Domů » Festivaly, Filmy, Recenze

Febiofest 2013: Ohlédnutí za 20. ročníkem

Letošní ročník Febiofestu sice ještě pokračuje svou pouť po krajských městech (až do poloviny dubna), ale jeho stěžejní pražská část je již nenávratně za námi, a tak nezbývá než se za ním trochu poohlédnout. Jubilejní 20. ročník této přehlídky příliš nevybočoval ze zajetých kolejí. Znovu se objevily tradiční sekce, jako jsou Asijské a Latinskoamerické panoráma nebo sekce Jiný břeh, zaostřeno bylo letos na Finsko a nechyběly ani retrospektivní sekce věnované hostům festivalu, mezi něž patřili mimo jiné Jerzy Stuhr, Richard Lester, Geraldine Chaplinová nebo Ulrich Seidl.

Nejvýraznější novinkou byla nová soutěžní sekce středometrážních filmů (vymezených stopáží 30 až 65 minut), nazvaná Tři oříšky pro Popelku, jejíž porotě předsedal slavný polský režisér Krzysztof Zanussi. Vybráni byli tři vítězové – afgánsko-američtí Buzkashi Boys, americký film Zatímco a slovenská Výstava. Druhou soutěžní sekci Nová Evropa, jež je určená pro první a druhé filmy začínajících evropských tvůrců, ovládl, a Grand Prix Febiofestu si odnesl, britský film Rozbitý svět, jemuž se budeme obšírněji věnovat v samostatném článku. Mezitím vám přinášíme 4 kratší recenze na filmy, které naše recenzenty nějakým způsobem (ať už negativním nebo pozitivním) zaujaly.

No

Film, jenž by měl do české distribuce uvést v květnu letošního roku Artcam, se odehrává v Chile ve zjitřeném roce 1988, kdy diktátor generál Augusto Pinochet vyhlásil na popud mezinárodního tlaku referendum. Otázka zněla jasně: Ano nebo Ne jeho další osmileté (kruto)vládě.  Prostor tehdy v televizi dostala nejen provládní propaganda, ale 15 minut času měla k dispozici také opozice říkající „No“. Do skupiny připravující protivládní spoty byl najat rovněž mladý reklamní poradce René Saavedra, kterého ve filmu ztvárnil známý mexický herec Gael García Bernal.

Film No pocházející z tradičně politicky orientované kinematografie Latinské Ameriky se sice rovněž zabývá politickým tématem, jenže spíše než o politice pojednává o síle moderní marketingové kampaně a masmédií obecně. Opozice má totiž za úkol mezi obyčejnými lidmi propagovat demokratické myšlenky a na popud Saavedry se rozhodne ke kampani přistoupit pozitivním způsobem, a nikoliv pouhým očerňováním soupeře a poukazováním na jeho zločiny, jak by se mohlo nabízet a jak by to bylo nejsnazší. Naopak vsadí na propagaci pravdy, lásky a radosti, která má být symbolem nového uspořádání a je historickým faktem, že tato kampaň zafungovala a měla podíl na Pinochetově pádu. Než k tomu však dojde, tak hlavní hrdina a jeho rodina zažije na vlastní kůži atmosféru plnou strachu a vyhrožování, spjatou s Pinochetovým režimem. Film však není depresivním vhledem do neveselé doby, nýbrž spíše zábavnou, někdy až groteskní sondou do reklamního průmyslu v okamžiku, kdy má sehrát důležitější historickou roli, než je pouhý prodej koly.

Režisér Pablo Larraín (Post Mortem) se svůj nový snímek nominovaný na Oscara za nejlepší cizojazyčný film (jako vůbec první chilský film v dějinách) rozhodl celý natočit v poetice odpovídající době, ve které se film odehrává, tedy konci 80. let. Tomu odpovídá především obraz filmu, jenž připomene VHS kvalitu či dobovou televizní produkci (oproti ní je však navíc často roztřesený), což sice může být pro někoho rušivé, ale film díky tomu působí autenticky. Když k tomu ještě připočteme dobře napsané dialogy, řadu zábavných scén, kvalitní herecké výkony a poutavé téma, tak dostaneme vyvážený film, ve kterém se mísí lehká nostalgie po vítězné době s nadmíru aktuálním exkurzem do mediálních praktik.

