Lore: Soumrak ideologií

Třetí říše je v troskách. Hlubokým rozkladem prochází rovněž svět dosavadních elit. Ideologie ztratila své pilíře, aniž by vymizela z niterného přesvědčení poražených. V bodě nula má její včerejší síla význam už pouze pro sebezáchovné strategie uprostřed naprostého zmaru. Padlými vůdci vštěpovaná víra je nakonec možná posledním existujícím řádem, který poníženému národu brání rezignovaně podlehnout velkolepému chaosu. Může to znít kacířsky, ale přetrvávající disciplína, pocit elitní pozice vlastní rasy i dlouho živené iluzivní naděje mohou v momentě pádu získat pozitivní smysl. Tyto nabyté “hodnoty” přinejmenším zachovávají u zlomených jedinců základy lidské důstojnosti, ale také nejpřirozenější mravní imperativy, které i přes veškerou zvrácenost vnucované ideologie nevymizely. Film Lore australské režisérky Cate Shortlandové nás zavádí do této krajně nejednoznačné doby a nahlíží ji z perspektivy dospívající dívky pocházející z rodiny vysokého důstojníka, kde byla od raného věku vychovávána v intencích nacistického světonázoru. Ve chvíli, kdy přichází o oba rodiče a musí se se čtyřmi mladšími sourozenci vydat přes celé Německo za svoji babičkou, nachází ve své dosavadní výchově silného spojence a převzaté metody nekriticky uplatňuje v přijaté roli náhradní matky. Zatímco pro okolí je její rodinný původ spíše stigmatem, během dalekého putování na sever země se setkává i s dalšími jedinci, kteří s ní díky ideovému dědictví sdílejí vůli přežít. Poznává například ve své podstatě laskavou starou ženu z osamoceného statku, která nachází nový životní řád v nekončící tryzně za zničenou Říši i v hluboké víře v její znovuvzkříšení. Tuto naději (či spíše touhu po naději) dá najevo při rozpačitém přednesu písně Hitlerovy mládeže Lořinými bratry, přičemž ve snaze za každou cenu uchovat vzniklý ideální obraz odkryje i patologický rozměr své osobnosti.

Kontroverzní myšlenka, že obecně odsuzovaný ideový fundament říšského obyvatelstva pomáhal zabránit katastrofickým důsledkům poválečné situace, je ovšem pouhým dějovým východiskem. Cesta válečných sirotků zničenou zemí pokračuje a protne se s kroky jiného poutníka z donucení. Mladík s židovskou legitimací se z tajemného pronásledovatele mění v užitečného pomocníka a děj se vstupem tohoto paradoxu opět rozpohybuje. Osud svede dohromady dívku, pro niž myšlenky nacismu neztratily nic ze své váhy a spíše v extrémních podmínkách potvrdily svoji životnost, a člena „nepřátelské rasy“, jehož žlutá hvězda se ukáže být jedinou možností, jak dosáhnout babiččina domu na pobřeží Severního moře. Navíc vzhledem k mladíkovým fyzickým dovednostem se dá uvažovat i o tom, že vzniklý vztah mezi dvojicí přeroste v křehkou hranici mezi životem a smrtí. Dalo by se očekávat, že následkem k absolutní závislosti na někdejším „méněcenném člověku“ dospějí potomci “elity” k přehodnocení vlastních předsudků a ke konečnému zavržení zaslepené ideologie. Tím by vznikla uměle vytvořená situace, od níž by se mohl rozvinout dramaticky vděčný děj, jenž by oslavoval vítězící humanismus, či hlubší reflexe, která by odrážela širší dějinnou epizodu a vztahovala by ji k aktuálně vítanému tématu vypjaté xenofobie.

