Diagnózy času: Film jako diagnostický nástroj poválečných sociálních příznaků

Zatímco se léta marně čeká na vznik několikasvazkových akademických dějin naší kinematografie, jež by konečně narušily monopol přehledových historiografických děl z minulého režimu, přední filmový publicista Jan Lukeš nyní po patnáctileté samostatné práci přichází s dílem, které má ambice alespoň částečně zaplnit ostudnou mezeru. Diagnózy času jsou přehledným a hutným průvodcem po poválečných dějinách českého i slovenského filmu, který svým pramenně podloženým faktografickým zaměřením usnadní život zejména těm, kteří se chtějí zorientovat v této rozsáhlé oblasti. Každá kapitola podává výstižný portrét daného kinematografického období, v úsporné zkratce shrnuje jeho nejpodstatnější rysy. Výsledné dílo tak poctivě naplňuje zvolený přehledový charakter za neustále přítomného vědomí obecnějšího vývoje, nezabíhá do přílišných podrobností a supluje je rozsáhlou sítí odkazů na desítky dalších textů.

Přesto je nutné zdůraznit, že Lukešovy dějiny českého a slovenského poválečného filmu rozhodně nehodlají navazovat na současné odborné přístupy, které čerpají z konceptu nové filmové historie. Ve srovnání s publikací Dejiny slovenskej kinematografie Václava Macka a Jeleny Paštékové jim chybí mnohostranný náhled, jenž by se v podrobných sondách zabýval nejen politickým, ale i estetickým a ekonomickým vývojem kinematografie. Jan Lukeš naopak volí pouze jedno z možných hledisek, které mu však vzhledem k výrazně většímu rozsahu české kinematografie pomohlo najít důležitý jednotící prvek, umožňující přehledně a pod neustálým vědomím kontinuity „převyprávět“ komplikovanou historii. Onou zvolenou perspektivou je bouřlivě proměnlivý vztah filmové sféry k mocenským požadavkům a k aktuálnímu stavu společnosti. Lukeš filtruje minulost zájmem jak o politický diktát a širší sociální determinaci prosazující se i v systémových proměnách a posuzování děl, tak o otisk dobového ovzduší ve filmech samotných. Konkrétní snímky se pro něj stávají diagnostickými nástroji, které často bezděčně odhalují celospolečenské neduhy a hledají vodítka v chaosu přítomného času.

Velký prostor před samotným procesem „diagnózy“ vždy věnuje nástinu politického ovzduší a celkového stavu kulturní fronty v daném období, tedy širokému kontextuálnímu rámci, v němž byla kinematografie nucena se vyvíjet. Tyto pasáže jsou z celé knihy nejzdařilejší, obratně vysvětlují příčiny a zákonitosti určující vývoj filmové oblasti a překvapují vytvářením neotřelých spojnic, například se sférou literatury a divadla. Jen občas v těchto částech plynutí textu přeruší zcela informační odstavec omezený pouze na výčet institucí či jmen, který by se vzhledem k výsostně literárnímu a osobitému vyjadřování daleko lépe uplatnil v grafickém schématu či v samostatné příloze.

Další problém bych viděl v uplatnění zvoleného hlediska v kapitolách věnujících se české kinematografii po roce 1989. Zde Lukeš hledá rovnocenný antagonismus, který dříve představovala zaslepená ideologie a strnulá mocenská struktura, v současných politických půtkách, bující moci masmédií či v rostoucí povrchnosti postmoderní společnosti. Na rozdíl od minulých období (a dokonce i období normalizace nastíněného již předtím ze silně mravního stanoviska v knize Orgie střídmosti) zde Lukeš prosazuje pozici nelítostného moralizátora až zatrpklého kverulanta, který dlouhé odstavce věnuje negativním reakcím na politické kauzy nepřímo spjaté s kinematografickým oborem, včetně konkrétních osob do nich zapletených. Neúměrný prostor poté zabírají i povzdechy nad upadající filmovou kritikou mimo odborný diskurs s důrazem na zcela zhoubnou roli internetového fóra. V posledních částech knihy se tedy občas až přílišně prosazuje subjektivní autorský názor posuzující ani ne tak film, jako celou vymknutou společnost ovládanou korupčními praktikami a ignorancí vůči neutilitárním aktivitám. Čtenář se neubrání pocitu, že se dosavadní uměřenost a sympatická otevřenost cizím názorům na posledních stránkách utopila v tezovitých výkřicích až příliš podobných každodenním stížnostem spoluobčanů starší generace.

„Mou ambicí bylo vydat svědectví o poválečné kinematografii, české i slovenské, jak jsem ji viděl a vidím já se svou osobní, generační a historickou zkušeností,“ (s. 384) sděluje Lukeš v závěru knihy, a proto je nutné se smířit s postupně sílícími vstupy subjektivních hodnocení u řady zmíněných filmů či zmínkami o „nedoceněných“ dílech, které opět nejvíce převládají v posledních kapitolách, v nichž se autor svým rozhodným, leč vnitřně autentickým postojem snaží vyrovnat s příliš „mnohohlasou“ současností. Naopak v pasážích věnujícím se období před rokem 1989 Lukeš spíše v přístupu k jednotlivým filmům naplňuje již dosažený konsenzus, který vlastně svými předchozími literárními pracemi napomohl vytvořit. Rozhodně se v nich nesetkáváme s úmyslně kontroverzními výpady proti obecnému mínění kritiky, jež poznamenaly jeho přístup k současným českým filmům. Lukeš v tomto zápalu pak věnuje některým snímkům, v nichž nachází mnohými nepochopené morální souznění, několikanásobně větší prostor než jiným. Nejmarkantnějším příkladem je několik odstavců obhajujících kritiky odsuzované Odcházení Václava Havla. Na druhou stranu jsou v knize přítomná hodnocení příliš úzce zaměřena pouze na ideovou stránku díla, respektive schopnosti filmového tvůrce reflektovat soudobý stav společnosti, zatímco umělecká a realizační úroveň je zcela ponechána stranou. To by vzhledem k záměrům díla šlo ještě oželet, ale nekritický přístup k průhledné ideologii snímků Lidice, Habermannův mlýn či Cigán se zdá být hořkým důsledkem příliš zjednodušené a vypjaté polemiky se současnými recenzenty, které by autor nejraději uzavřel do uvozovek.