Umělé ráje

Brazilský film Umělé ráje (Paraísos Artificiais), jenž byl součástí Latinskoamerického panorámatu, patří k těm filmům, které vás buďto okouzlí, nebo naopak znechutí. V mém případě došlo spíš k tomu druhému, přestože svými hudebními preferencemi, a snad ještě i věkem, bych nejspíše patřil do cílové skupiny diváků.

Film režiséra Marcose Prada je vyprávěn v zásadě ve třech proplétajících se časových rovinách, které pokrývají přibližně 6 let v životě hlavních hrdinů – mladíka Nanda (Luca Bianchi) a DJky Eriky (Nathalia Dill). Chronologicky první úrovní je letní hudební festival na brazilské pláži končící tragickým úmrtím, kde se ústřední pár poprvé setkává, druhou pak o dva roky pozdější výlet do Amsterdamu, ze kterého se Nando vrací s hromadou LSD, jež je však na letišti odhaleno. Poslední etapa příběhu začíná Nandovým návratem z brazilského vězení (i když právě tím syžet filmu začíná).

Film Umělé ráje nám přináší celou řadu rádoby poetických cool obrazů, které jsou však zcela bezúčelné a často sklouzávají za hranici kýče a podobně je tomu i s dalšími složkami filmu. Dialogy jsou většinou banální až hloupé, příběh je předvídatelný a zbytečně doslovný a herci plní pouze roli pohledných, avšak neživotných figur. Název filmu příznačně odráží nejen umělost rájů, které mladým lidem přinášejí drogy (tak to nejspíš tvůrci mysleli), ale především vlastní umělost a umělost zobrazovaného světa. Z pohledu mužského diváka stojí za řeč snad pouze krásné mladé herečky a erotické scény s nimi, jenže i ty jsou zcela prázdné, plní vesměs roli laciné atrakce a rozhodně nijak nepozvedávají kvalitu samotného snímku, který navzdory jistému počátečnímu potenciálu končí jako banální moralita.

Pátá sezona

Snímek Pátá sezona belgického režisérského dua Petera Brosense a Jessicy Hope Woodworth, jejž bylo možné zhlédnout v rámci sekce „20 let Febiofestu“, představuje velmi sugestivní apokalyptickou obrazovou kompozici. Český název je v tomto případě zavádějící, jelikož La Cinquiéme saison (v angličtině The Fifth Season) znamená přesněji „páté roční období“. Název v sobě nese podobně eschatologickou symboliku jako Hanekeho Sedmý kontinent, čili jakýsi příslib záhrobní existence.

Film je členěn do částí představujících tradiční období roku počínaje zimou, přičemž „páté období“ předznamenává příchod neznámého temného času. Jeho nástup je však ve snímku jen velmi pozvolný. Apokalyptický rozměr je dán prostým a blíže nevysvětlovaným odporem samotné přírody – co se stane, když zima de facto nikdy neskončí, když obilí nevzklíčí, krávy nedají mléko? Vskutku bizarní obrazy plíživé zkázy jsou nahlíženy skrze malý svět jedné belgické vesnice. Nejprve spíše komediální atmosféra, v níž se vesničané marně pokoušejí zapálit personifikovanou zimu na vrcholu dřevěné hranice (dřevo odmítá hořet), a provést tak koloritní každoroční obětní rituál, se postupně proměňuje v makabrózní obrazy zmaru, úpadku a absurdity. Všem postupně dochází, že život, jak jej znají, skutečně končí. Proměnu situace stvrzuje kontrast mezi nevinnou symbolickou obětí zimy na začátku filmu a pohanskou potřebou skutečné lidské oběti na konci.

