Ať žije svoboda: Demokracie s lidskou tváří

Na letošním MFFKV se dočkal italský režisér Roberto Andò vřelého přijetí. Při uvedení jeho komedie Ať žije svoboda (2013) ve Velkém sále publikum několikrát spontánně zatleskalo a po projekci režiséra odměnilo potleskem vestoje. Premiérové uvedení se záhy odrazilo v diváckém hlasování deníku Právo, v němž se italský snímek až do konce držel na dohled vítězství. Všechno ale dopadlo jinak – hlavní cenu, Křišťálový glóbus, si odnesl maďarský snímek Velký sešit (2013). Outsider na slovo vzatý, poněvadž v Maďarsku by letošní hranou produkci bylo zatím možné spočítat na prstech jedné ruky. A o diváckém hlasování se rozhodlo, jakmile byl uveden Revival (2013)… Tudíž Andò nakonec odjel s prázdnou. Pro nenápadný film, který v divácích na moment dokázal utlumit odpor k politice, poněkud trpká pointa. Jenže ideály musí v reálné politice a při vyhlašování festivalových cen očividně stranou.

Unavená tvář…

Blíží se volby a předseda nejsilnější opoziční (levicové) strany propadá depresím. Enrico Oliveri (Toni Servillo) odevzdaně sleduje klesající preference, čím dál nervóznější spolupracovníky i naštvané voliče, kteří si na nejistém politikovi vybíjejí vlastní frustraci. Oliveri vyřeší zoufalou situaci přímočaře – uteče od problémů. Nikoli trvale a na konec světa, avšak i pár dní odpočinku ve Francii znamená uprostřed hektické předvolební kampaně velký problém. Nejbližší spolupracovníci proto po krátkém váhání kontaktují politikova neznámého bratra, jehož takřka dokonalá podoba s Oliverim přináší východisko z nouze. Ani Giovanni Ernani (Toni Servillo) však není dokonalý: svérázný filozof plný energie se o politický žargon příliš nestará, je ochoten vyvolávat spory i oprášit téměř zapomenutou formu správy věcí veřejných, v níž stojí vášeň a charisma na prvním místě.

Zápletka filmu se opírá o dvě prastaré vypravěčské strategie – záměnu a příchod „prosťáčka“ do neznámého prostředí, v němž jako nezkažený jedinec nalezne uplatnění. Hlavní hrdinové ve filmech jako Dave (1993) nebo Byl jsem při tom (1979) vstupují do „velkého“ světa, který je prodchnut cynismem a vzájemnou nedůvěrou. Pouze podmanivou silou osobnosti dokážou překonat nesnáze, zlepšit okolní prostředí či mu pomoci. Snímek Ať žije svoboda postupuje úplně opačně – pokud autistický zahradník Chance (Peter Sellers) ve filmu Byl jsem při tom poskytuje dobro ve formě prostých životních pravd, pak jízlivý filozof Ernani přináší jiskru a pragmatické uvažování. Ernani totiž nebojuje se špinavou, nýbrž unavenou politikou. Může se to zdát jako drobnost, ovšem tím se zásadně mění prostředky jeho nabídnuté pomoci. Ernaniho léčba spočívá kupříkladu ve škádlení neodbytných novinářů nebo hledání rétorických kliček během vystoupení před nedočkavým davem.

Ernaniho výrazná postava snímek přibližuje k odlehčenému žánru bláznivé komedie italského ražení, kde se toho hodně namluví a málo promyslí. Nicméně o takto jednoznačné vyznění italský tvůrce podle všeho nestál. Již během vystoupení na MFFKV Andò naznačil, že líčenou únavu se zbytkem společnosti sdílí. Jeho film trvale přepíná mezi vážnou a humornou polohou, které kopírují vlastnosti obou hlavních postav. Od sentimentálního rozjímání Oliveriho v komorních interiérech se tudíž přesouváme na podium, kde Ernani v divokém sestřihu zvedá straně preference. Zásluhou vynikajícího výkonu Toniho Servilla působí obě herecké kreace přesvědčivě. O zbytku filmu to bohužel zcela říci nejde.

… a nebo maska?