Cate Shortlandová se ovšem vydává odlišnou cestou, aby zdůraznila, že bezprostřední zkušenost je nesdělitelná a přitom obhájila výsostně individuální prožitek postavy. Myšlenková síť splétající nadčasové poselství se tak ztrácí v impresivních výjevech, v nichž významy často získávají pouze evokativní podobu. Vztah mezi Lore a mladíkem se žlutou hvězdou není rozvíjen dialogy, ale v daleko větší míře napjatými výměnami či odvracením pohledů a letmými dotyky, častěji odmítanými než přijímanými.  Dokonce zůstává otázkou, do jakého stádia vlastně podpovrchově přijímaný vztah dospěl, zda byl pro Lore přínosný a co v ní zanechal. S tím souvisí i jedna překvapivá dějová okolnost, která razantně obětuje možnost zobecnit dívčin příběh na historickou metaforu. Kvůli tomuto zvratu se v posledních minutách přesouvá hodnocení dosavadního děje do úzkého rámce jedinečné Lořiny zkušenosti – do vnitřního světa konkrétního jedince, v onom čase a na onom místě. Jen díky tomu Lořin závěrečný akt svou náhlostí bezprostředně vybízí ke zpětnému přehodnocení jednotlivých zastávek jejího putování. Které z nich v ní zanechaly pronikavou stopu a stojí tedy hierarchicky výše? Dá se vůbec objektivně dojít ke zpětné a soudržné rekonstrukci Lořiny vnitřní cesty k proměně vlastního světonázoru, nebo je k dosažení tohoto cíle nutné, aby i divák investoval něco ze svého subjektivního hájemství?

Hrdinčinu osobnost tedy v cíli jejího putování dělí výrazná vzdálenost od charakteru dívky, jež je na počátku nelítostně vržena do velkého světa. Během těchto proměn nás však i přes velmi intimní „vnější“ blízkost nechá Lore pouze ve vzácných okamžicích nahlédnout do sféry motivací a tužeb. Díky tomu vzniká provokativně volné pole, které bez divákova zrcadlení nemusí ani dosáhnout celistvosti. Je nutné si položit celý komplex otázek ohledně dívčiných vztahů k rodičům (zvláště k velmi chladně působící matce) a zvláště ohledně poměru mezi probouzející se či potlačovanou sexualitou a apriorní nedůvěrou či nenávistí vůči mladému Židovi. Bloudění diváka v zašifrovaných dějových situacích je do jisté míry výsledkem intelektuální spekulace a alternativou pro přehledná vyprávění s jasnou ideologickou perspektivou. Na druhou stranu ve vznikajícím “bludném kruhu” nachází odraz zmatená doba, v jejímž zlomu je náhle těžké vyslovit jasná a plnohodnotná stanoviska. Film se vlastně snaží vytvořit „čistý“ obraz vnějšího a vnitřního ideového přechodu skrze „slepý“ bod, který je možné postihnout jen tehdy, je-li pohled zbaven jakékoliv ideologické optiky. Vzhledem k objektivní nesdílnosti snímku, která apeluje na vstup subjektivity každého diváka, je onen slepý bod spíše v neustálém pohybu a přímo se vzpírá obecnějšímu uchopení tématu v širokém názorovém konsenzu. Lore může být pak chápána jako odezva na dobu postmoderního pluralismu, který zachvátil i čtení dějin, v němž jde pouze o přibližování se „pravdě“ skrze problematizující mnohost pohledů, a ne o mýtus jediného všeobecně platného pohledu. Rozličné interpretace diváků v případě Lore mohou vytvořit podnětnou reflexi historického období, od níž je v samotném filmovém textu záměrně (a prozíravě) upuštěno. Shortlandové se zkrátka podařilo nalézt přístup, který je vhodný pro ztvárnění kontroverzních témat minulosti a v jehož světle se například „objektivní“ ztvárnění odsunu Němců ve filmu Habermannův mlýn jeví ještě více neúnosným.