Zatímco zpočátku film svým absurdním humorem připomíná spíše tvorbu na způsob groteskních snímků Gustava de Kerverna a Benoîta Delépina či o něco subtilnějšího Roye Anderssona, v závěru by na Pátou sezonu mohla navazovat Cesta Johna Hillcoata. Apokalypsa nemusí mít podobu hollywoodského spektáklu ani obří melancholické planety, ale absurdně hrůzné grotesky. Snímek je třetí částí volné trilogie (předchází mu film Khadak odehrávající se v mongolských stepích a Altiplano zobrazující prostředí z Peru, Iráku a Belgie), jež pojednává o rozbitém vztahu mezi člověkem a přírodou. Peter Brosens během diskuze po filmu uvedl, že pro ně nikdy nehrála roli exotičnost zemí, nýbrž právě fenomén odtržení civilizace od své kolébky – proto se do třetice filmaři rozhodli pro jim blízké prostředí belgického venkova. Snímek uchvacuje i samotnou vizuální stránkou oplývající promyšleně komponovanými pomalými záběry. Příběh se skládá z větších otevřených celků, jež divákům záměrně ne vždy poskytnou zcela jisté vodítko pro jejich zařazení.

Sestra

Švýcarsko-francouzský snímek Ursuly Meier Sestra (L’Enfant d’en haut), oceněný na loňském Berlinale Stříbrným medvědem za režii, bylo možné zhlédnout v rámci sekce „Soutěž nová Evropa“. Režisérka pro svou sociálně-kritickou tematiku zvolila prostředí horského švýcarského lyžařského střediska. Hlavní hrdina, dvanáctiletý Simon, žije se svou starší „sestrou“ Louise v malém bytě v údolí, přičemž každý den vyráží lanovkou za nebezpečnou obživou. Tou mu je okrádání turistů a následný prodej lyžařského vybavení na černém trhu. Snímek režijně i tematicky připomínající tvorbu tvůrčího dua bratří Dardennů může z hereckého hlediska, kromě nadaného dětského herce Kaceyho Motteta Kleina a již známé herečky Léy Seydoux, zaujmout menší rolí Gillian Anderson, známé coby agentky FBI  ze seriálu Akta X.

Režisérka vypráví příběh nelehkého života dvou „dětí“ bez sentimentu a citového vydírání na způsob chladného pohledu „neorealistického“ pozorovatele. Simon na své sestře velmi lpí, díky svému asociálnímu vývoji a citové deprivaci je však zvyklý vše směnit za peníze. Louise je přes svůj vyšší věk mnohem méně samostatná a zodpovědná a svého mladšího příbuzného celkem nepokrytě využívá. Přestože jejich vztah evidentně zdaleka není cituprostý, Simon pro ni představuje hlavně zdroj peněz, s jejichž pomocí si může užít chvilková vytržení v promiskuitních známostech a alkoholických rauších. Jejich absurdní poměr připomíná strastiplné pouto mezi vzdorovitou nezvednou dcerou a frustrovaným osamělým rodičem bez autority. Není divu, že jinak dosti bystrý a evidentně sociálně inteligentní Simon vztahuje své citové erupce k náhodně se vyskytnuvším starším ženám, u nichž touží po objetí, aby jim však následně zcizil hodinky. Jeho dětství je zcela vykloubené do nesoudržných rolí protřelého zloděje, rodiče a po ochraně toužícího dítěte. Snímek Ursuly Meier funguje coby zdařilá psychologická sonda do citů vykolejeného života, aniž by se spoléhal na okázale drásavé či přímočaře šokující scény.

Autoři: Ferdinand Fořt, Marek Jančík

Doporučujeme

Odejít a odpovědět

Přidat příspěvek níže či na něj upozornit ze své vlastní stránky. Můžete také sledovat tyto komentáře přes RSS.

Udržujte pravidla diskuze. Vyjadřujte se k tématu. Žádné spamy.

Můžete použít tyto tagy:
<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Tato stránka podporuje systém Gravatar. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Poznámky

Tento příspěvek byl napsán uživatelem dne 28. 3. 2013 ve 10.13 a zařazen do kategorie Festivaly, Filmy, Recenze ..

Můžete příspěvek okomentovat nebo na něj upozornit ze své vlastní stránky. Pro aktuální přehled o diskuzi, můžete sledovat tyto komentáře přes RSS.

Toto je Gravatar-enabled weblog. Pro vytvoření svého vlastního avataru (ikonky) se stačí registrovat na Gravatar.

Nejnovější komentáře

Creative Commons License

Kalendář

Dnes


Nadcházející události


Pro kompletní výhled přejděte na stranu kalendáře.