La Película 2013 – Bláznivá výhra a Carmina

Bláznivá výhra (Eduard Cortés, 2012)

Komedii založenou na skutečném příběhu rodiny Pelayových, jíž se podařilo svou vlastní metodou pokořit jakoukoli ruletu a přivést velká kasina ke krachu, lze nazvat výsostným produktem současné španělské žánrové kinematografie. Především proto, že je téměř zaměnitelná s vybroušenými počiny hollywoodských studií a pevně se drží jejich léta fungujících konvencí. Už námět zcela odpovídá požadavkům příběhu klasického Hollywoodu – skupina postav s různými motivacemi a zřetelně demonstrovanými vlastnostmi si na počátku stanoví cíl a přes řadu menších či větších překážek i zdánlivě beznadějné vyvrcholení se jí nakonec podaří porazit „systém“ a slaví úžasný triumf. Samozřejmě se vedle této, s nadsázkou řečeno, profesní linie objeví i linie heterosexuální romance, která také prochází vzestupy a pády. I rovina humoru spíše odpovídá „cool“ náboji současných anglosaských komedií (na mysl přicházejí například Dannyho parťáci) než španělské tradici černého a groteskního humoru či intelektuálnější ironii spojované s komediemi evropské arthouse produkce. Kosmopolitní charakter snímku stvrzuje i obsazení charismatické hlavní postavy německým hercem Danielem Brühlem (proslavený komedií Good Bye, Lenin) či silná role čínské komunity překvapivě sžité s vymoženostmi západní kultury.

Bláznivá výhra neslibuje více než vkusnou, leč instantní zábavu s dobře odstíněnými postavami, nepolevující dynamikou a přesně vyváženou strukturou vyprávění. V evropské kinematografii je nejen kvůli odlišnému produkčnímu i technickému zázemí problematické dosáhnout lehkosti a elegance klasického hollywoodského stylu. Tento snímek se ve zvoleném rámci ovšem pohybuje natolik přirozeně, že by nebylo tak úplně spravedlivé ho odsoudit jako zaměnitelný produkt či imitaci. Sice skutečný příběh silně podřizuje dávno zavedeným modelům a tím trochu stírá jeho výjimečnost, avšak činí tak s nespornou a upřímnou energií, jež dokáže v určitých momentech strhnout i diváka.

Carmina (Paco Leon, 2012)

Druhá ze zhlédnutých španělských komedií se ukázala být přesným opakem Bláznivé výhry. Elegantní a přesně vypočítaný styl vystřídala neučesaná a rytmicky pokulhávající pseudodokumentární sonda do života obyčejných obyvatel ze spodních vrstev společnosti. Neškodný a všem přístupný humor se zde propadl do hlubin vulgarity a dekadence, která v některých scénách dává vzpomenout i na proslulý opus Pink Flamingos. Protagonistka Carmina by sice na titul „královny oplzlosti“ asi nedosáhla, ale i ona má své strategie, jak uchránit rodinu před hrozícím pádem. Přitom se neštítí nejnemorálnějších podrazů a úhybných manévrů, v okamžicích nejvyšší nouze neváhá přikročit k fyzickým atakům.

Film pracuje se dvěma liniemi vyprávění – první probíhá v aktuálním čase ve formě dokumentární zpovědi přímo na kameru, kdy se hlavní postava v naprosté intimitě sebekriticky otevírá a ve svých slabých chvilkách narušuje ideál neohrožené mateřské síly, aby jej v překvapivém závěru opět potvrdila. Právě v těchto okamžicích se nejvíce projevuje přirozený talent neherečky Carminy Barrios, jejíž naturel lze přirovnat k živelnému herectví Pavly Tomicové. Druhá linie vyprávění se spíše podobá amatérským filmařským pokusům. Ve formě samostatných skečů jsou ukazovány strategie přežití, které Carmina bravurně ovládá a jimiž je vytvářena pocta režisérově skutečné matce. Bohužel mnoho z těchto retrospektiv se utápí ve vulgárních a obsahově příliš nesdělných dialozích, které velmi brzy splní svůj účel a poté už jen vyplňují řídký děj. Pouze několika epizodám se daří vystavět zábavnou situaci s pointou. I náročnější publikum pobaví rafinovaná hádka Carminy s bohatým mužem, který na křižovatce nedal její dceři bez řidičského průkazu přednost v jízdě. Silnější žaludky pak s nadhledem přijmou i nejradikálnější scénu vystavěnou kolem vypitého vaginálního roztoku, jehož účinek korunuje další z ustavičných hádek mezi matkou a dcerou.

Film nechce být pronikavou analýzou dopadů ekonomické krize na sociálně nestabilní obyvatelstvo. Spíše se v neorganicky spojených útržcích snaží vytvořit portrét ženy, pro jejíž bytostnou energii je jakákoli rezignace nepřípustná. Carminu se podařilo vykreslit jako charismatickou osobnost se svérázným jednáním, ovšem indicie sloužící této poctě je nutné nacházet v haldě hlušiny samoúčelných vulgarismů a scén, jejichž délka a dialogová přesycenost je neúměrná výpovědní hodnotě.