Zkrátka, čtenář by měl ke knize přistupovat s vlastním úsudkem, vést s ní třeba i konfrontační dialog, což byl jistě i jeden z Lukešových záměrů. Přesto by bylo záhodné zvolit pro obraz již samostatné české kinematografie objektivnější přístup, například skrze nástin tematických trendů a stereotypů, a slevit z výchozího záměru postihnout různé podoby omezujících determinací ve všech obdobích. Průkopnická odvaha, s jakou se Lukeš pokusil dotáhnout své dějinné svědectví až do loňského roku, si určitě zaslouží uznání, ale propojovat skrze výše nastíněné moralizující pasáže medailonky jednotlivých tvůrců spjatých nanejvýš generačně či různou mírou schopnosti sociálně se angažovat nevede k plnohodnotné reflexi poslední etapy naší kinematografie.

Po představení širších okolností filmové tvorby nabízí Lukeš v druhé části každé kapitoly poměrně vyčerpávající přehled snímků vzniklých v daném období. Každému z nich obvykle věnuje pouze větu či dvě a navzdory takto omezenému prostoru se mu daří postupně vystavět plastický portrét dobového ovzduší a horizontů tehdejší společenské reflexe, zatímco o průniku do umělecké svébytnosti každého díla nemůže být ani řeč. Především část věnovaná vzestupu československého filmu v 60. letech tímto omezením působí vzhledem k důležité roli formálních výbojů a autorských poetik zjednodušeně i nekompaktně, naopak v předcházejících i následujících časech zvolený přístup funguje jako pronikavá sonda dalece přesahující instituci kinematografie.

Nejpůsobivějšími pasážemi knihy jsou ovšem takzvaná Intermezza věnující se vždy jednomu přelomovému roku (1959, 1969, 1989, 2009) a postihující do nejmenších detailů pronikavou změnu celkové role filmové tvorby. Mohou se přitom opřít o úplný vzorek děl, z nichž zejména některé dokumentární či krátkometrážní filmy jsou i přes svou důležitost a odvážnost dnes takřka zapomenuté. Velkým přínosem pro části knihy zabývající se samotnou tvorbou je působivá Lukešova schopnost vyhmátnout na malém prostoru společenskou podstatu i myšlenkově komplikovaných počinů a pevně je zařadit do vytvářeného obrazu doby. Laici jsou tak výstižně seznamováni s důležitostí vybraných filmů v rámci celé poválečné, nejen filmové, historie, ať už se jedná o uznávaná díla novovlnných tvůrců či o nejlidovější komedie. Na druhou stranu se je třeba vzhledem k až úzkostlivé exaktnosti autorova vyjadřování velmi často vyrovnat se silně knižními či zřídkakdy užívanými výrazy. To ovšem nic nemění na tom, že i přes přehledový a faktografický charakter je Lukešova publikace plnohodnotným literárním zážitkem, který dotváří i takové prvky, jakými jsou symbolická pojmenování kapitol názvy filmů či slovy dobových hesel. Rovnocennou složkou je pečlivě vybraný fotografický doprovod, který se nesnaží pouze mrtvě ilustrovat zmíněné filmy, ale v mnoha případech slouží i jako důkazní materiál (někdy i ve formě otištěných historických dokumentů) či netradiční pohled do filmového zákulisí.

Diagnózy času i přes zmíněné nedostatky zůstávají publikací, která si zaslouží respekt. Na „pouhých“ čtyř set stránkách převyprávět ve stále jasném myšlenkovém rámci příběh československé kinematografie a přitom vypovědět vše podstatné o společenském vývoji posledních více než šedesáti let muselo být pro autora  nesmírně velkým soustem vyžadujícím maximální soustředění a rozhled. Ačkoliv se Lukeš zabývá tématy daleko více rozvinutými v řadě podrobných studií, uspokojí i filmové odborníky zasazováním již hotových poznatků do souvislostí, v nichž není rozdíl mezi hranými filmy, dokumentárním dílem, televizním pořadem či studentským pokusem, mezi českou a slovenskou tvorbou. Vše získává stejnou výpovědní hodnotu, prolíná se bez viditelných hranic a kinematografie se stává širokým proudem různorodých audiovizuálních přístupů ke skutečnosti, v němž je stále co znovuobjevovat a osvětlovat v nových vztazích. Právě v tomto tkví až dobrodružný rozměr Lukešova opusu, jenž bych připodobnil k expedici objevující řadu bílých míst v již zdánlivě kompletní mapě prozkoumávaného světa.
Jan Lukeš, Diagnózy času: Český a slovenský poválečný film. Praha: Slovart 2013, 447 stran.