Zvolený a jednoznačně obhajitelný způsob nesdílného vyprávění na druhou stranu obětuje mnohé z diváckého zážitku. Postavy sice jednají pochopitelně a logicky, přičemž jejich činy nejsou nikdy izolovány od historického kontextu, avšak naprosto chladnými a někdy až nepostižitelnými reakcemi staví mezi sebe a diváka bariéru. Přestože se kamera hlavních postav téměř dotýká a snaží se k nim proniknout skrze velmi intimní makrodetaily, nelze se zbavit lhostejného až odcizeného postoje k osudu protagonistů. Z hlediska ideologického zázemí postav je utlumení emocí bezesporu na místě, i když další složky snímku jako by se s touto zdrženlivostí nedokázaly smířit. Občasné tklivě impresivní záběry a drásavá smyčcová hudba působí jako uměle vnesená a významově prázdná přecitlivělost, která jako by z vnějšku nabourávala disciplinovaný a chladný svět Lore. Možná jde o nutkavou tvůrčí reakci na přetlak, jenž vychází z takřka neúnosné uzavřenosti dívky do své navenek nepropustné tělesné schránky.

S tímto psychologickým aspektem se pojí čím dál častější scény výlučně založené na zdrženlivých pohledech a nevyřčených slovech, jež i přes podmanivou vizuální drobnokresbu spíše připomínají nejisté či přespříliš obezřetné přešlapování na místě. Vyprávění se postupně rozpadá do momentek z putování, jež na sebe navazují bez žádoucích vnitřních spojnic a nedokážou samy sebe přesáhnout. Jak bylo řečeno, zúročení jednotlivých podnětů je ponecháno na divákovi, ale chybějící vodítka, jež by napomohla usměrnit jeho reflexi, jej spíše odrazují a naplňují netrpělivostí. Promyšlený přístup k vyprávění, jehož cílem je nestranně posuzovat minulost střetávající se s výlučně individuální sférou, tudíž nakonec nenachází vhodný klíč k tomu, jak z předem stanovených omezení vykřesat poutavé a sdělné vyprávění. Stejně tak se mu nedaří vytvořit skutečně podnětné a méně vágní impulsy k reflexi, která by měla proběhnout mimo rámec filmové struktury.

Lore je důležitý snímek proto, že s nespornými výsledky hledá nové cesty ke ztvárňování a přehodnocování moderních dějin. Co se týče intelektuálního přístupu k historické realitě a jejím problematicky přijímaným významům, lze mluvit o výrazném úspěchu. Ztvárnění neméně důležité intimní sféry, která má sloužit jako odrazová deska doby i dnešních názorů na ni, ovšem selhává na nedostatečných režijních schopnostech Shortlandové. Sošní představitelé hlavních rolí nemají pod jejím vedením sílu prolomit v niterných etudách svou povrchovou slupku a nabídnout jasnější významová vodítka, přičemž kamera zbytečně dlouho a až manýristicky setrvává na jejich „mlčících“ tělesných schránkách. Mnoho situací tak nakonec ilustrativně ulpí  na základní kostře děje a nezdaří se jim přiblížit skrze jemné náznaky ke dřeni konkrétního prožitku. Kdyby film a vodítka pro diváka ovládala jistější ruka, mohlo by vzniknout vskutku výjimečné dílo. Bohužel, když výchozí idea (ač sebekvalitnější) narazí na menší obratnost v její realizaci, nelze se u závěrečných titulků ubránit mírnému pocitu hořkosti a promarněné příležitosti. Přesto nehodlám od návštěvy filmu odrazovat. Díky své netradiční formě totiž zůstává i přes zmíněné nedostatky velmi podnětný a především v jeho první polovině, než významy sestoupí do těžko proniknutelných hlubin, se snímku daří vytvářet provokativní a přitom myšlenkově otevřený obraz německého „nultého roku“. Ambice docílit větší relativizace úvodní panoramatické vize skrze individuální rovinu však zůstala nad tvůrčími sílami zúčastněných.