Futurologický kongres: První filmový simulakrum-trip

Ambice izraelského režiséra Ariho Folmana s každým filmem nezadržitelně stoupají a v jeho nejnovějším počinu dosahují bodu, u něhož se na mysl vkrádá myšlenka, zda-li se už nejedná o nebezpečný balanc na nejzazší mezi možností. Již ve svém debutu Svatá Klára (1996) nezůstal pouze u přímočaré adaptace Kohoutova románu Nápady svaté Kláry, nýbrž na jeho motivickém základě vystavěl poměrně zběsilou vizi budoucí vyprázdněné společnosti, v jejímž jednání slovo revoluce a vzpoura nachází pouze prázdnou ozvěnu. V daleko proslulejším snímku Valčík s Bašírem (2008) úspěšně propojil dokumentární žánr s expresivní animací, aby co nejvěrněji vyjádřil pocitovou škálu obepínající krvavý konflikt na Blízkém východě. Poté, co jej tento snímek vynesl na výsluní mezinárodní pozornosti, se rozhodl zaměřit na problematiku scestného směřování světa jako celku. Tvůrčím podnětem mu posloužila krátká povídka Stanislawa Lema Futurologický kongres, vydaná již roku 1971. Groteskně absurdní příběh, v němž Lem dotáhl své obsedantní téma bujících a skutečnost pohlcujících iluzorních obrazů do mrazivých důsledků, ovšem Folmanovi posloužil k jiným cílům než k přímočaré společenské kritice. Nutnost najít aktuální tóny v tomto příspěvku dobovým diskuzím o zhoubné moci prostředkujících obrazů a ideologie mu otevřela cestu k tomu, aby se napínavý a akcí nabytý příběh stal v první řadě rozmáchlou a provokativní reflexí. Snímek nachází cestu k dnešku skrze zamyšlení nad nynějším směřováním filmového média, jeho stále širšími možnostmi a výzvami, které s sebou přinášejí i znepokojivé otázky ohledně existence hranic mezi životem a manipulovanou fikcí či plíživého prorůstání obou sfér.

Folmanovo hlavní obohacení předlohy tkví v tom, že věnuje zvláštní pozornost prvním „otřesům“ reality, která za všeobecného souhlasu přichází o svou výsostnou pozici. Využije k tomu skutečnou osobnost – herečku Robin Wrightovou (Forest Gump), zastiženou během existenciální krize, v níž se potýká s pohasínající krásou i ohroženou hereckou kariérou. Neokázalé intimní drama prodchnuté nadsazenými satirickými náhledy na bezohlednou mašinérii filmového byznysu, která staví hlavní postavu do poněkud ponižující pozice, se stává díky propojení autentických emocí a melancholické vizuální poetiky malým filmovým zázrakem. Když úvodní pasáž uzavře minimalisticky „velkolepá“ scéna skenování hereččiných emotivních záchvěvů, v níž Robin svým životním hereckým výkonem „vdechuje“ život dokonalé a nesmrtelné kopii sebe sama, má člověk chuť vyskočit ze sedačky a začít spontánně tleskat. Naprosto soustředěné a nikterak přerušované herecké ztvárnění vzrůstajícího tvůrčího a emočního vzepětí ve vzácném okamžiku mísícím konec s věčností vyvolává společně s uhrančivou prací kamery a zvuku pocit, že nejsme svědky pouze revolučního okamžiku v rámci diegéze, ale i právě probíhajícího zrodu vskutku vizionářské až převratné filmové scény.

Bohužel, v tomto okamžiku režisérova obrazotvornost předčasně dosáhne své vrcholné hranice a… bezostyšně ji překročí. Folman v jediném okamžiku opustí krajně intimní sféru a křehký mikrokosmos pohasínající hvězdy tím, že ji uvrhne do bezhlavého dobrodružství, které svou přehnanou okázalostí a nestřídmostí začne připomínat rozbujelý „simulakrum-trip“. Nelze se ubránit šoku, když z momentu maximální introspekce společně s protagonistkou vstoupíme do budoucnosti přeplněné vnějškovými dojmy a podněty. Ano, určitě bylo záměrem autora vyvolat otřes z nečekaného vpádu zprostředkované reality, podané skrze filtr animovaného filmu, a zahltit povrchním ohňostrojem smysly, zatímco stále doznívá úžas z předchozí pokory a evokativnosti. Ten ovšem rychle ustupuje hořkému pocitu ztráty a nedobrovolného odpoutání, když děj a vývoj postavy ustoupí bezbřehé přehlídce vizuálních nápadů a postmoderních hříček, vyšinuté vizi světa, která se příliš utápí ve filigránském popisu.

