/2013/wp-content/uploads/2013/07/The-Last-Black-Sea-Pirates.jpg