Jan Švankmajer: Osahejte si umění očima

Tvorba Jana Švankmajera nikdy nebyla otázkou jednoho konkrétního uměleckého odvětví. Ve svých dílech vždy využíval prolnutí filmových postupů s výtvarným uměním. Jeho místo se proto nachází někde na pomezí výstavních prostorů, kinosálu a někdy i divadelního jeviště. Pospojovat tyto prostory dohromady v rámci výstavy nazvané Možnosti dialogu se pokusil sám režisér v Domě U Kamenného zvonu.

Jan Švankmajer bezpochyby patří k nejvýznamnějším současným českým surrealistům. Výraznou stopu zanechal i v české kinematografii. Během svého dlouholetého tvůrčího období natočil desítky krátkých a šest celovečerních filmů. Mimo to se věnuje i výtvarnému umění, sběratelství nebo loutkářství. V procesu tvorby nijak neodlišuje jednotlivá specifika různých umění, ale spojuje je dohromady. V rámci několika svých předchozích výstav již ukázal, že jeho výtvarná činnost je těsně provázána s jeho filmovou tvorbou a naopak. Jak napovídá samotný název výstavy, tato oboustranná inspirace (a komunikace mezi jeho díly) pro autora představuje ony Možnosti dialogu. Ať už se jedná o koláže, malby, grafiky nebo slepky, často navazují na téma, které rozvíjí nějaký Švankmajerův film.

Ve dvou patrech galerie se návštěvníci mohou seznámit s chronologicky uspořádaným vývojem Švankmajerovy tvorby. Jednotlivé místnosti nejen, že jsou vázané na vybraný film Jana Švankmajera, ale zároveň i zastupují určitou tvůrčí fázi autora. Setkáváme se tak s manýristickými portréty ve stylu Giuseppe Arcimbolda (ve spojení s krátkým filmem Možnosti dialogu (1982)), celými loutkovými scénami z filmů Něco z Alenky (1987) nebo Lekce Faust (1994) a v neposlední řadě se surrealistickými tvory z Historia naturae (1967).

Výstava je provázána tématem hmatu, na něž autor klade důraz i ve svých filmech. Taktilní umění (to, které lze vnímat hmatem) zde prezentuje především v souvislosti se snímkem Spiklenci slasti (1996). Kromě rekvizit z natáčení můžeme zhlédnout i celou řadu „hmatových exponátů“ (taktilními básněmi počínaje, gestickými sochami konče). Tento lidský smysl, kterému se Švankmajer dlouhodobě věnuje a na kterém rozvíjí své teorie o taktilním umění, bohužel v rámci výstavy zůstává pouze neuchopitelným vystavovaným objektem. Až na výjimky několika málo kusů není dovoleno návštěvníkům na jakékoliv jeho taktilní hračičky sahat. S mravenčením v konečkách prstů návštěvník pouze prochází místnostmi a tento rozměr Švankmajerova díla mu zůstává odepřen. Stejně jako na filmovém plátně se opět musí jenom dívat.

I když expozice návštěvníkům přímo nezprostředkovává onu surrealistickou hravost, nemohu vyčítat celku nedostatek podnětů. Přihlížející jsou naopak zahlceni počtem všemožných objektů. Při takovém počtu exponátů se člověk ani nesnaží tyto předměty nějak racionálně pochopit, pouze je nechává na sebe působit. V rámci výstavy je možné vidět mnohá filmová díla autora i několik dokumentů.

Krom filmů a známých rekvizit je výstava doplněna o různé podklady k natáčení (technický scénář k filmu Přežít svůj život (2010)) nebo například o výtvarné návrhy plakátů k filmu Něco z Alenky. Třešničkou na dortu pro náročné mohou být Švankmajerovy teoretické práce nebo i dopis Václavu Klausovi s vysvětlením, proč tvůrce odmítá převzít prezidentem navrhované státní vyznamenání.

Jakkoliv bývá osobnost Jana Švankmajera opomíjena v českém kontextu, poslední výstava tohoto surrealistického výtvarníka a filmaře si své příznivce i bez viditelné propagace dokázala najít. O tom svědčila také autorská prohlídka 18. prosince, kdy návštěvníci naplnili kapacitu galerie a na mnohé se již nedostalo. I přes tento očividný zájem veřejnosti a doprovodný program nabízející různé workshopy je škoda, že kurátoři výstavy nezvolili interaktivnější přístup k surrealistickému tématu.

Terezie Křížkovská

Jan Švankmajer – Možnosti dialogu: Mezi filmem a volnou tvorbou
26. 10. 2012 – 3. 2. 2013
Dům U Kamenného zvonu