Především náhlá proměna hlavní postavy v jednorozměrnou figurku často marně upoutávající naši pozornost v řadě simultánních podnětů zavání velkolepou zradou. Hluboké ztotožnění s Robin vyprchá v pouhou nostalgii, jakmile se na plátně zjeví její nová tvář. Prázdný obličej bez mimiky, příliš zmechanizované pohyby a redukce na pouhého činitele dějového víru jsou jednoduše příliš velkou obětí Folmanova úsilí nabídnout vizi společnosti, kterou ovládly iluzivní touhy milionů lidí. Na zběsilé pouti světem rafinovaně skrytého „superega“ a překonaného „ega“ se nakonec stáváme spíše osamělými poutníky, než abychom byli schopni následovat hlavní postavu. Její nedostatečné odstínění jednoduše zaniká a zaostává za ostatními podněty tvořícími rámec rozšířeného a přesyceného vnímání. Skličující charakter Robininy pouti čím dál více přerůstá ve lhostejnost, neboť jakékoli možnosti hlubšího prožitku, který umožňují jedině průsečíky mezi naším vnímáním a vnitřním světem postavy, jsou v rozmáchlém a hýřivém podání zfalšovaného světa utopeny v nekončícím proudu údivu nad postmoderní fantazií jeho filmových tvůrců.

Když se v ději nakonec podaří opět proniknout pod roušku povrchního filtru, lze onen osvobozující pocit přenést i na rovinu přetíženého vnímání. Bohužel, násilně zpřetrhané vazby k hlavní představitelce nakonec umožňují pouze působivý prožitek syrově ztvárněného pádu civilizace, která na první pohled připomene obrovský dav ubohých a spoutaných otroků. Mezitím se hereččina motivace nalézt po revolučním otřesu cestu ke svému nemocnému synovi v době „odloučení“ příliš splynula s chladnými články dějové konstrukce a přiblížila se pseudopsychologickému manýrismu. Silná melancholie se míjí s autentickou povahokresbou a emoce vyvolávají spíše stylizované obrazy a drásající hudba Maxe Richtera než samotné jednání a touhy hlavní postavy.

Celkové směřování filmu, na nějž má pronikavý vliv razantní změna formálních prostředků, žánru a tempa vyprávění, se přesto určitým způsobem dotýká emočního prožívání a požadavků identifikace s postavou procházející hned několika otřesnými momenty. Je třeba vzít v potaz, že animovaná pasáž vlastně plní hlubší roli v tom, že právě svou přehnaností a až nostalgickou nedostatečností (skutečně připomíná postupy kreslených seriálů ze třicátých let) sdílí s protagonistkou pocity chladného odosobnění, potlačené individuality, povrchního pozlátka i smyslového zahlcení bez jediné mezery pro aktivní spoluúčast. Navíc dobře slouží zážitku šokujících přechodů mezi skutečností a hyperrealitou i na straně diváka, který se musí smířit s redukcí plnohodnotné hlavní postavy  na jediný rozměr a posléze „přepnout“ na zcela jiný modus vnímání. Závažnost diegetického děje tak nespoléhá pouze na myšlenkové promýšlení právě viděného, ale útočí bezprostředními fyzickými účinky na daleko osobnější afektivní sféru. Tím se v rámci formální struktury filmu otevírá i problematika svobodné vůle, jelikož nehorázná bezohlednost Folmanova vztahu k diváckému očekávání a tužbám zanechává společně se zotročujícím uchopením samotného vnímání pocity trpěného diktátu. Na druhou stranu je podstata zvolených formálních postupů narušována neustávající Richterovou hudbou, která jako by působila proti obrazům krajní duchovní prázdnoty a snažila se je přehlušit alespoň jímavou symfonickou melodií. Sice díky ní neztrácíme ze zřetele silné citové motivy pohánějící hlavní postavu kupředu, čímž se následný návrat k jejímu vlastnímu já stává snazším i pochopitelnějším, ale propast mezi dvěma světy je pak poloviční a prožitek odcizení překrývá milosrdný zvukový závoj.

Futurologický kongres je nakonec film, který zaujme hlavně svým poměrně promyšleným vztahem k formě a předpokládaným diváckým odezvám. V tomto ohledu je nutné vzdát se privilegovaného pocitu diváka, který se má vždy cítit uspokojen, a být schopen obětovat mnohé ze svého očekávání i percepčního pohodlí. Přesto se nelze ubránit pocitu, že, co se týče hraných scén, projevuje Folman daleko větší talent, hraničící až s filmovou magií. Naopak u animovaných pasáží si vypomáhá výrazným eklekticismem a nepůvodnost nápadů a motivů dohání jejich kvantitou, která má ovšem daleko k působivosti melancholických vizí především první třetiny snímku. Kdyby v dalším svém směřování „vzhůru“ Folman zůstal v obdobně introspektivní a náladové poloze, mohl by vytvořit kinematografický klenot. V případě Futurologického kongresu nakonec podlehl mámení vytvořit na plátně rozmáchlou globální vizi, která svým nestřídmým popisem zahleděně setrvává na povrchu. Již mnohokrát, a nezřídka i hlouběji, ztvárněnou tezi o zhoubné moci manipulativních obrazů ve vztahu k lidské touze tak Folman  pouze opisuje podmanivou ilustraci a i přes vztáhnutí problematiky k filmové mašinérii nakonec nedokáže podrobit tematiku čerstvému či polemicky otevřenému náhledu.