Ať žije svoboda je pokusem o univerzální snímek, který by se zalíbil rozmanitým typům diváků. Je přiměřeně vážný a dostatečně závažný, aby se zamlouval angažovanému publiku na filmovém festivalu. K humoru se preventivně obrací pokaždé, když melancholické dialogy začínají trvat příliš dlouho. Řemeslně precizní film si počíná obratně při definování vlastních politických postojů, aniž by odpudil diváka, jehož ideově-hodnotový žebříček se od zdejšího stanoviska diametrálně liší. Ona obratnost však stojí na poněkud vratkém základě – zamlženosti, nedořečenosti a idealismu.

Jak bylo řečeno, Oliveri/Ernani bojují v barvách levicové opozice. O tom však režisér Roberto Andò ve filmu informuje sotva povšechně. Projevy a myšlenky obou bratrů-politiků jsou ve svých pozitivních proklamacích natolik obecné, že s nimi prakticky nejde nesouhlasit. V některých momentech doslova zaniká stranické usazení na levici ve prospěch boje za nerozhádanou politiku bez vlivu zákulisních hráčů. Jenže tímto líbivě zvoleným úkrokem se Andò vyhýbá povinnosti definovat hlubší ideová východiska, bez nichž jsou změny v praktické politice těžko proveditelné (zdali vůbec). Ernaniho recept na dynamickou a otevřenou politiku by mohl nést anonymní stranické označení, protože jakékoli přimknutí se k levici či pravici je zde dosti zavádějící. Režisér se proti tomu ostatně pojistil zasazením zápletky do období volební kampaně, od níž divák očekává zejména slova a nikoli činy.

Je nicméně těžké vinit Roberta Andòa z čistého pragmatismu, neboť se zdá, že své italské variaci na „nepolitickou politiku“ skutečně věří. Svědčí o tom naprosté opomenutí mocenských mechanismů ve straně, což je líčeno s naivní samozřejmostí. O objevení Ernaniho se postará malá skupina lidí v čele se sympatickým poradcem. Ve straně se podle všeho vládne pevnou rukou, protože silná vnitrostranická opozice není na dohled. Kdyby jen to – celá partaj se ve filmu redukuje na několik pozitivně konajících tváří a loajálních přihlížejících. Je pak s podivem, že Oliveri nedokázal své vize v téměř laskavém prostředí prosadit. Ve filmu je naznačeno, že si bránil pouze on sám. Oliveri je totiž velmi nerozhodný muž. Politickou kocovinu léčí ve francouzském exilu, jímž se Andò patrně inspiroval v nedávném filmu Habemus papam (2011), v němž nově zvolený papež řeší náročné poslání obdobným způsobem. Tímto bohužel možnost srovnání s vynikající komedií Nanniho Morettiho končí. Snímku Ať žije svoboda schází hlubší promýšlení, inspirativní debaty, silná katarze. V unaveném exilu se zkrátka čerpají síly bez důsledného hledání příčin. Výsledkem je opět naivní idealismus, jemuž vážná poloha dvakrát nesvědčí. Je příznačné, že zrovna těmto pasážím pomáhají osamocené záblesky humoru, bez nichž by snímek zcela ztratil tempo.

Volím masku

Bude to znít paradoxně, ale právě tento idealismus činí film současně nepřesvědčivým i velmi silným. Publikum na konci neskrývalo dojetí, což naprosto chápu, také jsem byl ohromen. Film Ať žije svoboda je únikem, či ještě lépe návratem do období, kdy pro nás politika nebyla svázána s nedůvěrou, frustrací nebo záměrně demonstrovaným nezájmem (čili frustrací na druhou). Jako kdyby vás někdo donutil zapomenout na to, co znáte a neradi sledujete, a nahradil nepříjemný obraz nezkaženým ideálem moudrého dohlížení. Není vůbec náhoda, že film podprahově vyzývá k nástupu silných a nekompromisních lídrů. Zkušenému divákovi se v mysli okamžitě rozsvítí kontrolka, na níž červeným písmem bliká slovo „diktátor“.

Oprávněný reflex? Těžko soudit, ale můj instinkt se jím nadále řídí. Největší devíza filmu Roberta Andòa možná tkví právě v tom, čemu se vyhnul nebo nebral v potaz – neboť o tom má schopnost na několik desítek minut přesvědčit. Že pak nedostal na MFFKV žádnou cenu a já při východu ze sálu „prozřel“, už patří k věci. Bubliny podobné věci dělají.